Co říká echidna?

Špičková miniatura: v popisech dudků ve fyziologovi se mísí několik tradic. První popisovali dudky jako ptáky, kteří se starají o své rodiče. Podobné chování bylo přisuzováno čápům ve starověku. Zároveň byl dudek považován za špinavého ptáka na stejné úrovni jako ibis. Zajímavé informace jsou obsaženy o dudkovi od Isidora Sevilského, podle kterého když natřete spícího člověka krví dudka, přijde ďábel a pokusí se ho uškrtit. Tyto informace pak byly zahrnuty do bestiářů. Na obrázku jsou dva ptáci sedící na stromě (zřejmě rodiče dudci) a další dva na zemi.

Dolní miniatura, popisek (na další stránce): De natura viperae (O přirozenosti zmije).
Zmije, vyobrazené jako muž a žena v horní části těla a s krokodýlími ocasy (podle textu). Nejoblíbenější latinské vydání Fyziologa verze B, které se stane základem téměř všech bestiářů, vůbec nezmiňuje, že zmije (zmije) vypadá od pasu nahoru jako člověk. Tato miniatura je tedy pro latinskou tradici velmi netypická. Echidna z řeckého „fyziologa“ (starořecky Ἔχιδνα, doslova „zmije“) má jasný vztah ke stejnojmenné postavě v řecké mytologii1. Schopnost zmije rozmnožovat se ústy je zaznamenána i ve starověkých pramenech. V pozdějších bestiářích začaly být zmije zobrazovány jako hadi a ilustrace k textu se téměř všeobecně soustředily na scény početí a osudného narození zmije, někdy znázorněné společně na stejné kresbě. V pozdějších bestiářích probíhá inseminace zmije následovně: samec zmije vloží hlavu do tlamy zmije, která ji ukousne.​‌‌‌‌

O ptačím epopu

Je psáno: “Kdo prokleje svého otce nebo matku, zemře.” Ale co parricidy a matricidy?

Existuje pták zvaný epop. Jejich mláďata, když vidí, že jejich rodiče zestárli, vytrhávají jim staré peří, olizují oči a zahřívají rodiče křídly, vylíhnou se (jako mláďata) a stanou se mláďaty. A řeknou svým rodičům: „Jak jste nás kojili a dřeli, dřeli a živili nás, tak my uděláme totéž pro vás.

Jak mohou pošetilí lidé nemilovat své rodiče, kteří je živili a vychovávali podle nabádání Páně?

Fyziolog mluví o Epopu dobře.

O echidně

Jan dobře řekl farizeům: “Plemeno zmijí, kdo vás varoval, abyste utekli před přicházejícím hněvem?”

Fyziolog o echidně říká, že samec má mužskou tvář a samice ženskou; do poloviny mají podobu člověka, dole mají ocas, jako krokodýl. Samička nemá vchod v děloze, ale jen jako ucho jehly. Když samec oplodní samici, uvolní semeno do tlamy samice, a když samice semeno absorbuje, odřízne samci to, co je potřeba. A samec zemře. A jakmile děti dospějí, sežerou matčino lůno a tak vyjdou, parricidy a matricidy.

Jan dobře přirovnal zmiji farizeů, protože stejně jako zmije zabíjí otce a matku, tak oni zabíjeli, jak říká, své duševní otce, proroky a našeho Pána Ježíše Krista a církev. Jak uniknou před přicházejícím hněvem? Otec a matka žijí věčně, ale zemřeli.

VIII. Physiolocus monet de uipera quoniam faciem habet uiri, femina mulieris, usque ad umbiculum, et usque ad caudam corcodrillo habet figuram. Uadum feminae non habet in sexu, sed ut foramen acus habet. Et si masculus fiat cum femina, effundit semen in hos femine, et si bibit semen femina, praecedit necessaria masculi et moritur masculus statim. Cum creuerint autem filii, comedent uentrem matris et sic exient patrueli et matrueli.

