Hýl, hýl obecný (lat. Pyrrhula pyrrhula) je známý zástupce rodu Pyrrhula. Díky charakteristickému zbarvení je tento pták snadno rozpoznatelný. Nejčastěji jsou hýli k vidění ve městě v zimě – rádi si pochutnávají na jeřabinách. Nabízí se ale logická otázka – kde tráví hýli léto? Kam letí? Kde jsou tyto teplé oblasti?
Pojďme se o tom dozvědět více.
Rozsah tohoto malého ptáka je velmi široký. Hýl žije v Evropě, západní a východní Asii, na Sibiři a v Japonsku. Může žít v horských i nížinných lesích, vyhýbá se pouze oblastem bez stromů. V Rusku žije pták v lesních a lesostepních zónách, kde se ve velkém množství vyskytují jehličnaté stromy. Hýlovi se nejvíce líbí smrkové lesy v údolích řek Hýl je malý ptáček velikosti vrabce, i když vizuálně působí větší.
Samci mají charakteristické zbarvení, podle kterého je lze snadno odlišit od ostatních ptáků. Jeho tváře, krk, břicho a boky jsou jasně červené. Intenzita zbarvení se může lišit v závislosti na druhu hýla a jeho individuálních vlastnostech.
Hřbet a ramena ptáka jsou šedé, na hlavě má černou „čepici“, samice hýla vypadá mnohem skromněji. Její krk, tváře, břicho a boky jsou šedohnědé. Ramena a krk jsou šedé a hřbet je hnědohnědý. Hlava nahoře kolem očí a zobáku je černá, stejně jako samci.Jistě jste v zimě ve městě viděli hýly, ale v létě nejsou nikde k vidění.
Ze středního Ruska však hýli většinou neodlétají. Hýli jsou přisedlí ptáci. To znamená, že se drží na svém malém území a nikam neodlétají. V létě žijí v jehličnatých lesích, živí se pupeny stromů, bobulemi, ovocem a semeny. Ptáci se chovají tiše a nepozorovaně, skrývají se v korunách stromů, takže je velmi obtížné je odhalit.
A občas je vídáme v zimě u našich domů, protože pokud jsou zasněžené a mrazivé zimy, tak jako ostatní ptáci nemají hýli co jíst, a tak k nám létají hledat potravu, a ne na dlouho.
Zimující hýly můžete potkat ve středomořských zemích, ale i v severní Africe a dokonce i na Aljašce. Ptáci se vracejí na svá obvyklá hnízdiště kolem konce března – začátku dubna a samice téměř okamžitě začíná hnízdit.
Mimochodem, v létě se hýli vyskytují na Kavkaze, kde hnízdí menší kavkazský poddruh. Hýl ussurijský se vyskytuje na jihu Dálného východu a Sachalin, hýl šedý – na jižním okraji východní a střední Sibiře. Ale všechny tyto poddruhy se liší od běžných hýlů v méně jasných barvách. Vzdálenými příbuznými hýla obecného jsou hýl mongolský, který hnízdí na Altaji, a hýl dlouhoocasý (uragus), žijící na jižní Sibiři.
Hýli jsou úžasní ptáci. Jejich legrační tělíčka si nemůžete splést s červenými prsy! V zimě, když začne být hlad a zima, jsou hýli nuceni přiletět do města blíž k lidem a my můžeme pozorovat, jak tyto ptačí barevné světlé koule létají ze stromu na strom, z větve na větev. Hýl zimní nejen vypadá krásně a šťavnatě na pozadí zimní „nudné“ krajiny, ale svým vzhledem nám všem zvedne náladu. A právě hýli jsou hlavními obyvateli ptačích budek a návštěvníky krmítek, které si mnozí z nás v dětství vyráběli na pracovištích.
Naši předkové nazývali hýly posměváčky. Byli šťastně chováni doma a hýli si snadno zapamatovali oblíbené melodie. Tento pták bez námahy napodoboval různé hlasy a zvuky, a proto se mu v Rusku říkalo „ruský papoušek“. A i v naší době Evropané často chovají hýly doma jako pěvce.
Hýli (lat. Pyrrhula) jsou malý rod ptáků z čeledi pěnkavovitých. Latinský název rodu je dán kvůli jejich jasnému zbarvení, protože Pyrrhula znamená v latině „ohnivý“.
