Kočce je 23 let. Žil dobrý a plnohodnotný život. A teď odchází. Zřejmě není ničím nemocný. Je prostě hodně starý. Velmi tenký. Kostra. Několikrát jsem přestal jíst. Už nemůže jíst jídlo, jen domácí pasty. Je jen jasné, že se samozřejmě cítí špatně (a srdce jeho blízkých láme). No, někdy křičí (zřídka). Vyvstala otázka eutanazie. Ano nebo ne?
Moji rodiče mají 19letou kočku. Táta řekl, že ho ponesu sám, když nebude moci chodit. krmí ho jídlem z dlaně. Můj bratr jednou vzal svou starou paní na kliniku.
Každý má svou vlastní volbu.
Anonymní 620
Jaká dlouhá játra! :dobrý:
Na toto téma nebudu odpovídat, zde se musíte rozhodnout sami. :mir:
Náš taky umíral na stáří, týden tam ležel, nejdřív přestal jíst, pak pít, pak přestal chodit na nočník, ležel, vrtěl ocasem, oči nemrkaly, zavolali veterináře. , uspal ho, vzal s sebou, pak odnesl popel z kliniky. Kočka byla dobrá
jen návštěvník
Jekatěrinburg
Asi je to pro něj taky těžké
Chudák
23 let, tak dlouhé a na kočku dobré
Nevím, co bych dělal
Naším je ještě 12
Sám jsem si nakrmil, přinesl jídlo. Nosila jsem ho i v pelíšku, když už nemohl sám chodit a nemohl stát na tlapkách. To ale netrvalo dlouho, maximálně dva dny. Zemřel sám a před smrtí se najedl. Mezitím jsem se prošel, alespoň trochu snědl a na eutanazii jsem ani nepomyslel.
Můj první kocour se dožil 20 let, v posledních týdnech také zhubl, sotva vláčel nohy, nežral, jen pil. Bylo rozhodnuto o jeho eutanázii. Zavolala mě do domu a držela mě v náručí, zatímco doktor všechno dělal. Bylo to těžké pro mě, ale ještě těžší pro kočku. Svého rozhodnutí nelituji, žil dlouhý a šťastný život.
Páni věk! :good: Můj kocour umíral na chronické onemocnění ledvin, bylo mu 17 let. Nemohl jsem ho uspat. Něco uvnitř mi říkalo, že bych měl jít k duhu sám, bez cizí pomoci, doma. Byli jsme blízko.
Jekatěrinburg
Mé kočce bylo 22 let. Ochrnuly jí nohy, začala trpět střeva a musela být uspána.
Děkuji. Vyrostla s ním celá generace. Můj bratr si v pubertě (miloval zvířata) přivezl kotě (krásný kříženec Angory a Peršany, kouřový), teď má tři děti, je to slušný obchodník. Pěkná kočka, lásko. Otázkou asi je, jak se lidé vyrovnají s vlastním rozhodnutím. Stále jsem proti eutanazii (nebudu tolerovat). Tato kočka žije se svými rodiči (ale je stále náš, přestože jsme se všichni odstěhovali z domu našich rodičů).
Zdá se mi, že pokud zvíře netrpí, není potřeba ho zatím eutanazovat.
Tuto zimu jsem musel uspat svou kočku; ještě nebyla stará; měla rakovinu. Ošetřili ji, ale nic jí nepomohlo a zjevně trpěla. Dotáhl jsem to do posledního. Podával léky proti bolesti a podpůrnou terapii. Pak chudinka onemocněla a bylo jasné, že to je vše. Kdyby netrpěla, neuspal bych ji. Nechte ji žít, dokud žije.
Anonymní 619
pokud zvíře trpí, jaké by mohly být myšlenky
Anonymní 322:
Stále jsem proti eutanazii (nebudu tolerovat).
Usmrtil jsem kočku, když mu selhaly ledviny. Nejedl, skoro nepil a schoval se pod koupelnu. Bylo vidět, že už toho moc nezbývá a je mu špatně. Myslím, že jsem pomohl zvířeti méně trpět
Pane autore, měli jsme kocoura, který žil 19 let, pochopili jsme, že to je vše, no prostě už neměl sílu, ale veterináři žádnou nemoc nezjistili. Přišlo léto a šli jsme k dači, nikdy jsem tomu nevěřil, ale kočka obvykle nechodí nikam dál než do domu, ale pak si ji vzal a za týden odešel. a nevrátil se.
Páni, máš kočku
Moje je 20
Také hubený, jí jen balíčky masa.