Bene ergo similauit Iohannes uiperae pharisaeos, quoniam sicut occidit uipera patrem aut matrem, sic pharisei occiderunt intellegissimos parentes prophetas et saluatorem Iesum Christum et ecclesiam. Quomodo ergo fugiant futuram iram? Et quidem pater et mater uiuent in saecula, ipsi autem mortui sunt.

• 1. Gigantická napůl žena, napůl had (Dracaina, ženský z „draka“).
  Podle různých verzí: dcera Phorcyse a Keto, kteří žili v podzemí v cilické Arimě, nebo dcera Tartara a Gaie, nebo dcera Peranty a Styxe, nebo dcera Phaneta.
  Sestra a manželka Typhona, matky dvouhlavého psa Orpha, tříhlavého Cerbera, lernejské Hydry, nemejského lva (z Typhona nebo Orpha), Chiméry, Sfingy, kolchidského draka a Ephona (orel Zeuse, který kloval Prométheova játra).
  Byla zobrazována jako žena s krásnou tváří a skvrnitým hadím tělem, spojující krásu a divokou povahu.
  Podle Pindara se zahryzla do světla z matčina lůna.
  V různých verzích mýtu byl Echidna zabit Herkulesem, Bellerofónem, Oidipusem nebo Argusem.

Echidna Svým vzhledem je velmi působivý, protože není hned jasné, k jakým zvířatům má blízko. Zdá se, že má brka, a ne ježka nebo dikobraza, ničí mraveniště, ale s mravenečníky nemá nic společného. Skutečně neuvěřitelný je proces rozmnožování a odchovu mláďat: klade vajíčka, ale mláďata krmí mlékem, i když ne z bradavek. Nosí i miminka ve váčku.

Žije také na nejúžasnějším kontinentu – Austrálii. O těchto zvířatech byla řečeno legrační věc: echidna se svou existencí vysmívá vědcům. Odborníci totiž příliš nepochopili a echidna mezi nimi stále vzbuzuje velký zájem. Místní také nazývají echidnu mravenečník ostnatý.

Původ druhu a popis

Echidna je jedním z nejstarších zvířat na naší planetě. Patří do zvláštní podtřídy prapůvodních zvířat. Jediný řád je zde monotremes (v jiné verzi – vejcorodý), který zahrnuje pět druhů zvířat. Dva z nich jsou echidna a proechidna z čeledi echidna. Neméně zajímavými zvířaty jsou další tři druhy z čeledi ptakopyskovitých.

Echidnovae se vyvíjela podél samostatné větve evoluce, která se objevila asi před 180 miliony let a pocházela z nejstarších zvířat na Zemi – jižních savců. Našli jurské období a dinosaury. Snad před 25 miliony let se echidny dostaly na souš z vody. Zachovaly si receptory pro podvodní lov, zachycující elektrická pole pohybujících se zvířat. Zachována zůstala i schopnost dobře plavat na vodě i pod vodou.

Třída monotreme je charakterizována vylučováním urogenitálního systému a střev do jedné společné dutiny – kloaky. To není pro savce typické a echidna mezi nimi vyniká.

Echidna má dva poddruhy:

Hlavní rozdíl je v obsazených územích a o něco větší velikosti echidny tasmánské oproti australské. Někdy ty první mají větší množství srsti.

Vzhled a vlastnosti

Foto: Zvíře Echidna

Echidnas jsou malá zvířata. Jejich tělesná hmotnost se pohybuje od dvou do tří kilogramů do pěti až sedmi kilogramů. Délka těla se obvykle pohybuje od 30 do 50 cm, ale někdy může podle některých údajů dosáhnout i 70 cm. Ale je docela možné, že takto velké velikosti se již nevztahují na echidny, ale na proechidny – tento údaj ještě není úplný jasně systematizovaný.

