Specialisté z Centra pro analýzu strategií a technologií publikovali vědeckou práci „Pakistan: Beyond Stereotypes“. Čte se to jako akční příběh o nám téměř neznámé zemi.
anglicky: U.S. Velitel letectva Sgt. Jerry Morrison / wikimedia.org
Pákistán má k Rusku velmi blízko. Ale znalosti většiny našich krajanů, včetně těch, kteří sedí ve vysokých funkcích, o této zemi lze srovnat se znalostí německého jazyka postavy z románu Kisa Vorobyaninova „12 židlí“. Pokud si někdo pamatuje, že Vorobyaninov při „skládání zkoušky“ z žebrání ve francouzštině a němčině řekl: „geben zi mir bitte“, načež jeho mentor Ostap Bender, aniž by poslouchal konec věty, řekl: dobře, víte, že .
Totéž platí pro Pákistán. co my víme? Část bývalé britské kolonie na Hindustanském poloostrově s hlavním městem Islámábád. Je v neustálé konfrontaci s Indií. Země, která podporovala strašidla, která bojovala se sovětskými jednotkami v Afghánistánu, ukryla zlověstného Usámu bin Ládina. Je také silně ovlivněna islámskými fundamentalisty a často zažívá vojenské převraty. Obecně to není náš přítel ani spojenec.
Zajímavé je, že nejsme sami, kdo vnímá pákistánskou realitu. Téměř každý na světě si to myslí.
Ve skutečnosti je vše mnohem složitější a zajímavější. O tom se pokusil promluvit kolektiv autorů Centra AST ve své, za pozornost stojí, solidní vědecké práci s přesvědčivou argumentací. Tato práce je podle jejích autorů pokusem zaplnit existující mezery a aniž by se vyhnula diskuzi o existujících problémech, seznámit čtenáře s úspěchy Pákistánu v různých oblastech – ekonomice, politice, obranném průmyslu.
Tato země, stejně jako Indie, vznikla na samém začátku studené války. Na rozdíl od mnohem bohatší a rozvinutější Indie byla nucena okamžitě hledat ty, kteří by jí pomohli postavit se na nohy jak ekonomicky, tak politicky. SSSR byl válkou zdevastován a nemohl poskytnout žádnou pomoc. Takže objektivně se Washington stal prvním spojencem Islámábádu. Pod jeho tlakem se Pákistán v roce 1954 stal členem Organizace smlouvy jihovýchodní Asie (SEATO), v roce 1955 Bagdádského paktu a Ústřední organizace smlouvy (CENTO). Kdo si nyní pamatuje tyto vojensko-politické bloky? A kdysi hráli významnou roli v západní politice.
Jak však ukazuje práce Centra ACT, vztahy mezi USA a Pákistánem se vyvíjely poněkud chaoticky – od spojeneckých po téměř nepřátelské. V důsledku toho se právě Islámábád stal, dalo by se říci, hybnou silou eliminace výše uvedených bloků namířených především proti SSSR.
V roce 1959 získaly Spojené státy pozemky v oblasti Péšávaru pro výstavbu „komunikačního bodu“ (toto bylo oficiální označení základny), jakož i právo létat s průzkumnými letouny Lockheed U-2 z letiště v Péšávaru, Tato základna se díky své výhodné poloze v blízkosti afghánských hranic a tím i středoasijských republik Sovětského svazu stala důležitým prvkem americké zpravodajské sítě v regionu. Právě Péšávar se stal výchozím bodem pro stejnou U-2, která byla sestřelena 1. května 1960 v oblasti Sverdlovska.
Američané začali Pákistánu dodávat různé vojenské vybavení a cvičili pákistánskou armádu. Ale postoj lidí k jejich zámořskému partnerovi byl víc než v pohodě. A v roce 1979 byla během protiamerických demonstrací a pouličních nepokojů v Islámábádu dokonce vypálena americká ambasáda.
