Kočka Bayun je chlupatá, šedá, s bílým límečkem a hrudí. Je milý a přítulný a drápy na tlapkách jsou ostré a chytlavé. Když je kráčí po strunách žaltáře, zpívá jemným basovým hlasem – budete poslouchat. Když se podíváte do zelených očí, uvěříte jakémukoli příběhu a nebudete chtít, ale vytáhnete to.
Pták Gamayun. Někdy si jí ani nevšimnete hned. Sedí na větvi – šedý, nenápadný ptáček, stejně jako ptáček, ale vzchopí se a začne zpívat – odkud to pochází? Zvedne hlavu a bude jiskřit křídly – ó, svítání! A její písničky poslouchají se zatajeným dechem. Je známo, že Gamayun je proroctví, zpívá o skutečné pravdě, o věčné lásce. Nyní všichni mrznou a drolí se na jemný pobřežní písek, který je pokrytý průzračnou mořskou vlnou.
Znamená to, že kočka a ptáček zpívali každý po svém, ale zůstali spolu. Ve městě neměli žádný přístřešek, ale na břehu jezera na ně vždy čekala a vítala zelená vrba těsně nad vodou. Nebylo to na jeho větvích hnízdo, kde viděl světlo pták Gamayun, ani pod jeho kořeny díra vykopané, ve které Bayun otevřel oči – jen nepotřebovali lepší úkryt.
Jako teplý čas venku se pak kočka a ptáček potulovali po našem severním kraji a zpívali lidem své písně. Vycházeli spolu a kamarádili se, poctivě se dělili o chleba a mléko. Cestou si pomáhali a chránili se. V horkém dni létal Gamayun nízko a nízko a svými křídly blokoval horké paprsky, takže kočka mohla chodit ve stínu. A pokud jsou na otevřeném místě, kde je zastihne špatné počasí, pak se oba přikryjí Bayunovou harfou – no, každá kapka nestačí!
Jedním slovem chodí po městech a vesnicích, zpívají lidem, a když se unaví, vracejí se k jezeru, pod svou vrbu. Bude ráda, že vás pozná, bude svírat listy jako ruce, hladit a laskat větvičky. Bayun se ponoří do hluboké prohlubně na kmeni, pohodlněji se tam stočí a usne. Gamayun vyletí na vrcholek vrby, sedne si na nejtenčí větev a ztichne: buď dřímá, nebo naslouchá modrému z nebe.
Jakmile se obloha zatáhne, nastává chladné počasí – nezívejte, dívejte se na listy vrby. Listí spadne do vody a bude sebráno proudem – což znamená, že je čas přejít do teplejších podnebí. Po listech – nejprve podél břehu jezera, pak podél kanálu a podél břehů řeky – se každý podzim kočka a pták vydali do modrého moře. Toulají se po jižních krajích, překvapují místní obyvatelstvo a na jaře se proto opět vracejí na sever.
Ale ať už na severu nebo na jihu, lidé jsou všude stejní. Poslouchají jen to, co chtějí slyšet. Bayunovy refrény jsou pro ně zajímavé – nešetří tedy náklonností a pamlsky. Prorocké písně se nelíbí každému: naruší vaše svědomí a donutí vás podívat se do svého srdce. A pak co? To je to, co se někdy stává: neposlouchají písničky do konce, odhánějí je. Pokud dostanete kámen do ruky, hodí ho po vás a zároveň ho dostane i kočka. Gamayun poletí vysoko, vysoko, mimo dosah. Ale samozřejmě neopustí ani svého přítele: popadne ho za boky – no, jako orel! – a odletí za lesy a za hory. Sednou si, aby se nadechli, kocour Bayun si olízne boky a zabručí: „Zase místo pamlsku je to plýtvání šlehačem! A chcete takhle zpívat? Kdybych zpíval něco krásnějšího a jednoduššího, bylo by to pro lidi příjemné a pro nás uspokojivější.“ Gamayun mlčí, pak zavrtí hlavou a nesouhlasí s Bayunem: „Pokud se vám to nelíbí, neposlouchejte a nezasahujte do zpěvu. »
Ale ti, kteří vždy měli ptáka jako vítaného hosta, byly matky s dětmi. Stává se to: dítě „ztratí noc“ – přes den spí a v noci si hraje. Matka je vyčerpaná a klopýtá, když jde z nedostatku spánku, a Gamayun je přímo tam: sedne si ke kolébce a bude něžně zpívat, tak něžně, že se oči dítěte samy zavřou. Díváš se – nos ti už chrápe do polštáře. Matka si často zdřímne vedle dítěte. Aby nerušil klidný spánek, ptáček neslyšně vyletí z okna a s lehkým srdcem odletí pryč. Bayun to však často vyčítá a povzdechne si:
– Opět vám nezaplatili za vaše písně.
“Ale dítě se uklidnilo, jeho matka s ním tolik nocí nespala, ať si dnes také odpočine, a když se probudí, bude se ráno usmívat.”
– Uh-oh, její úsměv nezpůsobí, že se v naší prázdné misce objeví mléko. Dobře, očividně budu muset rolníkům znovu říct další nehorázné věci. Možná nebudou lakomí – pak, doufejme, budeme mít plno.
