Vyrovnat se se smrtí domácího mazlíčka může být někdy neuvěřitelně těžké. Nezáleží na tom, zda jste dospělý nebo dítě. Rituály vám mohou pomoci vyrovnat se se ztrátou, říká psychoanalytik Jeffrey Moussaieff Masson a autor knihy Když přítel odejde. Mluví o některých z nich.
Proč smutek neustupuje
Geoffrey Masson říká, že byl vždy rezervovaný k obřadům a rituálům. Nebylo tedy překvapivé, že nepodnikl žádné kroky, aby uctil své zvířecí přátele. Truchlil a někdy velmi hluboce, ale navenek to nebylo znát. Pak ale začal mít Masson pochybnosti: možná by měl odchod jeho milovaných mazlíčků provázet nějaký ten obřad. Ale které?
Psychoanalytik Jeffrey Moussaieff Masson a autor knihy Když přítel odejde. Zdroj
Zde je to, co Masson četl v článku Margaret Renklové v The New York Times.
„Řeknu vám, co se stalo, když minulý měsíc zemřela Emma, naše patnáctiletá jezevčíková, a pochopíte, jak v životě rosteme se psem. Tři naši přátelé koupili květiny. Jeden přinesl čokoládu, druhý přinesl domácí jahodový koláč. Další si připravil grilovačku a nevšední básničku. Svícny vyrobily dvě holčičky, které Emmu milovaly. („Potřebuji vodu, nějaké lepidlo, sklenici a hodně třpytek,“ řekla sedmiletá dívka svému otci.) Sto padesát osm lidí na Facebooku vyjádřilo svou soustrast.“
Masson se rozhodl zeptat svých fanoušků na Facebooku, jak si připomněli své oblíbené zvíře. Překvapilo ho, že lidé okamžitě reagovali. Všichni byli jednomyslní: památku svého přítele je možné a dokonce nutné uctít jakýmkoli způsobem. Během hodiny bylo psychoanalytikovi zasláno mnoho různých a velmi zajímavých možností. Zde jsou nějaké příklady.
Obřad
Některé náboženské denominace pořádají každoroční obřady požehnání zvířat, na které lidé přinášejí a přivádějí své mazlíčky. Susan Porto, jedna z iniciátorek takových obřadů, řekla, že „jsou oblíbené nejen u farníků, ale u všech. Žádáme účastníky, aby se podělili o příběhy svých zesnulých zvířecích společníků. Během jedenácti let, kdy se tyto ceremonie konají, jsme slyšeli mnoho příběhů, které přítomné rozpláče, smějí se a jsou inspirovány.“
Zde je to, co říká Caroline Meyers:
„Loni mi zemřeli tři psi. Dva na rakovinu, jeden na autoimunitní onemocnění. Každý jsme pohřbili s jeho povlečením nebo oblíbenou hračkou. Pořádali jsme pohřební obřady, vzpomínali na nejlepší vlastnosti našich psů, co nám bude chybět. Podělte se o své nejvtipnější, nejpříjemnější nebo vtipné okamžiky. O několik dní později jsme šli do útulku a zachránili psa před utracením. S přáteli si ale stále vyměňujeme videa a fotografie našich zesnulých mazlíčků. K výročí jejich úmrtí pořádáme vzpomínkové obřady.“
Zde je příběh, který Julie Govegan sdílela:
„Své kočky jsem zpopelnil poté, co zemřely. Měl jsem dva z nich. Jeden, Paddy, je chlapec. Když se voda rozlila na podlahu, díval se na ni jako zhypnotizovaný. A to je dobře, protože všechno ostatní ho k smrti vyděsilo. Byl to neuvěřitelně zbabělý kocour. Rozptýlil jsem jeho popel do tichého a klidného jezera. Jeho sestra Kitty zemřela několik let po něm. Ničeho se nebála. Vzali jsme ji s sebou do obou oceánů a ona stála před rozlehlými vodami a neutekla, ani když se vlny valily dovnitř. Tak jsem její popel rozptýlil do oceánu. Žila dvacet čtyři let.”
