V dnešní době už fretkou nikoho nepřekvapíte. Před patnácti lety byly domácí fretky exotické, ale nyní máme nespočet milovníků těchto zvířat, tak o čem si teď budeme povídat, jakou další Ameriku chovu fretek můžeme šokovanému lidstvu otevřít?
A budeme se bavit o furo – taky plnohodnotná fretka, jen bílá. Ve smyslu albína, tedy nejen bílého, ale tvora bez barvy, který sice vypadá bíle (a někdy lehce nažloutle), ale bílý není: bílá fretka by měla tmavé oči, ale furo mít červené oči. A furo netrpí ztrátou sluchu, na rozdíl od bílé fretky, která se, jak už to u bílých zvířat bývá, někdy rodí hluchá.
Furo je tedy albín lesní černá fretka. V přírodě je tento zázrak vzácný a život svobodného albína není nijak zvlášť hýčkán: jeho spoluobčané ho nerespektují a jeho kořist, bělouš, ho z dálky vidí a zvládá záchranná opatření. Furo má navíc slabší zrak, i když fretky lze jen stěží nazvat majiteli orlích očí, používají čich a sluch – jedním slovem, pro takového krasavce je v divokém lese život smutný. Ale v otázce domestikace furo dávno předstihlo své barevné příbuzné: byli to albíni, kteří se stali prvními fretkami domestikovanými lidmi, jimiž byla celá Evropa ve středověku velmi fascinována. A mimochodem, v Da Vinciho obraze „Dáma s hranostajem“ není ani stopa po hranostaji – dáma mačká furo. Evropané však nepěstovali furo, aby měl Da Vinci koho kreslit: fretky pomáhaly lidem lovit například králíky a bílé fretky byly potřeba, aby si dravci účastnící se akce nespletli vědcovu fretku s fretkou. divoká fretka.
Jedním slovem, furos vedle nás žije asi tisíc let a možná i víc. Lidé se již dlouho naučili chovat albíny, když začali obratně vysledovat linie, které jsou geneticky náchylné ke zrodu furo, v těch dnech, kdy vás jen slovo „genetika“ mohlo zabít na hranici. I když není třeba chlupy štěpit: i bez jakékoliv genetiky je jasné, že v důsledku sňatku dvou furů se minimálně z některých miminek s největší pravděpodobností stanou albíni! A naplno toho využívají například v Dánsku, kde bezbarvé fretky prostě zbožňují a mají doslova cenu zlata. To samé se o nás říci nedá: furo je mezi námi z nějakého záhadného ruského důvodu stále naprosto nepopulární. Nebo spíše je to takhle: zhodnotit furo může jen ten, kdo má rozsáhlé zkušenosti s jednáním s fretkami obecně. A drtivá většina začínajících majitelů fretek se vyhýbají albínovi, jako víte kdo, kadidlu: červenookému, děsivému mutantovi, nemocnému, šílenému a je naprosto šílený! Naštěstí si samotní furové neuvědomují takový nespravedlivý postoj k sobě, takže tito domestikovaní tvorové už dávno zůstávají možná těmi nejroztomilejšími, nejpřátelštějšími a nejchytřejšími ze všech krotkých fretek.
Kromě své obzvláště sladké povahy má furo ještě jednu výhodu – snáze se hledá. A to je důležité: všechny fretky jsou velké baviče a nikdo nemůže ani tušit, kam by je napadlo jít. A protože pro normální fretku obecně všechno slouží jako další důvod k zábavě, pak v žádném případě nebude vnímat volání majitele jako „okamžitě sem“ jako návod k akci. No, pro bílého fura je mnohem obtížnější se schovat než pro jeho tradičněji zbarveného a tedy lépe maskovaného bratra.
Ano, furo je nejpřátelštější, nejposlušnější a nejposlušnější (pokud se toto slovo obecně vztahuje na tato zvířata) verze fretky. Stále je to však fretka, tedy malé stvoření vážící kolem dvou (nebo i méně, pokud se dáma váží sama) kilogramů, umně se vydávajícího za takového milého drobečka. Ve skutečnosti má to nádherné miminko tolik násilné energie, že by stačilo nakrmit stádo slonů – a to by měl vzít v úvahu každý, kdo se chystá spojit svůj život s tímto malým predátorem. Bílý a pěkný furo vypadá jako anděl, kvůli nějakému nedopatření vybavenému démonicky červenýma očima – fretky jsou obecně neuvěřitelně okouzlující a každý, kdo vidí takovou krásu, okamžitě chce, aby měl úplně stejnou. Ale nemůže ho ani napadnout, že tato pokorná maličkost jednou provždy změní celý život svého majitele (nebo spíše na 10-12 let, tak dlouho žijí fretky). A od této chvíle budete muset zapomenout na takové nesmysly, jako je ticho, klid a ležení na pohovce.