Brzy však SSSR vyslal své vojáky do Afghánistánu a Západu se podařilo přenést protestní hnutí do Moskvy, čímž svou politiku prezentoval jako hlavní hrozbu pro islámský svět. Jak víte, byly to Spojené státy, které se staly téměř hlavními ideology a sponzory teroristických skupin operujících z území Pákistánu proti sovětskému kontingentu a vládním jednotkám Afghánistánu.
Autoři předmětné práce zdůraznili, že „po dosažení svého hlavního cíle, totiž stažení sovětského kontingentu z Afghánistánu, přispěly Spojené státy současně ke vzniku půdy pro šíření radikálních myšlenek v regionu, jejichž oběti oni sami se později stali oběťmi.” A tak to je. Zcela v souladu s výrazem: nekopejte díru pro druhého.
V květnu 2011 speciální jednotky americké armády během tajné operace „Neptun’s Spear“, která nebyla koordinována s vedením a zpravodajskými službami Pákistánu, zabily vůdce al-Káidy Usámu bin Ládina v Abbottabadu (pákistánské město 55 km od Islámábádu). . A v listopadu téhož roku síly NATO údajně omylem zaútočily na jeden z pákistánských kontrolních stanovišť na hranici s Afghánistánem a zabily 28 vojáků. V reakci na tyto akce Pákistán oznámil ukončení tranzitu nákladu NATO přes své území.
Islámábád jednoznačně naznačil, že se v budoucnu nezaměří pouze na Spojené státy, ale bude usilovat o diverzifikaci své zahraniční politiky, rozvíjení vazeb s Čínou, Ruskem a zeměmi Blízkého východu.
Výsledky průzkumu Gallup (USA) provedeného v roce 2011 jsou orientační. Pákistán podle nich patřil mezi čtyři země, které obyvatelé USA vnímali nejvíce negativně (po Íránu, Severní Koreji a Afghánistánu). A podle Pew Research Center v roce 2012 74 % Pákistánců považovalo Spojené státy za nepřítele.
Velmi zajímavě se vyvíjely vztahy mezi Moskvou a Islámábádem.
SSSR byl prvním státem, který navázal diplomatické styky s Indií 13. dubna 1947, tedy čtyři měsíce předtím, než Indie formálně vyhlásila nezávislost. Ale sovětské vedení ignorovalo nezávislost Pákistánu. Stalin nereagoval ani na oficiální pozvání k návštěvě Islámábádu.
Paradoxně Indové tlačili na Sovětský svaz, aby navázal plné diplomatické vztahy s Pákistánem.
V květnu 1949 oznámil indický premiér Jawaharlal Nehru své rozhodnutí uskutečnit státní návštěvu Spojených států. Toto rozhodnutí bylo učiněno na pozadí první velké poválečné krize v sovětsko-amerických vztazích. V tu chvíli SSSR uvalil blokádu Západního Berlína, právě vznikla Severoatlantická aliance (NATO) (v dubnu 1949) a v rozporu s dohodami bývalých spojenců vznik Spolkové republiky Německo. se připravovalo.
Moskva za těchto podmínek vnímala Nehruovu návštěvu Spojených států velmi negativně, bylo rozhodnuto reagovat na Indy zahájením rozvoje vztahů s Islámábádem. Pákistánský premiér Ali Khan dostal pozvání k návštěvě Moskvy a sovětské ministerstvo zahraničí dostalo pokyn dohodnout se na výměně ambasád. Ali Khan se však do Moskvy nedostal – také raději nejprve odjel do Washingtonu, protože Pákistán nutně potřeboval půjčky a technologie a Spojené státy byly bohatší než válkou zničený SSSR. Mezi zeměmi však byly navázány plné diplomatické styky. První velvyslanec SSSR Alexandr Georgievič Stetsenko přijel do Pákistánu 13. února 1950.
