Před šestnácti lety se v malém městě obklopeném hustými lesy a mírnými kopci pokrytými trávou narodila dívka jménem Kiki. Tato dívka měla jedno malé tajemství: ačkoli její otec Okino byl obyčejný člověk, její matka Kokiri byla čarodějnice. Tak se ukázalo, že Kiki je poloviční čarodějnice.
Když bylo Kiki deset let, rozhodla se jít ve stopách své matky a zasvětit svůj život čarodějnictví. Ale neměla žádnou mocnou magii. Sama Kokiri věděla, jak létat na koštěti po obloze a vařit lék proti kašli. Kiki však považovala lektvary za příliš fuška a nestudovala je, takže jediné, co mohla dělat, bylo létat na koštěti. Ale v této věci byla skutečným mistrem! Když za sebe posadí svou černou kočku Jiji na koště a začne dělat smyčky ve vzduchu nebo se vznášet přímo do nebe jako šíp – vyrazí vám to dech! Uměla létat jako nikdo jiný. Čarodějná černá kočka Jiji vyrostla s Kiki, vždy si pomáhají. Pravda, i když je kocour čarodějnice, kouzelné na něm je jen to, že dokáže mluvit s Kiki.
Mimochodem, každá čarodějnice, která dosáhla věku třinácti let, musí začít žít sama: najít město nebo vesnici, kde ještě žádné čarodějnice nejsou, a žít tam celý rok, spoléhat se pouze na svou vlastní magii. Na jednu stranu jde o období zkoušení, které čarodějnici pomáhá stát se dospělou, na druhou stranu jde o velmi důležitý zvyk, díky kterému se lidé dozví, že na světě stále žijí čarodějnice. Tak se stalo, že čarodějnice Kiki, hlavní postava tohoto příběhu, odletěla před třemi lety do velkého přímořského města Koriko. Usadila se v moučné stodole pekaře Sono z pekárny Rock-Scissors-Loaf a využila své jediné čarodějnické schopnosti – létání na koštěti – k otevření vlastní expresní doručovací služby. Kiki úspěšně dokončila roční zkoušku a odletěla domů. To je podrobně popsáno v knize „The Witch’s Delivery Service“.
Čarodějnice se však nemohla rozloučit s městem Koriko: koneckonců tam zůstal Tombo, její nejlepší přítel. Kiki si tedy uvědomila, že chce zůstat v Koriko a žít tam, a proto se vrátila zpět. V Koriko se opět setkala s mnoha různými lidmi, přepravila mnoho různých balíků a zažila mnoho vzrušujících a někdy i nebezpečných dobrodružství.
Téhož roku, na konci podzimu, však Kiki náhle přemohla neurčitá úzkost. Chtěla se dozvědět více o čarodějnickém řemesle, podívat se na život čarodějnic šířeji. Kiki úzkost rostla a sílila a nakonec se, hnána tímto pocitem, rozhodla odletět zase domů. Tam ji Kokiri naučila připravovat lektvar proti kašli a v létě příštího roku Kiki poprvé nasbírala léčivé bylinky, které zasadila a vypěstovala vlastníma rukama, sama z nich uvařila lektvar proti kašli a pověsil další vedle nápisu „Doručovací služba čarodějnic“: „Podělím se s vámi o lék proti kašli.“ Obyvatelé Koriko se začali více a více spoléhat na pomoc Kiki a její práce stále přibývalo. (Také o tom byla napsána celá kniha – „Doručovací služba čarodějnice. Kiki a nové čarodějnictví.“)
Jaro opět přišlo
Přišlo čtvrté jaro od doby, kdy Kiki začala žít ve městě Koriko. Čarodějnici bylo šestnáct let. V den jarní rovnodennosti Kiki, pamatovala si pokyny své matky, zasadila na ulici před domem semínka léčivých bylin: některé bylinky zasela ráno, jiné večer. Udělala to podruhé v životě.
Dnes ráno Kiki vstala brzy jako obvykle, aby zalila své zahradní záhony. Tato práce už jí zdomácněla. Černá kočka Jiji se přiblížila a zvedla přední tlapu, aby si hrála s pramínky vody.
– Jiji, zmokneš! – upozornila ho Kiki a posunula ruku s konví stranou.