Teoreticky fretky preferují noční způsob života. Když se však nastěhovali do našich domovů, snadno a přirozeně převezmou plán majitele, protože takový nesmysl, jako je spánek, nemůže fretku v žádném případě odradit od touhy dělat všechno, chodit všude a podílet se na všem. Všechny fretky mají extrémně aktivní životní styl, a přestože je furo považován za trochu klidnějšího, neznamená to, že bude tichý. Ach ne, i ten nejpřemýšlivější furo může snadno předběhnout tucet hyperaktivních lidských dětí, pokud jde o agilitu. A dokud bude fretka naživu, bude se bavit. No, možná na konci svých dnů bude spát trochu víc, ale ani na to bych opravdu nespoléhal.
Aktivní, zvědavé, drzé, neúnavné a odvážné fretky by považovaly za rodinnou ostudu, kdyby jim uniklo cokoliv, co se kolem nich dělo. Furo nešetří svou sněhobílou kůží a nezištně prohlíží nejtemnější a nejprašnější zákoutí vesmíru (nicméně však nezanedbává průzkum čistých a světlých zákoutí); podílí se na úklidu podlah, ochotně se válí na mokrém hadru; pomáhá otřít prach a svým chlupatým tělem smetí nepovšimnuté věci. Umí i vysávat – nebo alespoň jezdit na vysavači. A jak pracuje na počítači, čte knihy, pere prádlo! Obecně platí, že pokud jsou životní okolnosti takové, že na dovádějícího fura nemůžete dohlížet, je lepší ho poslat odpočívat do jeho prostorné klece. Jen to nejprve pořádně prohledejte – je možné, že právě ve fretčích skladech najdete své dávno ztracené ponožky, peněženky, klíče a další potřebné věci: tato zvířátka jsou opravdoví skrblíci a vše, co je ve špatném stavu.
Škoda, že je teď těžké zeptat se da Vinciho nebo jeho modelky, jak se jim podařilo dohodnout se s furem, aby tiše seděli a pózovali – možná se však nikdy nedohodli a Leonardo napsal podmínkový hermelín zpaměti. Ve skutečnosti fretce nevadí sedět v náručí svého majitele – ale ne déle než jednu desetimiliontinu nanosekundy a na víc obvykle nemá trpělivost. Bylo by pro něj lepší běžet, a nezáleží na tom pro někoho nebo od někoho, hlavní věcí je zde proces, ne výsledek. Není si s kým hrát na chytání – žádný problém, fretka se dokáže zabavit i sama, zvláště pokud mu majitelé poskytli hračky. Fretky ze všeho nejvíce oceňují hračky, které pískají, zvoní a jsou obecně hlasité, ale nejideálnější hračkou pro fretku je přece jen jiná fretka. Pokud nemáte fretku, postačí pes (ne lovecký) nebo kočka; pokud se však ten, s kým se furo bude aktivně kamarádit, vyznačuje flegmatikem, pak fretka násilnický temperament rychle uvrhne do propasti zoufalství, protože fretka prostě neodejde – bude otravovat, skákat, prohýbat záda, skákat s míčem, houkat, bafnout, načechrat . Ale je lepší nevodit fretku do domu, kde jsou malé děti: fretky jsou již snadno vzrušivé a ve společnosti dítěte, ze kterého je slyšet pouze hluk a úzkost, mohou být zcela rozrušené nad veškeré chápání.
Okouzlující furo, zvláště zpočátku, jistě začne poznávat hranice chuligánství, které mu bylo dovoleno. No, potřebuje například zjistit, co se stane, když postaví záchod přímo uprostřed bytu? Jak je to smutné, tohle by za tohle mělo být potrestáno – lehké plácnutí novinami nebo alespoň napomenutí: fretka není vůbec hloupá, dokonale rozumí, co je co, jen ji zajímá všechno, včetně následků vlastních pobouření.
Furo, stejně jako ostatní fretky, lze krmit masem, kuřecím masem, kaší, krmivem pro kočky nebo speciálním krmivem pro fretky. Pokud si však chcete zachovat bělost kůže, vylučte z jídelníčku jakákoli barviva jako je boršč (za předpokladu, že fretka boršč bude jíst) nebo krmivo s řasami. A podestýlka furo musí být vždy čistá, jinak z její bělosti nezůstane nic. A pokud se rozhodnete si furo umýt, zkuste si koupit speciální šampon pro zvířata se světlou srstí.
Fretky se nebojí chladu a i v zimě je docela možné s nimi jít na procházku – samozřejmě pouze na vodítku, na které si okamžitě zvyknou. Ale venčit je jako psa k uspokojení toaletních potřeb je zcela zbytečné. A proč? Doma to zvládají naprosto v pohodě, svůj záchod neznají hůř než naučená kočka.