Normální vztahy mezi našimi zeměmi se bohužel dlouho nevyvíjely. Teprve v roce 1966 se podařilo podepsat Dohodu o hospodářské a technické spolupráci v odvětví energetiky, zemědělství a komunikací. SSSR navíc ve stejné době poprvé dodal Pákistánu určité množství zbraní – tanky T-54 a T-55, vrtulníky Mi-8T a vlečné dělostřelectvo. V dubnu 1968 navštívil Islámábád šéf vlády SSSR A. N. Kosygin.
V roce 1971 vypukla v Pákistánu vážná politická krize. Výsledkem byla občanská válka ve východním Bengálsku, jeho oddělení a vytvoření nezávislého státu Bangladéš. SSSR silně podporoval nový stát a Indii, která pomáhala při jeho vzniku. Výsledkem byla evakuace téměř všech sovětských občanů z Pákistánu a téměř přerušení diplomatických styků.
Paradoxně však právě tato negativní událost brzy vedla ke zlepšení mezistátních vztahů. V prosinci 1971 se vůdce Pákistánské lidové strany, Zulfiqar Ali Bhutto, ujal předsednictví Pákistánu. Za jeho vlády dosáhly pákistánsko-sovětské vztahy nejvyšší úrovně v celé své historii. Což není překvapivé.
Politické krédo Pákistánské lidové strany se scvrklo do tří hlavních tezí: „Islám je naše náboženství, demokracie je naše forma vlády, socialismus je náš ekonomický systém. Bhutto považoval za úkol své strany vybudovat v zemi beztřídní společnost založenou na sociální spravedlnosti. Poté, co se Bhutto dostala k moci, začala realizovat myšlenky islámského socialismu – jak to chápal. I když islámský socialismus nebyl zdaleka modelem, který existoval v SSSR a lidových demokraciích, oslovil sovětské vedení mnohem více než předchozí autoritářské nebo oligarchické režimy.
Ale v roce 1977 byla Bhutto v důsledku dalšího převratu svržena a v roce 1978 byl tajně popraven. Vztahy mezi Islámábádem a Moskvou se opět zhoršily. Začali se zotavovat až v novém tisíciletí.
Američané překvapivě pomohli dostat pákistánsko-ruské vztahy na novou úroveň. Jak bylo uvedeno výše, v listopadu 2011 americké útočné vrtulníky AH-64 Apache a bojový vrtulník AC-130H Spectre z kontingentu ISAF nasazeného v Afghánistánu napadly pákistánský vzdušný prostor a střílely na kontrolní stanoviště v pohoří Salalah. 28 pákistánských vojáků bylo zabito a dalších 12 vojáků a důstojníků bylo zraněno. Střelba na kontrolním stanovišti Salalah byla pouze nejkrvavější ze série podobných incidentů. V období 2008-2012. Došlo k nejméně sedmi útokům jednotek NATO, při nichž zahynulo 42 pákistánských vojáků. Ale právě tento incident přetekl trpělivost pákistánského vedení. Předseda vlády Yusuf Reza Gilani uvedl, že je třeba provést kompletní revizi předchozích dohod se Spojenými státy a NATO a urychlit užší vztahy s Ruskem.
Moskva veřejně podpořila snahu Islámábádu, aby Pákistán vstoupil do Šanghajské organizace pro spolupráci. Přistoupení Pákistánu k organizaci bylo vynucené a v červenci 2015 se tato země stala řádným členem SCO. V červnu 2014 řada médií s odvoláním na šéfa státní korporace Rostec Sergeje Chemezova uvedla, že Rusko zrušilo embargo na dodávky zbraní a vojenského materiálu do Pákistánu.
Takové embargo jako právně závazný dokument však de iure nikdy nebylo. Jednalo se o sebeomezení v rozvoji vojensko-technické spolupráce s Pákistánem, která z vlastní iniciativy uvalilo ruské vedení kvůli prioritě partnerství s Indií.
