Praxe ukazuje, že většina pacientů, kteří se dozví o nutnosti chemoterapie, se nejčastěji bojí vzniku bolestivé nevolnosti a zvracení. Kupodivu je mnoho neonkologů přesvědčeno, že cytostatická léčba je nemožná bez rozvoje těchto nežádoucích účinků. Stojí za to uznat, že tento názor má určité „historické“ kořeny. V roce 1983, během průzkumu u pacientů s rakovinou, pacienti zaznamenali nevolnost a zvracení jako první a druhý nejdůležitější vedlejší účinek chemoterapie. I přesto, že tyto komplikace nepředstavují bezprostřední ohrožení života, jsou pro pacienty subjektivně extrémně obtížně tolerovatelné. Nevolnost a zvracení mohou kromě snížení kvality života vést i ke zcela objektivním potížím: neschopnosti užívat tabletové léky, dehydrataci, krvácení do žaludku atd. V některých případech může nevolnost a zvracení dokonce způsobit, že pacient odmítne pokračovat v léčbě. Právě to je důvodem k provedení velkého množství studií o antiemetické terapii, vývoji a implementaci nových účinných antiemetik a režimů jejich použití. Díky vědeckému výzkumu umožnila optimalizace antiemetické terapie do roku 2002 vyloučit nevolnost a zvracení z desítek problémů, které jsou z pohledu pacienta na cytostatiku nejvýznamnější. Je třeba poznamenat, že takového pokroku bylo dosaženo díky dodržování vyvinutých standardů antiemetické terapie.
Rádi bychom pacienty i praktické lékaře seznámili s těmito standardy a pokud možno vyvrátili řadu existujících mýtů, které často narušují poskytování adekvátní chemoterapie. V závislosti na načasování a mechanismech vývoje existují tři hlavní typy nevolnosti a zvracení, které se mohou vyvinout u pacientů s rakovinou během chemoterapie – akutní, opožděné a předchozí.
Akutní nauzea a zvracení se rozvinou v prvních 24 hodinách po podání cytostatik. Tento typ zvracení je intenzivní, ale je dobře kontrolován moderní antiemetickou terapií, jak je uvedeno níže.
Druhým typem je opožděná nevolnost a zvracení. Vyskytuje se 24 a více hodin po podání cytostatik, může trvat několik dní a zároveň je méně intenzivní než akutní. Předpokládá se, že akutní a opožděná nevolnost a zvracení jsou způsobeny účinkem biologicky aktivních produktů rozpadu tkání na specifické „emetické“ receptory v periferním a centrálním nervovém systému.
Problém tzv. předchozí nevolnosti a zvracení stojí stranou. Tento typ zvracení je situačně podmíněný (příznaky se mohou objevit jak na klinice, tak mimo ni, při mluvení o chemoterapii nebo když pacient pociťuje specifické pachy či chutě) a vyvíjí se podle mechanismu „podmíněného“ reflexu a je častěji pozorován u pacientů, kteří dříve dostávali nedostatečnou profylaxi akutního a opožděného zvracení.
Největších úspěchů bylo dosaženo v prevenci a léčbě akutní nevolnosti a zvracení, což je dáno identifikací hlavní biologicky aktivní látky zodpovědné za její vznik – serotoninu. Objev léků, které specificky blokují serotoninové receptory, způsobil revoluci v antiemetické léčbě. Pozoruhodným příkladem účinnosti antagonistů serotoninového receptoru je jejich použití při chemoterapii s použitím nejvíce emetogenního (tj. zvracení vyvolávajícího) léku – cisplatiny. Před zavedením antagonistů serotoninu mělo více než 99 % pacientů léčených takovou chemoterapií nevolnost a zvracení, často opakované a po mnoho dní. V současné době asi 80 % pacientů, kteří dostávají podobnou terapii, netrpí nevolností a zvracením vůbec (úplná kontrola), u zbytku jsou tyto nežádoucí účinky mnohem méně výrazné.
Na ruském farmaceutickém trhu jsou v současné době prezentovány následující antiemetika první generace patřící do skupiny antagonistů serotoninových receptorů: Kytril, Navobane, Zofran. Přestože se tyto léky mírně liší chemickou strukturou, stupněm vazby na serotoninové receptory a poločasem rozpadu z těla (Zofran 4 hodiny, Navobane 7,3 hodiny, Kytril 8,9 hodin), jsou při použití v adekvátních dávkách stejně účinné. Vzhledem k tomu, že účinek léku se rozvíjí při saturaci (blokaci) všech specifických receptorů, nižší dávky nejsou účinné a zvyšování dávek nad doporučené nezvyšuje účinek, ale pouze prodražuje terapii.
Doporučené dávky těchto léků jsou: Zofran – 8 mg IV nebo 24 mg perorálně; Navoban – 5 mg IV nebo 5 mg perorálně; Kytril – 1 mg IV nebo 2 mg perorálně (MASCC 2002). Výše uvedené léky ze skupiny antagonistů serotoninových receptorů jsou prakticky bez významných vedlejších účinků. A přestože jejich podávání může být doprovázeno bolestí hlavy, zácpou a dyspeptickými příznaky, tyto nežádoucí účinky jsou obvykle mírné.
Spolu se Zofranem, Navobanem a Kitrilem, které vývojářská společnost uvedla na trh, existuje velké množství jejich analogů založených na stejné účinné látce, ale vyráběných jinými společnostmi. Léčivá látka léku Zofran – Ondansetron obsahuje léky Emeset, Latran, Emetron aj., Navobana – Tropisertone, lék Tropindol. Analogy Kytrilu (Granisetron) v současnosti na ruském trhu nejsou.Dle mezinárodních klinických studií je nutné uvedené léky používat při vysoce a středně emetogenní chemoterapii. Emetogenita (doslova – nauzea) terapie je dána cytostatiky zařazenými do léčebného režimu. Níže je uvedeno rozdělení nejčastěji používaných chemoterapeutických léků podle stupně jejich emetogenity Stupeň emetogenity chemoterapeutických léků
Karboplatina, BiCNU (1000 mg/m2), metotrexát (>1000 mg/m2), doxorubicin (>20 mg/m2), irinotekan, melfalan, mitoxantron (>12 mg/m2), prokarbazin (tablety), epirubicin, idarubicin, Ifosfamid, Hexalen
