Svrab jako fenomén je znám již od starověku. Skutečnost, že biblický termín „elephantiasis graecorum“ (aka „lepra“) mohl být vyléčen ve vodách řeky Jordán bohatých na síru, nám říká, že nejčastěji byla tato „lepra“ obyčejný svrab. Ale první pokrok v oblasti identifikace původce nemoci se objevil až v roce 1687, kdy italský námořní lékař Giovanni Bonomo spolu s lékárníkem Diacintem Cestonim zjistili, že svrab u námořníků způsobuje mikroskopický parazit [1]. Za další důležitou etapu lze považovat práci Ferdinanda Rittera von Hebra z Vídně, který se stal prvním dermatologem, který popsal životní cyklus roztoče svrabového a zjistil, že různé nemoci různých druhů zvířat a lidí byly způsobeny jedním typem parazita. .
Roztoč svrab je bezočí, kulovitý pavoukovec. Má čtyři páry nohou – dva páry vpředu a dva vzadu. Délka těla se pohybuje od 0,23 do 0,45 mm, šířka od 0,19 do 0,35 mm.
Charakteristickým rysem tohoto roztoče je, že ve střední části hřbetu jsou četné charakteristické malé trojúhelníkové šupiny a několik párů ostnatých štětin. Ostré vrcholy šupin a hroty štětin jsou obráceny zpět, což zabraňuje zpětnému pohybu v úzkých průchodech uvnitř kůže hostitelů.
Hlavohruď nese proboscis, tvořenou srostlými pedipalpy, a skládá se z hypostomu a chelicery, které mají tvar drápů. Ústní ústrojí jsou hlodavě-sacího typu.
Když proniknou kůží hostitele, roztoči vylučují čirou tekutinu, která se šíří po jejich těle. Tímto způsobem se stratum corneum kůže rozpustí (lýza) a klíště se zaboří do prohlubně v kůži. Přední páry nohou přitom provádějí plavecké pohyby, klíště si jako krtek dělá díru ve stratum corneum. Klíšťata mohou infikovat jakoukoli oblast kůže, ale nejčastěji se nacházejí na hřbetu rukou, v prostorech mezi prsty, podpaží a hrází.
Klíšťata se živí polykáním mezibuněčné tekutiny (lymfy), která prosakuje do nory kolem ústních ústrojí klíštěte. Roztoči ve stratum corneum kůže se nacházejí na hranici lucidní a zrnité vrstvy, kde je mezibuněčná tekutina blízko místa výskytu roztoče a může prosakovat do nory.
Roztoči se neustále zavrtávají hlouběji do kůže, pohybují se směrem k dermis, jak bazální vrstva buněk neustále roste a vrchní vrstva suché stratum corneum je tlačena k povrchu kůže a odlupována.
Svrab roztoči jsou aerobní, což znamená, že potřebují kyslík k dýchání. Samice spotřebují 0,00206 μl O2/h/klíště a samci 0,00076 μl O2/h/klíště.
Charakteristickým znakem nohou klíštěte jsou přísavky. Tyto trubicovité výběžky se nacházejí na předních nohách, zadní končetiny končí dlouhými štětinami. Přísavky jsou potřeba jako zarážka, klíště se jimi fixuje na kůži, zatímco chelicery prořezávají kůži.
Samec má přísavky na všech nohách kromě třetího páru. To ho odlišuje od samice.
Fáze vývoje
Roztoč svrab prochází ve svém životním cyklu čtyřmi fázemi: vajíčko, larva, nymfa a dospělec.
Když je infikován lidský hostitel, dospělá samice se zavrtává do stratum corneum kůže, kde klade dvě až tři vajíčka denně po dobu asi dvou měsíců. Po třech až čtyřech dnech se z vajíček vylíhnou larvy. Samice může naklást až 30 vajíček, načež na konci jamky hyne.
Klíšťata infikují nového hostitele poměrně rychle. V průměru potřebují asi hodinu, než se ponoří do těla hostitele. Samičky začnou pronikat během 20–30 minut, samci, nymfy a larvy začnou hloubit díry do 5 minut po kontaktu s kůží.
Šestinohé larvy po vylíhnutí migrují na povrch kůže, kde pronikají do vlasových folikul. Po třech až čtyřech dnech larvy línají a mění se v osminohé nymfy. Nymfy procházejí dalším línáním (do větších nymf) a poté se vyvinou v dospělá klíšťata. Dospělí roztoči žijí v kůži hostitele tři až čtyři týdny. Samice vrhá častěji než samec, takže dozrávání jí trvá déle – 17 dní ve srovnání s 9–11 dny u samce.
Ve všech fázích života se roztoči svrab aktivně potulují po kůži a hledají partnera. K tomu jim pomáhají feromony. Hlavními atraktanty jsou sloučeniny jako guanin, purin, adenin, allantoin, hypoxanthin, xanthin, kyselina močová, chlorid amonný, dusičnan amonný, síran amonný. Silnými atraktanty jsou také 2,6-dichlorfenol, methylsalicylát a 2-nitrofenol.
Po oplodnění hledá samice místo, kde si vytvoří noru. Nejčastěji k tomu dochází v oblastech, kde kůže přichází do kontaktu s kůží, jako je zápěstí. Jakmile se najde vhodné místo, začne pavoukovec prokousávat chodbu ve tvaru písmene S a klade do ní vajíčka. Samice bude pokračovat v rozšiřování nory a kladení vajíček po celý život.