“Ale voda se tak krásně třpytí ve slunečních paprscích.”
– Ano, každá kapka je jako malá duha.
Kiki přimhouřila oči a podívala se na oblohu. Na jaře krásně svítilo sluníčko. A pak čarodějnice za sebou uslyšela živý hlas:
– Páni, jak nádherně voní jarní půda, i když klíčky ještě nevyrašily! To je to, co znamenají léčivé byliny!
Kiki se otočila a uviděla Sono, majitele pekárny Rock-Scissors-Loaf, jak se usmívá. Vedle ní, jednou rukou pevně svírající matčinu sukni, stála malá holčička, mlátila rty a cucala si palec druhé ruky. Ta dívka se jmenovala Nono; narodila se ve stejném roce, kdy Kiki přijela do Koriko, a nyní jí byly již tři roky. Její syn jménem Ole seděl Sono v náručí a nesměle si skrýval tvář na matčině rameni. Brzy mu byly dva roky.
– No, stačil ten lektvar proti kašli, který jsi loni připravil? – zeptal se Sono.
– Ano, a ještě toho hodně zbývá. Maminka mi ale řekla, že si ho mám vyrobit přesně tolik, kolik je potřeba. A že by mi moje čarodějnická povaha měla sama říct, kolik to je – „přesně tolik“. – Kiki s mírným znepokojením pohlédla na lahvičku stojící před prahem domu, ve kterém byla droga uložena.
“Svou novou úžasnou dovedností jsi pomohl tolika obyvatelům města.”
– Je to opravdu tak úžasné? Jen lék na kašel. A přesto jsem se sebou spokojený. Taky jsem udělal pořádek v domácnosti.
Sono souhlasně přikývla a znovu se zhluboka nadechla, přičemž nasála pachy země do své hrudi. A pak tiše zazpívala:
Po cestě, až do konce, la-la-la.
Půjdeme, kráčíme v harmonii, la-la-la.
“Ah-ah. Mmmm, ah-ah. ” Kiki zvedla a předla do rytmu.
– Ach, jak snadné to bylo v mé duši. Uvidíme se! – Sono se rozloučil a dál si beze slov pobrukoval, vzal Nona a Oleho za ruce a odešel.
Ano, začátkem tohoto roku se toho v Kikiho obchodě hodně změnilo. Pytle s moukou, které byly dříve uloženy v prvním patře, byly kvůli uvolnění místa přemístěny do druhého a dole byl oplocen malý sklad. Ve stejnou dobu se Kiki na radu Sono přestěhovala z druhého patra dolů. To jí usnadnilo péči o léčivé rostliny rostoucí na ulici; kromě toho teď místnost voněla po bylinkách. Tombo a kluci z městského leteckého modelářského klubu pomohli Kiki s restrukturalizací. Tombo vyřízl ve zdi malé okno, které koukalo na ulici před domem. Každý den Kiki procházela svým upraveným, prostorným domem, dívala se z okna, dívala se na záhony s léčivými rostlinami a její sebevědomí postupně sílilo: „Ale vypadá to, že se ze mě stává opravdová čarodějnice. “
Když Kiki dokončila zalévání, uvařila si čaj. Byl to voňavý čaj z divokých květů, který jí poslala její kamarádka Mori, která žije daleko za městem se svým mladším bratrem. Lehce sladký, lehce kyselý, tento čaj ve mně okamžitě vzbudil chuť k jídlu. Pro Jijiho poslal Mori polštářek utkaný z bylinek. Nyní byl Jiji natažený na ni a mlátil svým růžovým jazykem, jako by lapal po něčem neviditelném, co se vznáší ve vzduchu.
– Jiji, co to děláš? Učil ses od Nono? Chcete, aby vám také hlídali? “ zeptala se Kiki žertem, vystrčila spodní ret a s plesknutím nasála vzduch. “Výborné. ” zamumlala překvapeně.
Jiji náhle vyskočil a postavil se na všechny čtyři tlapky:
– Jsem kočka! Ale mohu se stát zvláštní kočkou? “ Zvedl ocas přímo nahoru, otočil se a upřeně na něj zíral.
