– Naše družina je průměrná, je v ní 35 lidí. Jedná se o trenéry, akrobaty, jezdce, klauny. Dále vystupuje 15 medvědů a 10 psů. A klauni mají ještě dva psy. Jezdci mají osm koní.
– Co jedí vaši medvědi? Stále divoká zvířata!
– Medvědi jsou vegetariáni. Krmíme je chlebem, ovocem, zeleninou, rybami, slunečnicovým olejem, vejci. Každé zvíře má své vlastní požadavky na krmivo. Každý cirkus má dodavatele, který má navázané spojení s potravinovými základnami. Tam se nakupuje jídlo pro zvířata a v určité dny, dvakrát týdně, se jídlo nosí do cirkusu. Nemáme s tím problémy, každý ví co, jak a kdy má dělat, proces je zefektivněný.
– Kde získáváte mláďata cirkusových medvědů?
– Sami se nezabýváme pářením a chovem zvířat. Medvědy buď objednáváme ze speciálního zvířecího oddělení ruského státního cirkusu, nebo je kupujeme od lesníků. V Ufě je základna – “Gorzelenkhoz” – kde si můžete koupit malá medvíďata. Nyní medvědi zdražili, naposledy jsme za zvíře zaplatili 30 tisíc rublů.
Občas se ale stane, že medvědy do cirkusu přivezou, jak se říká, z ulice. Velké medvědy samozřejmě nebereme. Protože je medvěd tlustý, nebude už pracovat pro jídlo. A bereme jen medvíďata. I když se to poslední dobou snažíme nebrat z ulice. Koneckonců, chceme vědět, odkud toto zvíře pochází, musí pro něj existovat dokumenty. Někdy jsou však okolnosti mimo nás.
Asi před pěti nebo šesti lety hořelo v lese v Irkutsku. A pak byla umělcům přivezena na turné dvě malá medvíďata. Bylo na nich vidět, že je vytáhli z kouře. Bylo potřeba zvířata nějak zachránit. A samozřejmě je pak vzali do cirkusu.
A naposledy jsme pracovali v Soči. A tam našli i medvídě. Nyní v našem programu jezdí na koloběžce. Museli jsme napsat dopis do Ruského státního cirkusu, aby mu dali příspěvek, jinak prostě zmizí. Zvíře je totiž malé a nemá matku.
– Pokud se medvěd na výstavu nehodí a nelze jej vycvičit, co s ním máme dělat?
– Pokud medvěd z nějakého důvodu nemůže pracovat, pak ho dáme do cirkusu nebo hledáme místo v malých zoologických zahradách ve městech. S obtížemi, ale nějak to upravujeme. Obecně platí, že medvědy nevyhazujeme, jsou vždy potřeba, neustále je třeba aktualizovat. Některé zarostou a nejsou vhodné pro počet, jiné stárnou a také nemohou pracovat. Medvědi u nás žijí dlouho, 20 nebo 25 let a jedna medvědice se dožila i 30 let.
Povím vám tento příběh o stáří. Máme číslo s medvědím orchestrem: čtyři medvědi sedí a hrají na různé nástroje. Byla tam velmi talentovaná, ale stará medvědice Fontanka. Odstranili jsme ji ze všech kaskadérských kousků, jen seděla v orchestru a mlátila do tamburíny. A pak jednoho dne během představení usnula. Usnula a hladce se skulila ze židle, na které seděla. Asistent ji samozřejmě okamžitě zvedl a položil zpět. Medvěd se vzchopil, rychle začal znovu hrát, vzpomněla si, že má číslo! V sále se ozval takový homérský smích. Smáli se, protože to bylo nedobrovolné, žádný výcvik tam nebyl, nikdo to neučil ani nikoho nenutil dělat. Právě nastala chvíle, kdy se medvědici chtělo spát a ona usnula. Pak jsem si hned vzpomněl na babičku. Když jsme seděli u televize a dívali se na nějaký hudební festival, babička vždycky velmi tvrdě usnula.
– Jak se chovají mladí lidé?
– Mladí medvědi neradi pracují. Začnou kopat, kousat a bránit se. A úkolem trenéra je dosahovat výsledků, to vyžaduje každodenní zkoušení. Na nich si všimneme, že jeden medvěd dobře drží rovnováhu, druhý se snaží něco udělat tlapkami s předmětem, což znamená, že umí určitý trik. Samozřejmě to chce zkušenosti a znalosti trenéra, vnitřní instinkt všímat si všeho a splnit úkol.
– A přesto, jak přinutit zvíře, aby něco udělalo?
– Aby zvíře pracovalo, musí být podporováno. Medvědi používají cukr, kondenzované mléko a sušenky. Samozřejmě i jen posadit medvěda na kolo a nechat ho tam chvíli sedět vyžaduje hodně úsilí a trpělivosti. A tak ho krmíte a krmíte, krmíte a krmíte a medvěd si postupně na sezení na kole zvykne a přestane se toho bát. Potom ho trenéři učí otáčet pedály: jednou se otočí, dá medvědovi kousek něčeho chutného, dvakrát dá další kousek. A pak se podívej, začal nějaký pohyb. Medvěd si uvědomil, že dostane pamlsek, když udělá ten či onen pohyb. Podle našeho názoru zvíře vyvinulo koncept. I když tam samozřejmě není žádný skutečný koncept, je prostě vyvinut podmíněný reflex: když otočím pedály, něco mi dají, nakrmí mě. Je to dlouhý proces, trvá to nejméně šest měsíců, než medvěd vůbec začne trik provádět.