Svrab se nejčastěji identifikuje pomocí optické (světelné) mikroskopie (4–400×) kožních seškrabů z postižených oblastí. K potvrzení diagnózy lze také použít videodermatoskopii a reflektanční konfokální mikroskopii se zvětšením minimálně 70–1000×, respektive 30–400×. V některých případech je k potvrzení diagnózy povoleno mikroskopické vyšetření prachu v místnosti.
Svrab roztoči neustále hledají hostitele, i když nejsou v jeho těsné blízkosti. K infekci tedy není nutný přímý kontakt. Zdrojem klíšťat může být kontaminované lůžkoviny, nábytek, hračky a oblečení. Pro divoká a domácí zvířata mohou být zdrojem infekce roztočem svrab společné postele, stáje ve stodolách a výběhy. Podobně jako u jiných roztočů, svrab reaguje také na pach těla hostitele, teplo z něj vycházející a změny koncentrace oxidu uhličitého ve vydechovaném vzduchu.
Kontrola Sarcoptes scabiei
Ačkoli jsou roztoči svrabové známí již od 17. století, v současnosti je k dispozici pouze omezený počet účinných způsobů léčby, jak proti nim bojovat. Hlavním lékem („zlatý standard“) pro boj s roztočem svrabem je 5% permethrin. Cochranův přehled identifikoval permethrin jako nejúčinnější v současnosti dostupný lék proti svrabu [2]. Permethrin se aplikuje zpravidla jednou (na noc), s opakovanou aplikací po 1–2 týdnech. Lék působí vazbou a stabilizací napěťově řízených sodíkových kanálů, což způsobuje hyperpolarizaci buněčných membrán.
Druhým významným lékem je benzylbenzoát, charakteristickým rysem je jeho velmi rychlé působení, lék začíná působit do 30 minut po aplikaci. Tato látka se používá v koncentraci 25 % pro dospělé a 10–12,5 % pro děti. Nevýhodou benzylbenzoátu je, že ve vysokých koncentracích může způsobit vážné podráždění kůže. A snížení koncentrace účinné látky ovlivňuje účinnost. Pro majitele domácích zvířat stojí za to připomenout, že benzylbenzoát je pro kočky potenciálně toxický.
Třetím lékem je perorální ivermektin, který patří do skupiny avermektinů
avermektiny – látky s 16členným makrocyklickým laktonovým kruhem, klasifikované jako makrolidy; jsou odpadním produktem bakterií Streptomyces avermitilis. V roce 1984 byly získány jejich syntetické formy. Používá se jako antibiotika, insekticidy, akaricidy a nematocidy. U svrabových roztočů avermektiny způsobují hyperpolarizaci buněčné membrány a někdy se používají ve spojení s fluazuronem, derivátem benzoylfenylmočoviny, který blokuje ukládání chitinu ve všech fázích vývoje roztočů.
Lék se používá k léčbě zvláště závažných případů onemocnění. Za standardní dávku se považuje jednorázová dávka 200 mg/kg hmotnosti pacienta a opakované podání po 1–2 týdnech. Dvě dávky jsou nutné, protože první dávka zabíjí aktivní roztoče, přičemž jejich vajíčka zůstávají nepoškozená. Během dalšího týdne se z vajíček vylíhnou larvy, které jsou ovlivněny opakovanou dávkou. Dvoudávkové schéma ivermektinu má stejnou účinnost jako jedna dávka permetrinu. Omezení spočívá v tom, že ivermektin nelze použít u dětí vážících méně než 15 kg (předpokládá se, že mají nedostatečně vyvinutou hematoencefalickou bariéru, což znamená, že jsou možné neurologické komplikace), stejně jako u těhotných a kojících žen.
Existuje také mnoho dalších léků (8-10 % síry, 1 % lindanu, 10 % krotamitonu (jednou denně, dva dny), 0.5 % malathionu), které se používají v různých zemích (jsou dostupnější), ale mají omezenou účinnost resp. mít nepřijatelné vedlejší účinky.
Stojí za zmínku, že v poslední době došlo ke snížení citlivosti klíšťat na permethrin a ivermektin (protože působí stejným mechanismem membránové hyperpolarizace). Možným řešením tohoto problému by mohla být nová generace léků proti svrabu, například související s ivermectinem moxidentin, který se nyní používá v obojcích pro psy. Tento lék má výrazně delší poločas, lepší průnik do cílových tkání a bezpečnostní profil.
Potenciálně může být použití entomopatogenních hub, stejně jako éterických olejů některých rostlin, účinným prostředkem v boji s roztočem svrabem (viz obrázek).
Stojí za zmínku, že fytochemikálie mají vážnou nevýhodu – možnost kontaktní dermatitidy. Dermatologové proto vkládají největší naděje do vývoje vakcín proti svrabu. Dnes existují příklady takových vakcín a aktivně se testují. Je tedy dost možné, že v blízké budoucnosti budeme moci vidět zásadně nové přístupy v boji proti svrabu.
Další články autora (blog LAB-66):
- HMYZ. RECENZE na bytový pijavice
- Prach, roztoči a jejich alergeny. Prevence a ochrana
- STOP! mravenec. Civilizace vs. Civilizace
- Chyťte blechu! Účinná ochrana pomocí rostlinných esenciálních olejů
- Rostliny proti švábům
- Fumigátor „pro čerpání“. Jak nenásledovat komára
- Průvodce hospodařením a ochranou před lesními klíšťaty
Reference
- Friedman, R. 1934. Příběh svrabu. Med. Život 41: 381–424.
2. Silný M, Johnstone PW. Intervence pro léčbu svrabu (aktualizace). Cochrane Database Syst Rev 2010:CD000320. Komplexní metaanalýza randomizovaných kontrolovaných studií pro svrab.