Ostatní zvířata
Teresa McLhannon Rhyne uvedla, že adoptovala další zvíře na památku svého bígla, který zemřel na rakovinu.
„Téměř před šesti lety zemřel na rakovinu náš bígl, kterého jsme kdysi zachránili z rukou chovatelů. Na jeho památku jsme adoptovali dalšího nešťastného bígla, dívku, a uvědomili jsme si, že nic nezahojí rány jako jiné zvíře. V důsledku toho s námi dívka zůstala navždy, a když před několika měsíci zemřela, stali jsme se opět „pěstouny“. A hned s mnoha dětmi: za posledních pár měsíců jsme měli v pěstounské péči tři pejsky, z nichž jednoho jsme si nechali (připomínala mi mého prvního mazlíčka a také věkem: bylo jí už osm let, byla nemocná a šance na nalezení jejího domu byla malá). Možná jsme si nezvolili ten nejneobvyklejší způsob, jak uctít mazlíčka, ale víme, že je to velmi důležité a cenné.“
Odchovem či „adopcí“ pejska z útulku mu nejen zachráníte život, ale pocítíte i spojení se svým zesnulým mazlíčkem.
Pamětní znamení
Dara Lovitz nainstalovala do své kuchyně krásné dlaždice s fotkami svých zvířat. Urny s popelem odkládá na polici a pokaždé, když kolem projde, vzpomíná na své mazlíčky.
Mnoho lidí zasadí v lese strom na památku psa nebo kočky. V Německu probíhá kampaň, která vybízí lidi, aby na stromech v lese zanechávali pamětní cedule – hlavně kresby nebo fotografie zvířete. Ale stále je lepší zasadit strom, sledovat, jak roste, a když se k němu vrátíte, pokaždé si vzpomeňte na svého přítele. Richard Jones řekl, že zasadil v lese malou sazenici borovice a strom je nyní stejně vysoký jako on.
Patty Mark, obhájkyně zvířat, napsala příběh o často zapomenutém zvířeti:
„Můj milovaný princ zemřel před několika týdny a já jsem se s tím stále nesmířila. Toto roztomilé jehňátko se narodilo na jatkách. Přivedli mě, když mi byly dva dny, a strávili jsme spolu celých deset let. Odstěhovala jsem se z domu, kde jsem bydlela šestatřicet let, jen abych mu zajistila výběh. Když princ zemřel, můj přítel přijel s bagrem a vykopal hrob v předzahrádce mého venkovského domu. Přijel můj syn a společně jsme pohřbili našeho milovaného čtyřnohého kamaráda. Jakmile se zem uvelebí, postavíme na jeho hrob velký betonový květináč.“
Christina Scalfo přiznala, že den, kdy zemřel její pes Rock, byl nejhorším dnem jejího života.
„Udělal jsem vzpomínkové album s fotografiemi. Ukázalo se, že jde o velmi terapeutickou činnost. Pokaždé, když listuji albem (naposledy minulý týden), brečím. Chybí mi můj kluk.”
Tetování
Tetování je další způsob, jak uctít zesnulého mazlíčka. Julie Ward Bourget přiznala, že si na památku svých mazlíčků nechala udělat tetování po celém těle. Daniela Castillo udělala totéž, aby uchovala památku své kočky.
„Vždy byla se mnou – jak když jsem byl na veterinární fakultě, tak když jsem jel do Austrálie na magisterský titul. Někdo mi otrávil kočku a já jako veterinář jsem nemohl nic dělat. Mám obrovské tetování na zádech a bolest v mém těle vyhnala bolest z mé duše.“
Ronnie Richmond také sdílel svůj příběh.
„V průběhu let jsem našel a ztratil mnoho, mnoho domácích mazlíčků. Zachraňuji krysy, ale bohužel žijí velmi krátce, v průměru dva až tři roky. Je úžasné, kolik lásky jejich krátké životy obsahují. Moje dlouhá játra, Faith, žila tři roky, čtyři měsíce a dvacet čtyři dní. Znám jeho narozeniny. Zemřel den před mými narozeninami. Jako mnoho lidí jsem si na jeho památku nechal vytetovat.“
Tyler Z si také nechala vytetovat svého Jack Rabbita na paži. Tyler ho jednou zachránil z masné farmy. Žili spolu několik let.