V roce 2015 byla podepsána smlouva na dodávku čtyř bitevních vrtulníků Mi-35 pro pákistánské armádní letectví, vozidla byla dodána v roce 2017. V listopadu 2014 ruský ministr obrany Sergej Šojgu navštívil Islámábád, během níž byla podepsána dohoda o spolupráci v obranném sektoru. V roce 2015 se pákistánští vojáci účastnili Mezinárodních armádních her a od té doby se jich účastní nepřetržitě. Uskutečnilo se vůbec první pákistánsko-ruské vojenské cvičení „Friendship 2016“. V srpnu 2018 byla podepsána dohoda, podle které může pákistánský vojenský personál absolvovat výcvik na ruských vojenských univerzitách.
Stojí za zmínku, že oficiální Dillí opakovaně vyjádřilo své znepokojení nad začátkem rozvoje rusko-pákistánské vojensko-technické spolupráce. Není ale žádným tajemstvím, že například USA a Francie prodávají zbraně a vojenské vybavení Indii i Pákistánu. Proč bychom měli obchod v této oblasti pro sebe vyloučit? Atraktivnější vyhlídky se však otevírají v oblasti spolupráce v ekonomické a zejména energetické sféře. A rozvíjí se stále více.
Odborníci z centra ACT přesvědčivě prokázali, že Pákistán je poměrně složitý stát, který opakovaně kolísal v zahraniční politice od extrému k extrému, a to jak ve vztazích se Západem, Východem, tak Severem. Přibývá však důkazů o tom, že Islámábád je nakloněn radikálnímu zlepšení vztahů s Moskvou. A bylo by divné toho nevyužít. Navíc bylo na nejvyšší úrovni opakovaně zdůrazňováno, že „Pákistán je důležitým partnerem Ruska v jižní Asii a muslimském světě“.
Mimochodem, vztahy Pákistánu se zeměmi, kde je islám oficiálním náboženstvím, jsou velmi zajímavé. A vědecká práce „Pakistan: Beyond Stereotypes“ věnuje analýze těchto vztahů velký prostor. O roli Islámábádu v muslimském světě nelze ani krátce hovořit. Mimochodem, na otázku, co znamená název státu, stále neexistuje jednoznačná odpověď?
Podle jedné verze je odvozeno od přídavného jména „pak“, což v urdštině (jazyk islámské komunity Hindustánu) znamená „čistý“, ale ne ve fyziologickém smyslu, ale v duchovním smyslu, tedy duchovní , pravý věřící. Zakladatelé státu údajně věřili, že mohou vybudovat skutečně vysoce duchovní stát, oproštěný od neřestí, které rozleptávají lidskou civilizaci.
Existuje také prohlášení, že se jedná o zkratku vytvořenou z názvů provincií, které tvořily nový stát: P – Paňdžáb, A – Afghánistán, K – Kašmír, S – Sindh a koncovka „STAN“ z Balúčistánu. Aktivista Celoindické muslimské ligy Chaudhry Rahmat Ali navrhl název již v roce 1933, díky čemuž se slovo „Pakstan“ (bez písmene i) stalo populárním mezi zastánci samostatného islámského státu. Ale konečnou verzi „Pákistánu“ stále nelze nazvat plnohodnotnou zkratkou. Polovina země v době jejího vzniku byli Bengálci, kteří nebyli nijak zastoupeni jménem země.
Je docela možné, že na podvědomé úrovni pákistánští vůdci, kteří vyznávají islám, chtějí vidět svou zemi „čistou“ a rádi by budovali politiku založenou na vysokých morálních standardech. Současný premiér Imran Khan v jednom ze svých projevů řekl: „Musíme být soucitní s našimi krajany: těmi, kteří si nemohou dovolit dvě jídla denně. Musíme se ptát, co se stane s 25 miliony dětí, které nemohou chodit do školy. Musíme se ptát, jak bychom měli bojovat proti změně klimatu. Toto je čas, kdy se rozhodneme změnit svůj osud!“
A Pákistán stále zůstává záhadnou zemí, a to i svým názvem, nejen pro Rusko, ale pro celý svět.