– Co tě to tak najednou zasáhlo? Pózujete jako nějaký herec. A co znamená „zvláštní kočka“? Každý je svým způsobem výjimečný, bez ohledu na to, koho vezmete, že? Koneckonců, každý z nás je pro někoho obzvlášť drahý,“ řekla Kiki.
– Kiki, jak jsi frivolní, nevšiml sis? Nemluvím o takové „specialitě“. Přemýšlím o tom, zda dokážu porozumět a poznat sám sebe – není to tvůj ocas, který bys měl chytit. – Jiji nakrčil nos a namířil svůj ustaraný pohled někam do dálky.
“Říkáš něco moc chytrého, nebudu ti rozumět, Jiji.” — Kiki zvedla kočku a lehce ho políbila na nos. – Miluji tě moc. Jsi moje nejzvláštnější kočka, nestačí to?
– Přestaň, celý jsi mě slintal! — Jiji se odtáhl z Kikiho náručí a znechuceně zatřásl celým tělem.
Kiki se užasle podívala dolů na Jijiho a pak:
„Drrinnn! Drrinnn! — zazvonil telefon.
“Doručovací služba čarodějnice poslouchá!” — Kiki zvedla telefon a vesele pronesla obvyklá slova.
– A-a-apchhi! Chhi! — ze sluchátka se ozvalo ohlušující kýchnutí, podobné výbuchu. Bylo to tak hlasité, že si Kiki mimovolně odtáhla sluchátko od ucha. – A-ah-ah. Phhh. A-apchhi! Chhi! — znovu se ozvalo kýchání.
Kiki zamrkala. Ve sluchátku byly nejasně slyšet vysoké hlasy, zpívající nějakou veselou písničku, a dokonce se zdálo, že je slyšet i zvuk klavíru doprovázejícího hlasy.
Kiki se znovu pokusila představit se:
– Dobrý den, dosáhli jste.
– A-a-a-a-a. Drahá čarodějnice, lektvar, lektvar, spíše skochhee!
– Ano, ano, rozumím! Kde? “Kiki měla pocit, jako by měla sama kýchnout.”
– Na rozhlasovou stanici. čau! Stanchkhiya!
“Dobře, rozumím, do rádia,” opakovala Kiki hlasitě a jasně a zavěsila.
Kdysi dávno jedna bezcitná matka dala své malé dceři košík domácích koláčů a poslala ji do velkého lesa, kde žili vlci. Díky dětské tvrdosti této dívky máme vzrušující příběh s refrénem: “Babi, proč máš tak velké oči (uši, zuby)?” Mijazaki sundala hrdince čepici, dala jí červenou mašli, místo košíku jí dala koště a poslala ji do velkého města, kde žili lidé, kteří byli často horší než vlci. Díky této dívce jménem Kiki máme Doručovací službu čarodějnic.
Literární pramen
Film má literární základ: Kiki’s Delivery Service, kterou napsal Eiko Kadono. Nesrovnalosti s dějem filmu se ale ukázaly jako velmi výrazné a autor se jen stěží nechal přesvědčit, aby souhlasil s filmovým zpracováním.
Film obsahuje jen pár epizod původní knihy, ale to není to nejdůležitější. Kiki v knize s klidem a odvahou překonává všechny překážky díky své milé povaze, upřímnosti a dobrosrdečnosti. O problémech či životních krizích v knize není ani slovo. Ve filmu tvoří základ vyprávění.
Kiki a Zizi
Dívce Kiki je pouhých 13 let. Je to mladá dědičná čarodějnice. Mláďata vylétají z hnízda; čarodějnice musí také odletět z domu svých rodičů na vhodném koštěti. Toto je rituál průchodu, zkouška nezávislosti. Dívka čarodějnice potřebuje roční stáž v naprosté profesionální samotě. Budoucnost Kiki je velmi nejasná: neumí kouzlit, všechny její dovednosti spočívají pouze v létání na koštěti a povídání si s kočkou Zizi. Dívka se ale beze strachu vydá vstříc této mlze a ocitne se ve velkém městě na mořském pobřeží.
Jako všechny mladé dívky, které přicházejí z provincií dobýt hlavní město, i Kiki čelí chladu ostatních, nepochopení a odmítání. Díky náhodě najde přítele a mecenáše – majitele pekárny, který se jmenuje Asona. Žena jí poskytne útočiště a řekne jí, jak využít svých skrovných magických schopností: zorganizovat doručovací službu. Kočka následuje paničku, jak se na pravý čarodějnický talisman sluší. Ale brzy realita zničí jejich magickou jednotu – Zizi se zamiluje do obyčejné městské kočky.