A přimět ho, aby si něco zapamatoval, jen povzbuzením. Pravda, existuje i trest. Pokud se zvíře vrhne na trenéra, musí být potrestáno. Vždyť je to šelma, má obrovské drápy a zuby. Agresivní chování je pro člověka nebezpečné. Víte, celý život jsem pracoval se zvířaty v botách. Lidé se mě vždycky ptali, proč nosím boty, protože někteří lidé pracují v botách. Ale můj táta mi jednou poradil, abych pracoval v botách. Jsou potřeba pro ochranu. Pokud medvěd zaútočí, vrhne se vám k nohám nebo k obličeji. Je to jejich instinkt. Chránit si obličej je nemožné, ale nohy jsou docela možné.
– Jak se stanete trenéry? Učí je někde?
– Školu nemáme nikde, vše se dědí z generace na generaci, přichází se zkušenostmi. Jsou i knihy, ale ani v nich není vše napsáno, nedá se tam popsat, zda se ke zvířeti přibližovat zprava nebo zleva, nebo je dnes možná lepší se nepřibližovat vůbec. To vyžaduje vkus. Věřím, že můj táta, trenér Valentin Filatov, měl pro zvířata šestý smysl. A oni to cítili. Měl zvláštní hlasitý kašel. Když vstoupil do cirkusu a zakašlal, všechna zvířata otočila hlavu jeho směrem, uvědomila si, že přichází táta. Naprosto miloval svou práci a zvířata. Věřím, že i náš syn Alexander má tuto vlastnost – lásku ke zvířatům. A v tréninku je velmi důležité, jak se ke svému partnerovi chováte. Sasha obecně miluje cirkus. Nyní je mu 26 let, a už vlastně vede představení s medvědy, navíc je i klaunem v našem programu. Obecně miluje cirkus. Věřím, že máme pokračování dynastie, a to je velmi důležité. V programu s námi pracuje i moje nejstarší dcera. Má iluzi a proměnu – to je, když se rychle převléknou. Moje dcera mi tedy řekla, že se k žádnému zvířeti nepřiblíží, protože se ho bojí, ale můj syn se zvířaty začal pracovat. Pracoval jsem na tom už dlouho a snil jsem o práci s dětmi ve stejném programu. Mám také velké štěstí na svou snachu, vystudovala Institut choreografie a choreografie tanců pro nás. Na programu tedy pracuje celá naše rodina.
– Chováte doma zvířata?
– Nemám domácí mazlíčky a nikdy jsem neměl. Měl jsem dvě děti, učebnice, hračky, hrnce a pánve. Na domácí mazlíčky jsem neměl čas. A táta byl vždycky proti nim. V cirkuse je prý hodně unavený a na zvířata doma není čas. A zvykli jsme si, že doma žádná zvířata nejsou. Pak mi ale děti vyrostly a syn si pořídil psa – černého teriéra, dcera si vzala malého špice, snacha má psa. Mimochodem, do reprízy je zapojen pes mého syna. Ale moje dcera svého psa do arény nepustí.
– Tatyano Valentinovno, řekni mi, kradou si cirkusáci navzájem činy? Jak bojujete s „piráty“?
– Myšlenka na dobrý čin může být snadno ukradena. Přece jen se divák musí divit. Ano, existuje spousta plagiátorství. Znám jednoho umělce, který chodil na naše představení, seděl pokaždé v jiné řadě cirkusu a sledoval, jak publikum reaguje na tu či onu atrakci Filatových. Napsal jsem, které číslo bylo obzvláště dobře přijato. Pak jsem se pokusil reprodukovat triky ve svém programu. Ale ne všechno mu samozřejmě vyšlo, zvládl jen jeden nebo dva triky. A nedá se s tím nic dělat – na trik nemáme autorská práva.
– Jak vás přijali v Kemerovu? Jsou diváci naštvaní?
– Kemerovo je cirkusové město, jsou tu dobří diváci. Ostatně cirkus je tady už dlouho. Rostov a Saratov jsou také cirkusová města. Zde sledují programy a čekají na premiéra. Ale blíže k Moskvě je to horší. Divák poblíž Moskvy se nestačí divit. Na Sibiři jsou lidé měkčí. Rozlišujeme města, například vím, kde je divák dobrý a kde špatný. Víte, stává se, že se zdá, že je v představení celý, ale neuslyšíte potlesk.
Životní podmínky ve městě jsou pro umělce také velmi důležité. Hotel cirkusu Kemerovo je velmi dobrý. Tady se vše myje, uklízí, je tu voda a místo na vaření jídla. Vždyť v některých městech jsou takové cirkusové hotely, že se do nich prostě nedostanete. V Kemerovu je všechno jinak. A to je velká zásluha režisérky Natalie Dvorničenko. Je to ona, kdo vše sleduje, její zaměstnanci jsou chytří, pozorní, vědí, co a jak mají dělat. Umělec našeho souboru Vladimir Borukaev se rozhodl zaregistrovat své manželství v Kemerovu. Ředitel cirkusu mu tedy pomohl, domluvil se, vše zařídil. Vždy se dostane do naší pozice. Chtěl bych jí, stejně jako všem divákům, poděkovat!