Sny a pocity
Po smrti milovaných zvířat se často dějí podivné věci: objevují se neobvyklé sny, objevují se vize a objevují se různé vjemy, které nemají vysvětlení. Pokud budete mluvit s lidmi o smrti jejich mazlíčka, uslyšíte velmi neobvyklé příběhy. To je přinejmenším podnět k zamyšlení.
Dobrým příkladem je příběh Granta Menziese. Její pes Jessie dal rodinu dohromady a celých osmnáct let vedl dům jako skutečná princezna. Pak to ale začalo slábnout. Nejprve Jessie ztratila sluch, pak zrak. Demence na ni sestoupila jako temnota. Jessie ve dne v noci ležela před krbem a nemohla vylézt po schodech do své ložnice.
„Jakmile bylo jasné, že se Jessin život stal utrpením, uvařili jsme jí její oblíbené jídlo – pečené hovězí – a vzali jsme ji na břeh, aby mohla dýchat v moři, které velmi milovala. A pak jsme šli na kliniku k nejlaskavějšímu a nejslitovnějšímu veterináři na světě. Když doktor Bass podával injekci, Jessie, kterou jsme drželi v náručí, se otočila a podívala se na nás náhle jasnějšíma očima. Její oči jiskřily vděčností za to, co jsme udělali, a to nás bolelo víc než její smrt.
Před vstupem do domu, který byl prázdný jako naše duše, jsme se vnitřně scvrkli. Stalo se ale něco nečekaného. Od chvíle, kdy jsme vstoupili, se zdálo, jako by nás Jessie vůbec nikdy neopustila. Asi víte, že v domě, kde je pes, je zvláštní atmosféra, zvláštní energie. A my jsme tu energii a atmosféru cítili, jako kdyby nás Jessie následovala ulicí od veterináře a teď běhala po pokojích. To mi dalo myšlenku rituálu. Vzali jsme misku s vodou, ze které Jessie před hodinou pila, a kus masa, které nesnědla, a položili jsme je na kobereček spolu s obojkem, vodítkem a hračkami. Celý týden jsme se chovali, jako by Jessie nikdy neopustila své unavené a nemocné tělo. Na konci týdne se něco změnilo: probudili jsme se a hned jsme to cítili. “Odešla,” řekl jsem. Odpoledne nám zavolali z kliniky a řekli, že jsou připraveni přinést Jesseho popel.
Je úžasné, kolik lidí, i když nevěří v posmrtný život nebo v možnost komunikovat s mrtvými, se obrací na média v naději, že v posmrtném životě uslyší něco o svém mazlíčkovi. Tady je příběh Kate Holmes.
“Pohřbili jsme Dudleyho, našeho bobtaila, na dvorku poblíž houpačky.” Rád tu seděl a vyhříval se na slunci. Položili jsme krásný kámen a postavili malý kovový kříž. Když zemřel Dudley, zemřela také velká část mě. Mluvil jsem s kamarádem, který komunikuje s dušemi mrtvých zvířat. Uklidnila mě a dodala, že Dudley dosáhl svého cíle a je v bezpečí. Nezáleží na tom, jestli tomu věřím nebo ne, ale rád jsem to slyšel.”
Důležité jsou rituály
Všechny tyto příběhy nám připomínají, jak důležité je vyjádřit soustrast lidem, kteří přišli o zvíře, a dát jim najevo, že sdílíme jejich bolest. Když člověk zemře, děláme to automaticky, ale v případě zvířat na to často zapomínáme.
Skutky laskavosti a soucitu na památku milovaného zvířete jsou to nejlepší, co můžeme udělat.
Rituál nenahrazuje, ale pomáhá plnit dávný slib přinést zvířatům na svět trochu útěchy.