Rod zahrnuje 9 druhů a dělí se na dvě skupiny: hýli maskovaní a černotemenní. U maskovaných ptáků vytváří černé peří jakousi „masku“ kolem zobáku, u ptáků s černou čepicí – „čepici“ na zadní straně hlavy.
Existují dvě verze původu slova „hýl“: jedna z nich říká, že toto slovo je odvozeno od slova „sníh“. Pták se tak jmenuje, protože k nám přilétá ze severu spolu s prvním sněhem a mrazem. Podle druhé verze pochází slovo „hýl“ z turkického slova „snig“, což znamená „červenoprsý“. Postupně se toto slovo transformovalo do moderního názvu ptáka „hýl“. V některých městech Ruska je zajímavé jméno pro samici hýla, říká se jí „Snegirka“, ale toto jméno je nesprávné. Samice hýla se nazývá „Female Bullfinch“, jiné jméno neexistuje.
Внешний вид
U nás se vyskytuje především hýl obecný, zastoupený 3 poddruhy. Liší se pouze tím, že žijí v různých regionech s určitými přírodními podmínkami. Mezi tyto poddruhy patří:
- Eurosibiřský, známý také jako hýl východoevropský, který se stal nejrozšířenějším.
- Hýl kavkazský, který se vyznačuje jasnějším zbarvením, ale menší velikostí.
- Hýl kamčatský, vyniká větší velikostí.
Velikostně jsou hýli jen o málo větší než vrabci. Mohou dorůst až 18 cm na délku, s rozpětím křídel až 25 cm a váží asi 35 g. Když je ale venku velká zima, zdá se, že se vůbec nejedná o malé ptáčky, protože hýlové, aby udržet teplo, načechrat jejich opeření a proměnit se v legrační koule (dokonce je pověsit na novoroční stromeček!).
Hýli jsou opravdoví krasavci! Naši hýli u Moskvy mají na hlavě charakteristickou černou „čepici“ peří (mimochodem, taková charakteristická „čepice“ se objevuje již u dospělých ptáků a u kuřat je zbarvena do okrově hnědého odstínu). Letky a ocasní pera jsou lakována černě s modrým metalickým nádechem. Oblast těla pod ocasem, stejně jako nad ocasem na jeho začátku, je sněhově bílá. A konečně zbytek těla je zbarven sytě červeně nebo oranžově červeně (u samců).
Tento pták má poměrně silný zobák, který usnadňuje drcení silných bobulí a jejich semen. Nohy hýla jsou tmavě hnědé, dosti silné a velmi silné, tříprsté a drápy, ač malé, jsou velmi houževnaté a ostré.
Pohlavní dimorfismus hýla se liší v závislosti na druhu. Samci a samice se velikostí neliší. Ale lze je snadno odlišit podle barvy na hrudi a opeření. U hýlů jsou samci jasnější než samice a barva samce hýla závisí na druhu. Hýl obecný, šedohlavý a rudohlavý se pozná podle jejich červenorůžového břicha a boků. Samci hýlů žlutohřbetých mají oranžovou barvu, zejména na hřbetě a temeni. Samice hýla obecného, hýla žlutohřbetého a šedohlavého mají nevýrazné šedohnědé opeření na břiše a bocích, samice hýla rudohlavého mají břicho žluté.
Mladí ptáci se liší od dospělých ptáků jasem barvy opeření (před prvním podzimním línáním).
Je třeba říci, že zvláštnost barvy v závislosti na pohlaví a věku ptáka je zvláště nápadná pouze tehdy, když se ptáci pohybují v hejnu.
Kde bydlí
Hýl se vyskytuje téměř v celé Evropě, Asii a také na Sibiři, Kamčatce a Japonsku. Jižní hranice jeho stanoviště vedou přes severní Španělsko, Apeniny, Řecko a Malou Asii. Na území Ruska žijí hýli od západu k východu, preferují lesní a lesostepní zóny s přítomností jehličnatých a smíšených stromů. Kromě toho se vyskytují jak v rovinatých oblastech, tak v horách s povinnou přítomností lesních plantáží.