Zvíře má malý ocas, který často vypadá jen jako malý výběžek. Hlava je malá, úzká, špičatá, plynule přecházející do těla. Má dlouhý, úzký, rovný, válcovitý zobák, až 75 mm dlouhý. Nejsou tam žádné zuby a ústa se otevírají jen na několik milimetrů. Vyčnívá z něj dlouhý lepkavý jazyk, na který se lepí jídlo.

Video: Echidna

Nejsou tam žádné boltce, ale zvířata mají výborný sluch. Čich echidny je také velmi vyvinutý, ale jeho zrak není příliš dobrý. Ačkoli podle některých zpráv je napsáno, že zrak echidny je ostrý, ale názory vědců jsou na tuto otázku rozděleny. Úžasnou vlastností echidnas je přítomnost kůže v ústech vybavená recepturami – elektrolokátory. Moderní savci zpravidla nemají takovou schopnost vnímat elektrická pole okolních zvířat, ale echidna si ji zachovala.

Tlapky jsou malé, každá s pěti prsty, na konci jsou prsty opatřeny silnými plochými drápy. Na zadních nohách je jeden zvlášť dlouhý dráp, kterým zvíře svědí a zbavuje ho parazitů. Celé tělo je pokryto hrubou srstí, na tlamě a tlapkách je kratší. Tělo je také pokryto dutým jehličím dlouhým až šest centimetrů. Barva srsti je hnědá, černá, jehlice u kořínků jsou žluté a na koncích černé, ale mohou být celé žluté.

Echidnas mají velmi vyvinuté svaly; navzdory tak malým velikostem těla jsou schopny vážně otáčet předměty kolem nich. Obvykle to dělá s mraveništěm, ale jsou případy, kdy jedinec, který se ocitl v domově člověka, odstěhoval těžký nábytek.

Kde žije echidna?

Foto: Echidna červená

Echidnas preferují hustou vegetaci. Jejich stanovištěm jsou nejčastěji lesy, kde se mohou schovat ve spadlých větvích a stromech. Echidny se rády schovávají mezi kořeny, ve výklencích shnilých kmenů a pařezů. Dokážou obsadit i cizí nory, které si kdysi vyhrabávali zajíci nebo vombati. Dokážou vyhrabat díry a zahrabat se do nich v případě nebezpečí nebo nadměrné úzkosti. V takových úkrytech tráví nejteplejší hodiny dne a za soumraku vycházejí a začínají svou činnost.

Avšak nejen lesy slouží jako jejich životní prostředí, dobře se jim daří i ve stepní krajině a dokonce i v pouštních oblastech. Mohou se usadit v blízkosti zemědělských oblastí, ale stydí se jít ven k lidem. Samozřejmě jsou závislí na potravě a pokud mají dostatek potravy, vystačí si s jakýmkoli terénem. Je známo, že horské echidny tráví své ospalé hodiny mezi kameny v malých jeskyních.

Jediné, co echidny špatně snášejí, jsou změny teplot, v extrémních mrazech upadnou do letargie a mohou i hibernovat. Nemají potní žlázy, a proto mají špatnou termoregulaci. Geograficky zabírají echidny celou Austrálii a jsou mírně rozšířeny také na Nové Guineji, Tasmánii a na ostrovech v Bassově průlivu.

Co jí echidna?

Foto: Australská echidna

Echidna se živí hmyzem, ne nadarmo se ji jeden z vědců pokusil zařadit mezi mravenečníky. Právě mravenci a termiti tvoří základ jejich jídelníčku. Snadno trhají mraveniště, oddělují a převracejí kameny a zarývají se do země chobotem.

V lese hledají potravu mezi shnilými stromy, ze kterých mohou snadno odstranit kůru nosem nebo tlapkami. Tam zpravidla najdete velké množství hmyzu. V jídle hodně pomáhá nos. Mají dobrý čich. Vždy s jeho pomocí hledají potravu: mohou oblast jednoduše pročesat, zastrčit kmen pod mechy, spadané listí a malé větve.

