Valeria Kosyakova (kandidátka kulturních studií, zaměstnankyně Centra vizuálních studií středověku a novověku Ruské státní univerzity humanitních věd, autorka knih „Apokalypsa středověku“, „Kód středověku). Hieronymus Bosch”) hovoří o nejoblíbenějším románu Donny Tarttové prizmatem výtvarného umění: kdo vlastně byl Karel Fabricius, proč je pro spisovatele obraz stehlíka tak důležitý a co je nejdůležitější, co vede cesta na Golgotu dělat s tím?
Donna Tartt je světově proslulá americká spisovatelka. Pokračuje v tradici inteligentního románu, který kombinuje detektivku s množstvím detailů, odkazů a narážek na různé kulturní texty a umělecká díla. Čtenář je proto vyzván nejen k rozuzlení složité zápletky, ale také k pokusu porozumět intertextové hře, kterou autor zahájil.
V tomto smyslu je Stehlík (poslední román Donny Tarttové) speciální lahůdkou pro milovníky četby a dějin umění. Pravda, při otevírání knihy je lepší se hned vyzbrojit ilustrovaným svazkem věnovaným holandskému umění 17. století – zlatému věku malířství. Nebo si jako možnost přečtěte tento článek o jednom, ale velmi významném detailu ve vizuálním kódu „The Goldfinch“.
Děj románu “The Goldfinch”
Románový konflikt je postaven na traumatickém zážitku hlavního hrdiny, který přežil teroristický útok v New Yorku. Přestože jsou události v textu zcela smyšlené (k žádnému výbuchu v Metropolitním muzeu umění nedošlo), obrazy, kolem kterých je vyprávění postaveno, skutečně existují. Osud hlavního hrdiny je nerozlučně spjat s filmem Stehlík, který také „přežil“ traumatický zážitek. Stejně jako ve slavném Maupassantově příběhu „The Necklace“ se padělek a prázdnota stane leitmotivem života hlavního hrdiny – v tomto případě Theodora Deckera. Falešný a originální, aura obrazu a vlastní identita hrdiny, život diktovaný uměním – to jsou hlavní témata tohoto románu.
Nebudu spoilerovat děj a zápletku pro ty, kteří knihu ještě nečetli, ale jen krátce pohovořím o ústředním snímku „Stehlík“, na který se románem prolínají odkazy.
Stejně jako ve slavném Maupassantově příběhu „The Necklace“ se padělek a prázdnota stane leitmotivem života hlavního hrdiny – v tomto případě Theodora Deckera.
Madonna s dítětem a stehlík. Taddeo Gaddi, 1348–1350
Autoportrét. Carel Fabricius, ca. 1645
„Stehlík“ od Karla Fabritiuse
Theo Decker, hlavní postava románu, v pubertě společně se svou matkou navštíví výstavu věnovanou nizozemským umělcům, což se ve skutečnosti nikdy nestalo (to vše se děje hned na začátku knihy). A tam Tartt představuje jednu z hlavních postav románu – obraz „Stehlík“ od Karla Fabritiuse.
Carel Fabricius (1622–1654) byl holandský malíř široce známý jako Rembrandtův nejtalentovanější žák. Obdivoval ho zejména Vincent Van Gogh. Říká se mu učitel Jana Vermeera, ale není to úplně přesné. Ale Fabricius skutečně ovlivnil vývoj malby Delft School, včetně nepřímo Vermeerovy estetiky.
Fabricius maloval různé obrazy: portréty, zátiší, pohledy na město. Byl mistrem klamu a iluze. Dnes však můžete vidět nejvýše patnáct obrazů tohoto umělce. A ne proto, že jsou v soukromých sbírkách, ukradené nebo utajované. Ne. Fabriciusův život a kariéra náhle skončily v roce 1654, kdy explodoval zásobník střelného prachu Delft. Umělec zemřel ve věku 32 let. Některá z jeho děl byla ztracena kvůli stejné katastrofě, ale některé obrazy stále přežily – zejména stejný „Stehlík“.
Cítíte tu podobnost? Výbuch v továrně na střelný prach. Výbuch v Metropolitním muzeu umění v New Yorku, kde je obraz v románu vystaven. Lidé umírají, obrazy umírají. Ale “The Goldfinch” zůstává. Co znamená tento stehlík? Co je to za magický, vlivný obraz, kolem kterého je postaven tlustý, mnohastránkový román?
Vidíme hyperrealistický obraz ptáka, napsaný v žánru trompe l’oeil (francouzsky trompe-l’œil, „optická iluze“), kdy divák jen obtížně odlišuje fiktivní obraz od skutečnosti.
Fabricius pomocí výtvarných technik vytváří iluzi hloubky – dělá to pomocí práce se světlem a stínem, úhlem, pomocí světel na prstencích a nohách ptáka, na omítnuté stěně. Jasné tahy barev kontrastují se světlejšími a matnými barvami a zdůrazňují vizuální efekt „reality“. Fabriciusův styl psaní není fotografický, má spíše blíže k protoimpresionismu. Během restaurování vědci viděli, že obraz má mnoho malých promáčklin a „ran“; v době výbuchu byl zjevně v umělcově ateliéru. Obraz lze tedy chápat jako nosič paměti: obraz (v širším měřítku umění) je přežitým svědkem tragédie a v jistém smyslu i nositelem traumatického zážitku.