Předpokládá se, že hýli jsou lesní ptáci. Hýly jsou ale k vidění nejen v hloubi lesa, ale také v parcích, na hřištích, ve dvorech obytných domů, a pokud v zimních měsících visí na jednom z oken vícepatrové budovy krmítko , pak se k němu rádi zaletí osvěžit a pochutnat si.
Hýli obecně vedou sedavý způsob života, ale s nástupem zimního chladu migrují ze severních oblastí tajgy. V létě je hýl vidět v hustých houštinách i v otevřených lesích.
Život
Hýli jsou velmi přátelští: když jsou ve stejném hejnu, nikdy spolu nejsou v konfliktu. Kupodivu, hýli mají matriarchát a samci bezesporu poslouchají samice, které mají velmi obtížnou a domýšlivou povahu! Je zajímavé, že viníky rodinných konfliktů jsou vždy ženy, i když tyto spory nikdy nevedou k rvačkám (jak mazané!).
Jakmile samice začnou projevovat sebemenší nespokojenost, samci okamžitě ustoupí a zanechají svým milenkám nejobjemnější shluky bobulí nebo větví s hojností semen. Navíc muži také nejsou tak mobilní jako ženy.
S nástupem jara začnou samci zkoušet svůj hlas, sedí na větvích různých stromů nebo keřů. Mimochodem, samice sice zpívají, ale nezpívají tak často a v období hnízdění tito ptáci přestávají zpívat úplně. Hýli nezpívají hlasitě, ale nepřetržitě. A přestože jsou hýli zpěvní ptáci, ne každému se jejich zpěv líbí. Je těžké popsat zvuky, které vydávají, ale také je nemožné zaměnit jejich zpěv s jiným ptačím zpěvem: melodie se skládají ze zvuků připomínajících pískání, bzučení nebo „ocel“, kovové vrzání.
Hýli jsou hejna ptáků. Často tvoří početná hejna, díky čemuž jsou velmi nápadní zejména pro přirozené nepřátele. Všechna hejna hýlů na sebe nutně volají, ale zároveň hýli z různých hejn vydávají různé zvuky. Když jsou ptáci sytí, sednou si na stejný strom a začnou si čistit peří, nebo prostě sedí, načechraní a volají na sebe.
Uplyne nějaký čas a hejno jako na povel vzlétne a odletí a pod stromem zůstávají stopy jejich hostiny v podobě semen a zbytků bobulí nebo semen. Zimní život hýlů je způsoben tím, že ptáci neustále putují po malých lesích, okrajích lesů, zahradách a sadech a hledají potravu.
Co jí
Hýli jsou ve výživě nenároční. Základem jejich jídelníčku je rostlinná potrava, i když v období krmení kuřat hýli loví i různé pavoukovce. Obvyklá nabídka zahrnuje: semena a bobule různých druhů stromů a keřů, chmelové šištice, jalovce. V teplém počasí se hýli rádi hýčkají především dubovými květy, vrbovými jehnědami, pampeliškami, kopřivami, ostružinami a šťovíkem.
V zimě je jejich strava skromnější, protože jen málo rostlin si v zimě zachovává semena nebo plody. Hýli se proto musí živit pupeny stromů a keřů a také dostupnými semeny různých rostlin.
Opravdovou zimní lahůdkou pro hýla jsou bobule jeřabin, ke kterým většinou v hejnu přilétají. Zdvořilí samci dávají samicím právo vybrat si ty největší a nejchutnější bobule a pak si na nich samy pochutnávat. Zajímavé je, že hýli nežerou šťavnatou dužninu červených bobulí, raději vytahují a žerou pouze semena (je velmi zajímavé je v tuto chvíli sledovat, je to nezapomenutelný pohled).
Hýli jsou klidní ptáci, velmi klidní, úhlední a opatrní. Pokud se člověk náhle objeví poblíž, okamžitě se začne mít na pozoru a pokusí se od něj držet dál. To je patrné zejména na chování samice. Ale když jim člověk nechá jídlo, tak po nějaké době na něm stejně hodovat budou.
Mimochodem, mnoho odborníků se domnívá, že hýli jsou k ničemu, protože tito ptáci jednoduše ničí úrodu různých keřů a stromů. A zahradníci nemají rádi hýly, protože jedí poupata a výhonky mladých rostlin.
