Delfíni jsou mořští savci. Jejich tělo je strukturováno specificky kvůli životnímu stylu těchto zvířat. Většina smyslů delfínů funguje odlišně od smyslů suchozemských savců. Jejich mozek není o nic méně složitý než lidský mozek a delfíni se vyvíjeli déle než lidé (asi 25 milionů let). Vědci studují delfíny po mnoho desetiletí, ale stále existují nezodpovězené otázky týkající se jejich životního stylu. Mezi další problémy patří komunikační systém těchto zvířat. Odborníci se domnívají, že mají svůj vlastní jazyk, ale lidé jej zatím nejsou schopni rozluštit.
Aby toho dosáhli, vědci se snaží studovat sluchový systém delfínů a také jejich „echo sounder“ – systém pro přenos zvukových signálů. Viditelnost pod vodou je téměř vždy velmi omezená, proto se delfíni nespoléhají na svůj zrak (mají ho dobře vyvinutý, ale nelze jej označit za ideální), ale na sluch. Delfíni ke vzájemné komunikaci používají vysokofrekvenční zvuky. Aby se tato zvířata orientovala v prostoru, provádějí klikání s určitou frekvencí a trváním. Tyto zvukové signály, odražené od předmětů, dávají delfínovi informace o předmětech kolem něj.
Mnoho suchozemských savců má velmi ostrý čich. Delfíni, kteří si pro život vybrali vodní prostředí, téměř ztratili čich. Místo toho se naučili využívat svůj vkus k dokonalosti. Chuťové pohárky dávají delfínům představu o přítomnosti určitých látek ve vodě, což může naznačovat blízkost jídla, nebezpečí nebo příbuzných. Vědci se domnívají, že delfíni dokážou odhalit i velmi malé rozdíly ve slanosti vody. Z tohoto důvodu ti delfíni, kteří žijí ve Středozemním moři, téměř nikdy nevstupují do vod Černého moře, kde je slanost vody asi 17‰, což je polovina slanosti Středozemního moře.
Delfíni mají nejlépe vyvinutý sluch, který má v jejich životě prvořadý význam a ve většině případů nahrazuje zrak. Při hledání potravy se tito savci potápějí do velkých hloubek, kde prakticky chybí viditelnost. I kdyby byl delfínův zrak dobře rozvinutý, stále by zde bylo těžké něco vidět. Echolokace vám ale umožňuje detekovat jídlo a dokonale se orientovat v okolním prostoru. Na začátku minulého století přitom odborníci tvrdili, že sluch delfínů je velmi špatně vyvinutý.
Hlasový aparát
Stejně jako všichni ostatní savci měli předkové delfínů hlasový aparát s největší pravděpodobností spojený s dýchacím systémem. Ale u delfínů a jejich příbuzných není hlasový systém spojen s plícemi. Jejich ústa slouží pouze k uchopení předmětů včetně potravy. Dýchací systém delfínů je složitý, místem nádechu a výdechu je foukací otvor, který se nachází na temeni hlavy. Na dýchací cesty delfínů jsou napojeny tři páry vzduchových vaků. Vědci se domnívají, že tyto vaky hrají důležitou roli při generování zvuků delfínů. Komunikují tak, že zavírají ústa a dýmky, pod vodou a ne na povrchu.
V září tohoto roku zveřejnili vědci z přírodní rezervace Karadag článek ukazující komunikační systém těchto zvířat. Změnou hlasitosti a frekvence kliknutí tvoří delfíni skákaví slova az nich věty. Podle odborníků jsou tyto rozhovory v mnohém podobné lidské řeči. Když se delfíni účastní konverzace, pozorně si navzájem naslouchají. Když jeden delfín „mluví“, druhý ho poslouchá a naopak. „Každý zvuk generovaný jedním ze zvířat se liší od ostatních zvuků generovaných účastníkem rozhovoru. Rozdíl je ve spektru a frekvenci pulsací. V tomto případě se řada zvukových kombinací neopakuje. Můžeme předpokládat, že každá pulsace představuje samostatný foném nebo slovo z jazyka delfínů,“ říká vedoucí studie Vjačeslav Rjabov. Rychlost zvukové pulsace u delfínů je asi 700 pulsů za sekundu.
Samotné kliky jsou generovány ve specifickém systému, který je umístěn pod ofukovacím otvorem v horní části hlavy. Zvukové vlny jsou zvířaty vysílány směrově; tuto možnost poskytuje tuková vrstva na čele zvířete a také konkávní přední plocha lebky. Výsledkem je, že delfín je schopen sbírat zvuk do směrovaného „paprsku“ s úhlem divergence 9°. To dává zvířatům dostatek příležitostí. Delfíni skákaví například dokážou detekovat malé předměty o velikosti mandarinky na vzdálenost přes 100 metrů.
Naslouchátko
Orgán sluchu u delfínů není o nic méně složitý než zvukový aparát. Je jasné, že nemají uši, ačkoliv je měli předkové delfínů. Pokud by tento orgán zůstal v delfínech, způsobil by během pohybu kapsy turbulence, což by způsobilo generování silného hluku, který by přehlušil všechny ostatní zvuky pro zvíře.
Zvuky proto delfíni vnímají odlišně. Nejprve procházejí zvukové signály vnějším ušním otvorem (stále existuje). Poté stejným úzkým zvukovodem akustická vlna dosáhne středního ucha. Navíc střední a vnitřní ucho u těchto zvířat není umístěno v lebeční kosti, ale odděleně, spojuje se s lebkou pomocí speciálního šlachového nástavce. Sluchový nerv přenáší přijaté signály do mozku. Zajímavé je, že zvukové přijímače pro levé a pravé ucho jsou na sobě nezávislé. To umožňuje zvířeti určit polohu zdroje zvuku. Stejný delfín skákavý dokáže například přesně lokalizovat místo, kam spadne malá rybka v kaluži, a okamžitě doplavat na místo, kam spadne. Kromě zvukovodů přijímají delfíni zvuk také spodní čelistí, kde je umístěna kostěná destička o tloušťce 0,3 mm. Hraje roli membrány.
Díky struktuře svého sluchového ústrojí mohou delfíni vnímat širokou škálu zvuků – od 1 hertzu do 320 kilohertzů. To je mnohem širší rozsah zvuku, než jaký může člověk vnímat.
Delfíni generováním zvuků a zachycováním jejich odrazů od okolních předmětů studují své okolí. Delfínovo echolokační „zařízení“ je navíc velmi spolehlivé. Delfíni se navzájem nacházejí na vzdálenost přes 150 metrů v úplné tmě. V tomto případě generují ultrazvukové signály o frekvenci 60-90 kilohertzů. Pomocí svého „lokátoru“ dostává delfín data nejen o vzdálenosti k překážkám a předmětům, ale také o jejich povaze (velikost, tvar a materiálové vlastnosti).
- Populární věda
- Fyzika