Občas taky křičí, zdá se mi, že ohluchl. Zdá se tedy, že se necítí špatně.
Sám jsem se rozhodl, že by bylo špatné, kdybych ho uspal.
Nechci ho mučit.
Těžké rozhodnutí, ale humánní.
Mladší ani zdravější už nebude.
Soucítit s vámi
Autore, moje první kočka se také dožila 23 let a 3 měsíců. Poslední rok mi selhávaly ledviny, celou dobu jsem bral udržovací léky a nejedl, ale jedl jsem, když jsem ji krmil lžičkou. Jedl jsem tak rok. Byl samozřejmě hubený, ale chytrý. Chodil jsem kolem, vše kontroloval, vychovával psy a děti. a pak jednoho rána, přímo před mýma očima, utrpěl mrtvici na jedné straně jako člověk. těsně před Novým rokem jsme byli s nejstarší dcerou doma. Seděli jsme nad ním, plakali a volali veterináře, usnul mi v náručí. Neřekli všem doma, že mě nechali jít. Říkali, že odešel sám, pro všechny to bylo jednodušší.
Otázkou asi je, jak se lidé vyrovnají s vlastním rozhodnutím. Stále jsem proti eutanazii (nebudu tolerovat). Tato kočka žije se svými rodiči (ale je stále náš, přestože jsme se všichni odstěhovali z domu našich rodičů).
Vidíš, tady lituješ sebe, ne kočku.
Toto rozhodnutí jsem učinil poté, co jsem viděl zemřít svou kočku.
Agónie, bolest. Už pro ně nechci takový osud.
Autore, založil jsem zde téma. Kočka umírala a já ho nemohla uspat. Třikrát jsem ji vzal do nemocnice a odvezl domů. Jsem sama, obvykle to dělají manželé. Neměl jsem sílu odpovědět, nechme ho spát. To mi řekli, jestli jsi připraven, přijď, plakal jsem měsíc. Už to bylo zbytečné léčit. Kočka žila více než 20 let. Kočka hodně trpěla, dokonce mě sem poslali do zákazu. Přestal jíst, nechodil na záchod, křičel, ale jeho srdce žilo dál. Nakonec byla uspána. Píšu a pláču. Myslím, že to odnesu, dítě řve jako kráva, nesahej na to. Dítě je ve škole, jdu s ním do nemocnice a nemůžu říct, ať ho necháme spát. Vezmu tě domů.
Jekatěrinburg
Anonymní 877:
Přestal jíst, nechodil na záchod, křičel
Jak se to dá tolerovat? Nikdy to nepochopím. Jsme jejich pány a MUSÍME udělat vše proto, aby netrpěli.
Sousedův pes umíral na rakovinu. zavyla, bolestí hlodala zeď a oni, „ti hodní“, bylo jim to líto, ve výtahu mi řekla, že pes už nemůže ležet, celé dny seděla. Nevydržel jsem to a řekl jsem, že volám policii, protože týrají zvířata. Uspali mě, ale už osm let mě nepozdravili, jsem „vrah jejich psů“.
Přesto musí existovat hranice toho, co je rozumné.
Jekatěrinburg
Anonymní 322:
Otázkou asi je, jak se lidé vyrovnají s vlastním rozhodnutím.
Tvrdý. I když doktor řekl: „Udělal jsi všechno, co jsi mohl,“ a jedinou možností bylo krmit kočku sondou po zbytek života.
Zatímco pil a jedl, nemyslel na eutanazii. ((((Ale dokonce přestal pít, a cokoli mu nalili injekční stříkačkou do úst, to vyplivl. (((A moje svědomí nebylo na správném místě, vše vypadalo, že jsem se rozhodl špatně) .((((
dal bych to spát.
Neobviňuji se z takového rozhodnutí (udělal jsem to třikrát), protože bylo správné.
ale odchod posledního psa byl těžký. Brzy to bude rok a pořád mi to moc chybí.
A rok před rozhodnutím byl pes „vytažen“: jeho tlapky se vzdaly, chodil třikrát denně, bylo odstraněno mnoho zvratků, jídlo bylo namočeno třikrát denně atd. Když mi otekl žaludek z nádoru sleziny – a další okamžiky byly stále častější – usoudili, že nadešel čas. Pejskovi bylo 13.5 roku.
Anonymní 322,
Moji tchánové měli také 23 let kočku. Nakonec jsem se na dotek cítila jako mumie. Jedl jsem málo. Jednou týdně jděte na velkou toaletu a křičte.
Veterinář navrhl uspat a dále netýrat. Uspat.