Ezidny používají svůj lepkavý jazyk k uchopení jídla a jeho spolknutí. U kořene jazyka jsou drobné zoubky, kterými echidna mele potravu. Překvapivě, jako ptáci, záměrně polykají drobné oblázky a písek, které také později slouží k rozmělnění potravy v žaludku. Kromě mravenců a termitů jedí echidna červy, slimáky, malé měkkýše a další bezobratlé.

Vlastnosti charakteru a životního stylu

Foto: Zvíře Echidna z Austrálie

Echidnas jsou od přírody samotářská zvířata. Nekontaktují se. Echidny se raději nenechají nikým rušit, okamžitě to berou nepřátelsky – stočí se do klubíčka jako ježci a narovnají si páteř. Navíc jsou velmi opatrní a nebudou chodit do míst, kde je hodně obyvatel. Teprve v období páření začnou tíhnout k opačnému pohlaví a věnovat pozornost svému vlastnímu druhu.

Zvířata jsou velmi tichá, šustí materiálem po ruce a při hledání potravy dokážou jen jemně chrochtat. Vedou převážně noční způsob života. Raději tráví denní světlo a horké počasí na odlehlých místech, kde relaxují. Za soumraku se vydávají na lov a bloudí až do rána.

Echidnas nemají rádi extrémní chlad. V chladném počasí jejich aktivita prudce klesá. Příští noc se možná nedostanou ze svého odlehlého doupěte na lov, ale na chvíli přečkají těžké časy. Je zajímavé, že echidnas mají velmi pomalý metabolismus ve srovnání s jinými savci. Jejich tělesná teplota nestoupá nad 32 stupňů. Mohou ji ale snížit až o 4 stupně. Jsou tedy přizpůsobeny k hibernaci.

Také v tomto případě mají echidny dost velkou vrstvu podkožního tuku, ze kterého při zimním spánku přijímají živiny. Zimní spánek zvířat může trvat až čtyři měsíce. Velmi zajímavým faktem je, že tato zvířata se ve volné přírodě dožívají až 50 let, ale v průměru se dožívají až 20 let. Takové období je pro tak malé savce velmi neobvyklé. Odborníci připisují dlouhou životnost pomalému metabolismu druhu.

Sociální struktura a reprodukce

S nástupem australské zimy, v květnu, se echidny shromažďují v malých skupinách. Přitahuje je zvláštní vůně vydávaná jedinci v tomto období. Několik samců se připojí k jedné samici a soutěží o páření s ní. Pronásledování a pobyt spolu může trvat asi měsíc. Když vycítí, že je samice připravena k páření, samci začnou soutěžit. Kolem samice vykopou příkop a každý samec se snaží vytlačit ostatní soutěžící mimo kruh. Jediný zbývající vítěz získá možnost samičku oplodnit.

Sama také může preferovat partnera, ve vztahu k jednomu samci se může krčit a načechrat jehličí, ale naopak může být okamžitě nakloněna jinému. Páření trvá dlouho, asi hodinu, a probíhá na boku. Zajímavá je struktura penisu u mužských echidnas. Za prvé, je obrovský, asi sedm centimetrů, navzdory malé velikosti zvířete. Za druhé, má čtyři hlavy a hroty. Hroty jsou navrženy tak, aby stimulovaly vajíčka samice. Hlavice se používají střídavě po dvou, protože ženy mají také dvojitou vagínu.

Po oplození, po 3-4 týdnech, samice snese pouze jedno vejce, a to do vaku. To může také nastat, když je jedinec v hibernaci. Vajíčko je malinké, jen jeden a půl gramu. Pouze v této době se samice objevuje váček, následně mizí. Pro vědce stále zůstává záhadou, jak samičky přenášejí vajíčko z kloaky do vaku. Je známo, že na žaludek se vylučuje lepkavá tekutina, která mu umožňuje zachytit vyvalené vajíčko, ale přesný mechanismus není znám.

