Film „Hachiko: Nejvěrnější přítel“ vyšel před více než 10 lety a je právem považován za jeden z nejdojemnějších filmů o zvířatech. Stále ale ne každý ví, že oddaný pes není vynálezem filmařů, na svého zesnulého majitele vlastně čekal několik let na nádraží. Dokonce mu postavili pomník, u kterého si milovníci Tokia domlouvají schůzky dodnes.
Jsme v ADME Nemohli jsme ignorovat Hachikův příběh a chceme vám říct, jak dokázal, že psi si zaslouží víc než boudu a občas pohozenou kost. A na závěr vás čeká bonus – pár faktů o tom, jak se natáčel život chlupatého miláčka milionů.
Hachiko se narodil v listopadu 1923 v japonské prefektuře Akito – odtud pochází plemeno, které se stalo populární právě díky tomuto psovi. Majitel psa, místní farmář, tyto psy choval. V lednu 1924 štěně koupil profesor Hidesaburo Ueno, jeden z nejlepších specialistů na zemědělskou techniku. Podle jedné verze to byl dárek od jeho dcery, která se brzy provdala a psa přenechala otci. Podle jiné si vědec skutečně přál mazlíčka plemene Akita.
Verze se také liší, pokud jde o jméno Hachiko. Je známo pouze to, že je tvořeno slovem „hachi“, což v japonštině znamená „osm“ a příponou „ok“, označující věrnost. Existuje předpoklad, že přezdívka byla ovlivněna tvarem zadních nohou štěněte, který profesorovi připomínal osmičku. Podle jiných zdrojů se Hachiko stal Hidesaburovým osmým psem.
Hachiko, stejně jako mnoho čistokrevných štěňat, byl ve špatném zdravotním stavu, takže spal v domě, což bylo pro Japonsko v té době vzácné – zvířata obvykle trávila noc na ulici. Miminko dokonce zabalili do deky, aby se zahřálo, ale i tak onemocnělo. Hidesaburo a jeho žena zvíře neopustili – drželi mu ledové obklady na hlavě a tělo přikryli domácími nahřívacími polštářky.
Když se štěně zlepšilo, Hidesaburo ho začal brát na procházky se svými dalšími psy, Johnem a Esu. Esu přivítal nově příchozího nepřátelsky – zřejmě cítil, že mezi ním a majitelem existuje zvláštní spojení. Profesor se o nového mazlíčka skutečně velmi speciálně staral: každý den mu čistil a česal hustou srst, krmil ho rýží s vývarem a mlékem se sušenkami. V té době byla taková náklonnost ke zvířatům mimo normu. Podle mnoha Japonců Hidesaburo psa zkazil.
Pes to svému zbožňujícímu majiteli oplácel – každé ráno doprovázel profesora do práce a zdravil ho. Hachiko ho následoval na stanici Shibuya, počkal, až nastoupí do vlaku, a šel domů, aby byl v 15:00 znovu na stejné stanici a setkal se s osobou, která mu byla nejdražší.
21. května 1925 Hidesaburo během přednášky utrpěl mrtvici. Lékařům se vědce nepodařilo zachránit a domů se již nevrátil. Hachiko v té době měl 1,5 roku – byl to velmi mladý pes, dalo by se říci, ještě štěně. Aniž by čekal na majitele, strávil celý večer na nádraží a na práh domu se vracel jen na noc. Druhý den jel znovu na nádraží. Toto trvalo 9 let, 9 měsíců a 15 dní.
Hidesaburova manželka si věrného psa k sobě vzít nemohla, protože nebyla zákonnou manželkou, což znamená, že musela opustit dům a přestěhovat se ke svým příbuzným. Profesorovi vlastní příbuzní se pokusili ukrýt osiřelého psa, ale Hachiko od nich neustále utíkala při hledání majitele. V důsledku toho se zahradník Hidesaburo o zvíře postaral.
Přesto pes chodil na stanici každý den ve stejnou dobu. Zpočátku se tam často urážel. Děti ho škádlily a prodavači v místních obchodech ho dokonce polili vodou, ale Hachiko neodešel. O nešťastném zvířeti se dozvěděl jeden z Hidesaburových studentů. Obrátil se na média a v roce 1932 se příběh o psí oddanosti dostal na stránky novin.
Ze psa se stala hvězda. Začali ho živit nejen zaměstnanci nádraží, obchodníci a cestující, ale také turisté, kteří přijeli speciálně za tímto účelem. Jedním z Hachikových fanoušků byl slavný herec Masao Inoue, který pro zvíře koupil hovězí maso. Vzhledem k oddanosti psa svému majiteli se Japonci mnohem lépe pokoušeli o toulavá zvířata. Už nebyli vnímáni jako hrozba, začali se krmit a ošetřovat.