Rozmnožování a potomci
Hýli se s nástupem jara vracejí na svá obvyklá stanoviště, ale již na konci zimy se samci snaží získat sympatie samic. Čím blíže a zřetelněji je teplo cítit, tím jsou samci vytrvalejší. V tomto období se začínají tvořit první páry, po kterých si hýli začnou stavět hnízda. Ptáci je kladou na silné smrkové větve, daleko od kmene stromu, stejně jako na břízy, borovice a vysoké keře jalovce.
Hnízdo hýla svým vzhledem připomíná misku, která je upletena ze smrkových větví a dalšího stavebního materiálu. Již v květnu lze v hnízdech nalézt snůšku vajec (v průměru každá snůška sestává z 5 malých vajec, světle modré barvy s hnědými skvrnami, náhodně umístěných). Zajímavé je, že samice vajíčka inkubuje (inkubační doba trvá asi dva týdny). Samec se o své potomky začne starat až ve chvíli, kdy se mláďata začnou učit létat. Rodiče krmí své potomky, dokud se mláďata nenaučí získávat vlastní potravu. Malí hýli se stanou schopni samostatného života do měsíce po narození.
Od července se mláďata shlukují a již v září-říjnu vylétají z hustých houštin a připojují se k dospělým hejnům.
Nepřátelé
Hýli mají mnoho přirozených nepřátel, protože mají velmi jasné barvy. Když se hýli krmí jako součást hejna, stanou se zvláště nápadnými pro své nepřátele. Navíc ptáci ztrácejí ostražitost. Situaci dále zhoršuje skutečnost, že hýli nelze nazývat ptáky s vysokými letovými vlastnostmi. Ve vzduchu jsou pomalí a jen zřídka se jim podaří uniknout pronásledování predátorů. Za přirozené nepřátele hýlů lze považovat: krahujec, kuna, sova, kočka (divoká i domácí).
Zajímavé je, že pro svou větší bezpečnost se hýli často připojují k hejnům zelinářů, pěnkav a drozdů. Při prvních alarmujících výkřikech drozda se hýli snaží nebezpečné místo okamžitě opustit.
Místo závěru
V přirozených podmínkách se hýli dožívají asi 12 let (někdy i více).
To, že odborníci považují hýly za zbytečné ptáky, je nejspíš selháním vědců, protože vše v přírodě vzniklo z nějakého důvodu, ale s cílem udržet v přírodě ekologickou rovnováhu.
Hýli jsou považováni za velmi atraktivní ptáky, které je velmi zajímavé pozorovat zejména v zimě, kdy zalétají krmit do zahrad nebo parků. V poslední době je to bohužel velmi vzácné.
Zajímavosti:
- Vzhled hýla je považován za dobré znamení – tito ptáci se obvykle nazývají symbolem lásky a příznivých zpráv.
- Na novoročenkách a kalendářích jsou hýli vyobrazeni mnohem častěji než jiní ptáci nebo zvířata.
- Hýli dobře snášejí život v kleci a bez problémů se rozmnožují v zajetí, umírají však o rok a půl dříve než jejich volní kolegové.
- Hlavním nebezpečím, kterému hýl čelí během života v zajetí, je riziko obezity. Tito ptáci neznají žádnou střídmost v jídle (!).
- Největší druh hýlů, zvaný hýl, obývá ostrovy filipínského souostroví.
- Azory jsou domovem ohroženého druhu hýlů s čokoládově zbarveným peřím a v lesích na svazích Himálaje žijí vzácní jasně oranžoví hýli.
- Názor, že hýli přilétají do Ruska pouze v zimě, je zcela mylný. Tito ptáci vedou sedavý způsob života, ale v létě mají často dostatek potravy v lesích, takže ve městech prostě není potřeba se objevovat.
Taťána Gvozděvová 1 dubna 2021 město
Náš již stálý lesní zpravodaj a vždy vítaný host, účastník našeho webu „Jsem místní historik“ Taťána Lvovna Gvozdeva Opět nás potěšila svým vyprávěním o ptácích našeho kraje – hýlech a zajímavými, barevnými fotografiemi. Čteme, obdivujeme jasné, krásné ptáky a loučíme se se zimou! (Správa stránek).
PS Jakékoli použití materiálů chráněných autorským právem této publikace třetí stranou je možné pouze se souhlasem autora.
Tags: jezera, fotolov