Co znamená tento stehlík? Co je to za magický, vlivný obraz, kolem kterého je postaven tlustý, mnohastránkový román?
Na samotném obraze je ústřední postavou stehlík (lat. Carduelis carduelis), vyobrazený v nadživotní velikosti. Sedí na modré krabici s víkem zakrytým dvěma dřevěnými půlkroužky připevněnými ke stěně – to je jak jeho miska na krmení, tak místo jeho vězení. Pták sedí na horním kroužku a k noze má připevněný tenký řetízek, který ho drží na místě. Obraz je signován a datován „C fabritivs 1654“.
Stehlík je známý pták žijící v Evropě, severní Africe a západní a střední Asii. Jasný vzhled, hlasitý cvrlikání, stehlíky vždy přitahovaly pozornost lidí. Starověký historik Plinius zaznamenal, že stehlíky lze naučit provádět různé triky a v 17. století se stalo módou cvičit ptáky, aby extrahovali vodu z misky pomocí miniaturního vědra na řetízku nebo náprstku. Stehy milovali i umělci.
V mnoha muzeích po celém světě, v sálech zasvěcených umění pozdního středověku a renesance, můžete vidět pozoruhodnou scénu: nemluvně Kristus si hraje se stehlíkem a pečlivě ho drží v rukou. Stehlík může miminko sledovat zblízka i zpovzdálí. Proč tento pták skončil v prostoru posvátného obrazu?
V křesťanském středověku byl stehlík spojován s myšlenkou odčinění hříchů lidské rasy Kristem, který za to prolil svou krev. Podle legendy se při Ježíšově křížové cestě na Golgotu stehlík pokusil zmírnit Spasitelovo utrpení strhnutím jeho trnové koruny. V důsledku toho byl pták pokropen krví, když odstranil trn z hlavy Krista.
Zátiší s vyobrazením stehlíka – alegorie Krista a lilie – symbol čistoty Panny Marie. Juan de Zurbaran, ca. 1643–1649
Zátiší zobrazující stehlík nabírá vodu v pravém horním rohu. Abraham Mignon, ca. 1668
Odtud podle legendy vyvěrala červená „krvavá“ stopa – lem kolem zobáku stehlíka (zde by se daly připomenout Mandelstamovy tragické sloky, v nichž se odvolává na stejný kód: „Ocas je jako člun, peří jsou černé a žluté, / pod zobákem je barva nalita, / uvědomuješ si, jaký jsi dandy, / jak jsi dandy?). Přijetí Ježíšovy krve symbolizovalo vykoupení. Stehlík se také živí semeny bodláku trnitého, rovněž symbolu umučení. V takovém kontextu, plném symbolických výkladů, byl stehlík spojován s Kristem a ve scénách s dítětem označoval nadcházející utrpení.
Podívejte, ve scéně Betlém od Piera della Francesca sedí stehlík na střeše stáje. A na Raphaelově obrazu si dítě hraje s ptáčkem a drží ho v rukou. Všimli jste si stehlíka v rukou Krista na slavném obrazu Leonarda da Vinciho „Madonna Litta“ z Ermitáže? Podívejte se blíže, je to tam. Na těchto a stovkách dalších obrazů tohoto tématu ptáček ukazuje na Kristovu trnovou korunu a agónii kříže. Později se obraz stehlíka přesunul do zátiší plná symboliky a do dalších obrazů 17. století.
Od stehlíka na obrázku k obrázku stehlíka v knize
Byl to tedy stehlík, kterého se Karel Fabritius rozhodl zobrazit. Mimochodem, pseudonym „Fabricius“ (z latinského faber – „tesař“) se vysvětluje tím, že Karel v mládí studoval odpovídající řemeslo. V Tarttově románu se o práci se dřevem začne zajímat i hlavní hrdina, který následuje svého učitele a mentora, který v jeho životě zaujal místo jeho otce. Pravděpodobně v tomto obrazu pokorně pracujícího mistra (jako mnich v jeho cele) lze nalézt také náboženské odkazy, naznačující postavu Josefa. Hrdinova matka je nedosažitelný ideál, jako Panna Maria.
Hrdinovy zážitky se prolínají s historií obrazu a spojují se do jediného obrazu Thea Stehlíka. Donna Tartt dosahuje tohoto efektu pomocí vnitřních monologů: Theo Decker je jako ten samý pták chycený do pasti, s řetězem na noze a vlastním „domovým“ vězením. Obraz hlavního hrdiny Thea tak lze číst prostřednictvím vizuálního kódu stehlíka – alegorie Krista. V tomto světle se jméno hlavního hrdiny – Theodore (tj. “dán Bohem” nebo “Boží dar”, ze starořeckého Θεόδωρος: θεός, “Bůh”; druhá složka – δῶρον, “dar”) – nezdá náhodně. vybrala Donna Tartt. Theova cesta v románu je podobná cestě na Golgotu: jeho trauma, pokušení, zkoušky a jeho vykoupení jsou dokonány díky stehlíkovi – společně s ním a prostřednictvím stehlíka.