A opět je před námi cesta – nyní na jih, pak na sever, na západ, na východ. Ale vrba na ně u jezera vždy čeká: potkává a vyprovodí kočku a ptáčka a při odpočinku je chrání klid. Jednoho dne, během předpodzimního spánku, Gamayun slyšel, jak listí padá z větví, probudil se – a je to pravda: podívejte, podzim je na prahu! Podíval jsem se do prohlubně, zavolal na kočku a nic tam nebylo. Pták se rozhlíží – ejhle, jde po silnici z města Bayun a táhne za sebou harfu. Přišel nahoru, posadil se na kořen a poklepal tlapou na harfu: kníratý chlap nevěděl, jak začít konverzaci. Nakonec jsem se rozhodl:
“Byl jsem ve městě,” říká, “a naučil jsem se novou píseň.” To je tak nádherná píseň, vždy vhodná, a neexistují žádná slova – jen poslouchejte: “Pur, pur, pur, pur, pur, pur.” To je vše, lidem se to prostě líbí! A harfa u takové a takové písničky není vůbec potřeba.
Gamayun poslouchá a chvíli mlčí. Kočka se osmělila a pokračovala v řeči:
“Vidím padající listí: je čas vyrazit na cestu.” Opět někam vyrazit, toulat se po městech a vesnicích bez mola. Zůstaňme raději tady. Našel jsem ve městě takový pohostinný dům: majitelé jsou přátelští, velkorysí a s dobytkem se slitují – v chladném počasí pouštějí do chýše kuřata s kohouty a jinými ptáky. Když se zeptám, najde se mezi nimi místo i pro tebe a ty sám mi později za všechno poděkuješ! No, je rozhodnuto? Zůstaneme?
– A co písničky? – ptá se ho ptáček. Ptá se tiše.
Jako první lehký závan větru před bouří. Kočka by se měla mít na pozoru, uklidnit se – kde je: načechral si knír, jeho oči se staly smaragdovými, křičí:
– Které písně? No, ti, kteří chtějí naslouchat, je poslouchají, ale lépe si pamatují, kolik úzkosti se skrze ně stalo, kolik slz bylo prolito. Už jsi zapomněl, jak tě odháněli, dostatečně nás krmili klacky a kameny?
– No, tak co? – Gamayun odpovídá. – Čeho se bojíš? Ano, stalo se, vyhnali mě, aniž by poslechli konec. Co když čas na tyto písně ještě nenastal? Říkáte, že majitelé jsou milosrdní, mají slitování s dobytkem. A kdo se nad nimi slituje, řekne jim pravdu, bude zpívat o pravé lásce? Takové písně, sedět za pecí, nevyjdou – nebudou se zpívat!
– Eka se rozhoupala! Ano, dokud k nim tato pravda nepronikne, budou muset hladovět stovky let! To mi stačí – jdu do města bydlet, odejdu sám, jestli nechceš jít se mnou!
Pták zvedl hlavu:
– Jít! Každý má zřejmě svou vlastní cestu a každý má svou píseň, jak ji zpíváš, tak budeš žít!
A její hlas zní jako natažená struna, která má prasknout. Vrba se nad nimi skláněla až k zemi a svými větvemi je k sobě tlačila, jako by žádala: „Uzavřete mír. udělat mír. ” Kde přesně! Bayun hodil harfu hlouběji do prohlubně – a s ocasem jako dýmka vkráčel do města. Gamayun zamávala křídly – ach, ohnivý pták! – zablesklo se na nebi jako blesk, a to bylo vše, co viděli.
Voda dalekého jezera stále v hloubce tmavne, odráží se v ní vrba, která máchá šednoucí konečky listů. Nikdy své větve nenarovnala a od nynějška se jí začalo říkat Smuteční vrba. Často k ní chodí šedá kočka s bílým chlupatým límcem. Bayun? Ne, jen kočka – Purr. Vyhříval se na slunci, seděl na mohutném kořeni, zvedal tlamu a hleděl nezapomenutelným pohledem na stříbrnozelenou korunu nad sebou. Nedívá se na to jen tak: pozoruje ptáky. Nyní si kočka zvykla je lovit, a proto k němu Ivushka není laskavá. Bude to dělat hluk, houpat listy, pořádně se otřást Purrem a setřást malé ptáčky, aby jim neublížili. Nedá se nic dělat – Murlyka si nabrousí drápy na kůře, protože kořist utekla, a půjde domů.
Ivushka ho dlouho hlídá, pak roztáhne ruce jako větvičky do stran a znovu k sobě přivolá ptáky. Do jejích měkkých listů-dlaní se slétají nejrůznější ptáčci – jak tohle, tak tamto, jen Gamayun ještě nikdy nepřiletěl. Možná někdo řekne: „Dlouho jsme o ní v našem okolí neslyšeli. Nejspíš odletěla definitivně.“ Je to pravda? Proč potom naše neposedné děti tak sladce usínají? Proč se v všedním shonu všedního dne v našich srdcích jen zřídka probouzejí ozvěny něčeho nadpozemského, věčně krásného a nedosažitelného? Nebo, jako bychom při běhu klopýtli, se podíváme zpět na pobřežní Willow a posloucháme: „Co je to? Jako kdyby. říká nám něco? Ne, zdálo se. jen vítr šustí zeleným stříbrem dlouhých větví.“ A – běžíme dál.
Nejzajímavější zprávy jsou na našem kanálu Telegram