Vajíčko tedy nosí ještě 10 dní ve váčku. Miminko se vylíhne malinké, jen jeden a půl centimetru, bez chlupů a zcela bezmocné, v matčině vaku zůstává asi 50 dní. Po všechny tyto dny se dítě živí mateřským mlékem, které se jako u všech savců neuvolňuje z bradavek, ale přímo na kůži a srst. Právě z vlny uvnitř vaku ho mládě olizuje a dostává vše, co potřebuje.

Během této doby velmi vyroste a přibere na váze až 400 g. Začíná se mu vyvíjet jehličky a maminka už ho nestíhá nosit. Aby se vyhnula injekci dovnitř, transplantuje ho do speciálně vykopané díry a nosí mu tam jídlo od dospělých. To se děje každých pár dní a pokaždé méně a méně. Jakmile mládě ucítí, že je schopné se dostat ven, opustí hnízdo a získá nezávislost.

Přirození nepřátelé echidnas

Foto: Zvíře Echidna

Málokdo se o echidnu zajímá, protože je pichlavý a škodlivý, nepřátelský. Pokud se něco stane, stočí se do klubíčka a nemá smysl se k ní ani přibližovat. Dobrou zprávou je, že i pro člověka, který by snadno našel způsob, jak echidnu ulovit, to není zajímavé. Kůže s jehlami není nikde použitelná a ani se ji nesnaží získat. Maso již bylo testováno a bylo zjištěno, že je bez chuti. Proto mohou lidé echidny chytat pouze pro zoologické zahrady a výzkum. K tomu není potřeba mnoho jednotlivců.

Přesto je několik predátorů schopno lovit echidnu:

• psi dingo;
• dravé kočky;
• prasata;
• lišky
• varani.

Mohou zabít echidnu na rovném tvrdém povrchu, pokud se jim podaří uchopit oblast břicha. Pak zvíře neodolá a dravci ho sežerou, vyhýbajíce se jehle. Ale echidny se samozřejmě tak snadno nevzdávají; běží, i když ne příliš rychle. Snaží se ukrýt v jeskyních, dírách, dírách v kořenech a stromech. Pokud v blízkosti žádné nejsou, mohou začít na místě hrabat a zahrabávat se tak, že na povrch trčí jen jehličí ze hřbetu. Kromě živých hrozeb je pro echidny ještě jedno nebezpečí – dálnice. V noci do nich často narážejí auta.

Stav populace a druhů

Foto: Šelma Echidna

Populace druhu je v pořádku. Toto zvíře není vybíravé na životní prostředí a žije po celém kontinentu. Hlavní věcí pro echidny je dostupnost dostatečného množství potravy. Pokles počtu echidna odborníci nezaznamenali. To je překvapivé vzhledem k jeho reprodukčním vlastnostem: vždyť samice rodí vždy jen jedno mládě. Přesto je vše v pořádku s druhy v přírodě.

Jedinci odchycení ve volné přírodě se poměrně dobře vyskytují i ​​v zoologických zahradách. Reprodukce však byla zaznamenána pouze v několika případech. Mláďata narozená v zajetí zemřela velmi brzy. To je další záhada pro vědce: co přesně echidnam v zajetí chybí? I nyní zůstává mnoho neprozkoumaného jak v anatomii druhu, tak v charakteru a chování. Echidna Neobvyklé zvíře, odborníci mu věnují poměrně dost výzkumu, protože nesou informace z nejstarších dob.

Datum zveřejnění: 17.02.2019
Datum aktualizace: 16.09.2019 v 0:27
Autor: Alekseeva Inna

Tagy:

• Sekundární
• Bilaterálně symetrické
• Echidnovae
• Echidnas
• Zvířata Austrálie
• Zvířata Austrálie a Oceánie
• Zvířata z lesa
• Zvířata začínající na písmeno E
• Zvířata Nové Guineje
• Zvířata Tasmánie
• Hmyzožravci
• Monotremes
• Prvotní šelmy
• Obratlovců
• strunatci
• Čelisti
• Čtyřnohý
• Eukaryoty
• Eumetazoi