Od dětství víme o ježcích všechno: nosí houby a jablka na trní k jídlu v hladových zimách, velmi milují mléko, netopí se ve vodě a kamarádí se s medvíďatem. A ve všem se mýlíme (snad kromě toho posledního)! „Around the World“ boří oblíbené mýty o trnitých zvířatech.
ZOOSPRAVKA
Ježek
Erinaceus europaeus
Třída — savci
Četa – hmyzožravci
Rodina – ježci
Rod – ježci obecní
Ježek obecný neboli evropský je malé zvíře.
Délka těla zřídka přesahuje 30 cm a hmotnost je 800 g.
Ježek je nucen neustále jíst: váha hmyzu a malých obratlovců ulovených za jednu noc se často rovná vlastní váze ježka.
Ježci jsou příbuzní dikobrazů
Navzdory vnější podobnosti (která je však omezena pouze přítomností brků), dikobrazi (Hystricidae) a ježci (Erinaceus europaeus) jsou na fylogenetickém stromě od sebe poměrně daleko. Dikobrazi jsou jednou z čeledí řádu hlodavci a ježci patří do řádu hmyzožravců a jejich nejbližšími příbuznými jsou krtci a rejsci. Na rozdíl od býložravých dikobrazů ježci jedí všechno a dávají přednost zvířecí kořisti.
Mohou „střílet“ jehly
Ježčí brka jsou upravené vlasy. Hřbety jsou z keratinu, uvnitř jsou duté a vyztužené příčnými přepážkami. Díky této struktuře jsou lehké jehly velmi odolné – ježek stočený do klubíčka může zůstat nezraněn, pokud spadne z výšky několika metrů.
Každá jehla je spojena s partou svalů, které ji zvednou při sebemenším nebezpečí. Ježek si ale nemůže vystřelit trn, stejně jako si člověk bez pomoci rukou neutrhne vlas. Samotné jehličky opadávají zhruba jednou za 18 měsíců, ale ne všechny dohromady, ale po jednom. Ježci proto nikdy nezůstávají bez ochrany.
Ježci nosí houby a jablka na jehlách do díry
Láska ježků sbírat houby a jablka a připínat je na trny je nejčastější legendou, která je reprodukována v milionech dětských knih. Tato víra je stará téměř 2000 let: starověký římský vědec a spisovatel Plinius Starší poprvé v přírodopisu zmínil legrační rys ježků. Mylnou představu o starověkém polyhistorovi později sdílel i Charles Darwin, který uvěřil zprávě jednoho ze svých dopisovatelů.
Ve skutečnosti se ježci živí hmyzem i malými savci. Zvířata jedí pouze shnilé plody rostlin, ale ani je nikam nenosí. Přes zimu se ježci ukládají k zimnímu spánku, takže si nepotřebují dělat zásoby – zvířata si hromadí živiny ve formě tuku.
HISTORIE
Chutné a zdravé.
Kupodivu mnoho národů považovalo ježky za zdroj masa, Římané je dokonce speciálně chovali. Nejoblíbenější způsob vaření ježků dodnes používají Cikáni a Afričané: zvíře se chytí, zabije, hustě obalí hlínou a upeče v ohni. Žárem ztvrdlá hlína se z korpusu snadno odstraní spolu s jehličím. Mimochodem, používají se také jehly: obyvatelé Afriky, kde žijí dva druhy ježků, jsou si jisti, že trs je extrémně účinný amulet proti neplodnosti.
Přečtěte si také
Ježci milují mléko
Aby nalákali zvířata, majitelé venkovských domů nechávají na verandě talířek s mlékem. Ježci to skutečně často pijí, ale pak se cítí velmi špatně. Jako většina savců se tato zvířata živí mlékem pouze v mládí. U dospělých se přestává produkovat enzym, který je nezbytný pro štěpení laktózy, mléčný cukr.
Nestrávená laktóza se dostává do tlustého střeva a tam žijící bakterie ji vesele požírají. Tento proces je doprovázen uvolňováním plynů, které vyvolávají nadýmání a další nepříjemné příznaky. Navíc mléčný cukr na sebe „stahuje“ vodu, což vede k průjmu. Po vypití mléka odebraného s nejlepšími úmysly budou ježci trpět poměrně dlouho a v těžkých případech mohou zemřít.
Žijí velmi dlouho
Ve volné přírodě se životnost velkých druhů ježků pohybuje od 4 do 7 let, malých – od 2 do 4. V zajetí domácí zvířata potěší své majitele déle: velké druhy – až 10 let, malé – asi 4-7 let. Čísla nejsou příliš působivá, ale na malé zvíře je to docela hodně. Ačkoli vědci nemohou s jistotou říci, jaké vlastnosti živých bytostí ovlivňují dlouhověkost, korelace mezi velikostí těla a délkou života je nepochybná. Velcí tvorové žijí v průměru déle než malí.
Nejčastěji ježci umírají hladem během zimního spánku. Navíc mají přirozené nepřátele, kteří mohou zvíře sežrat i přes jehly. Hlavními zabijáky ježků jsou mývalové a lišky, stejně jako velcí dravci, jako jsou sovy a orli skalní. Na ježka mohou zaútočit i kočky a psi, zvláště když nezvaní hosté snědí jídlo, které majitelé nechali v misce.
Přečtěte si také
Z horka se vrhají pod kola
Ježci nemají sklony k sebevraždě, i když mnoho zvířat končí své dny na silnicích. Ježci se z nějakého důvodu snaží plazit po dálnicích. Dálnice a venkovské silnice rozdělují stanoviště zvířat na fragmenty, které jsou příliš malé. Pomocí rádiových majáků vědci zjistili, že ve volné přírodě zvířata urazí více než kilometr za noc a průměrný dosah jednoho ježka může přesáhnout 20 hektarů.
Obvyklé území je dále redukováno letními chatami a zahradami obehnanými ploty. Na rozdíl od svých blízkých příbuzných, krtci, ježci neradi kopají dlouhé tunely a ploty se pro ně stávají vážnou překážkou. Na omezeném území nemají zvířata dostatek potravy a materiálu na stavbu hnízd a při epidemii nebo výskytu agresivních parazitů se výrazně zvyšuje riziko úhynu každého jednotlivého zvířete. Neustálé křížení příbuzných navíc vede k degeneraci populace, protože se v ní hromadí genetické anomálie.
Ježci se ve snaze minout své sousedy plazí na dálnici a výsledek takových cest je často smutný. V roce 2006 ekologové odhadli, že jen ve Spojeném království je každých 12 měsíců zabito nejméně 15 000 ježků. Nizozemští experti zase dospěli k závěru, že pokud se podél dálnic neobjeví dodatečná ochrana nebo nebudou vybaveny podzemními tunely, pak bude velmi brzy Nizozemsku chybět třetina ježků.