Krize kreativity a čarodějnictví
Zdálo by se, že s tím můžeme skoncovat: čarodějnice si otevřela vlastní „společnost“ a našla povolání ve světě lidí. Pak ji ale přepadne první katastrofa: při rozhovoru se svým přítelem, chlapcem Tombem, přemýšlí o tom, zda může být létání zábava, i když se z něj stalo způsob, jak vydělat peníze. Kreativní krize je evidentní a její důsledky se okamžitě dostaví: Kiki přestává své kočce rozumět, ale hlavně ztrácí schopnost létat, což se rovná ztrátě schopnosti dýchat. a vydělávat si na živobytí.
Krize kreativity vede ke krizi v práci. Kariéra „leteckého kurýra“ skončila, do dívčí duše proniká strach. Mladá umělkyně Ursula, která podobnou krizi zažila, ji pomáhá Kiki překonat: čarodějnictví a kreativita mají přece stejnou povahu. Nezáleží na tom, jaký je váš talent: létání na koštěti nebo schopnost malovat obrázky. Hlavní věc je inspirace a práce duše.
Červená Karkulka ve velkém městě
Kiki vykazuje všechny vlastnosti charakteristické pro provinční dívku: energii, dobrou vůli, zdvořilost, pracovitost, důvěru. Ne nadarmo jsou Kikiiny magické schopnosti tak omezené: jde o to, postavit ji na roveň obyčejným dívkám. Neumí vykouzlit přání, bohaté klienty, lukrativní zakázky, lásku ani přátelství.
Kiki stojí před obvyklým úkolem pro mladé ambiciózní dívky seberealizace, dosažení finanční nezávislosti, duchovní nezávislosti a schopnosti překonávat pochybnosti a krize. Zdá se, že když klienti uvidí mladou dívku s červenou mašlí ve vlasech, budou dojati a dají štědré spropitné. Ale ne, to jsou zastánci obchodního přístupu: platí Kiki peníze a nejsou povinni dávat najevo žádné emoce.
Červená Karkulka roste
Kromě problémů tvůrčí krize a „vyhoření“ talentu, které se změnilo v rutinní práci, film nastoluje problém dospívání. Kiki čelí „dospělému“ životu: hledání práce, potřebě uznání, nárokům na sebeovládání.
Na příkladu Kiki Miyazaki ukazuje cestu, kterou prochází žena v japonské společnosti – obtížný přechod od patriarchálních tradic k moderně. Tradiční jsou tmavé šaty, moderní je červená mašle. Smeták a černá kočka jsou tradice, doručovací služba je moderní.
Stejně jako Chihiro z Spirited Away, Kiki dospívání je bez “náctileté vzpoury.” Ale zvláštní význam Miyazakiho filmů spočívá v tom, že se děti v určitém okamžiku stanou „v opozici“ vůči svým rodičům, aniž by je přestaly respektovat a naslouchat jejich názorům. Nesouhlas umožňuje těmto dětem klidně, bez stínu pochybností, přijmout logiku magie, která je pro dospělé nepřijatelná, a uvést jejich rodiče do světa, kde čarodějnice „pracují“ nejen jako čarodějnice a léčitelky, ale také jako kurýři.
Význam konce filmu
Díky své znovunabyté schopnosti létat Kiki zachrání Tomba a získá si vděčnost a radost obyvatel města. Tombo nechce za svou přítelkyní zaostávat: sám postavil letadlo, aby mohl létat vedle Kiki pod mraky. Skutečným zázrakem je láska a přátelství, které z nás dělají kouzelníky a ne zvláštní vrozené nebo dědičné vlastnosti.
Poblíž výlohy, vedle které ji na začátku kariéry rozčilovala obyčejná jednoduchost šatů, potkává malá čarodějnice dívku, která napodobuje její styl oblékání. Nyní se stala vzorem a ideálem pro provinční dívky, které přišly do velkoměsta, šmrncovně kroutící červenou čepicí (nebo mašlí) a s oblíbeným koštětem pod paží.
