Zemřel Armen Dzhigarkhanyan, lidový umělec SSSR, herec, bez kterého by filmy, jak se zdálo, neexistovaly: ztvárnil více než tři sta velkých i malých rolí ve filmech.
Filmy jsou nejčastěji krátkodobé a velké množství z nich, kde herec účinkoval ve vedlejších či dokonce třetiřadých rolích, samy o sobě neutkvěly v paměti a nezůstaly v historii – dnes se divíte, že názvy raných filmů jako „Kept the Fire“ nebo „A Man Lives“ “ Zůstává však film, který přinesl Dzhigarkhanyanovi jeho první slávu – “Ahoj, to jsem já!” jeho krajan režisér Frunze Dovlatyan. Příběh dvou přátel, mladých fyziků, nesl všechny rysy kinematografie období tání: jako by si divák utřel brýle zamlžené od filmové oficiality a na plátně se objevila země, která sebevědomě utvářela svou budoucnost. Poté byl masový zájem o lidi z vědy oživen a tento obrázek se stal dalším argumentem ve vyhroceném sporu mezi „fyziky“ a „lyriky“. Dzhigarkhanyan se tam ocitl ve velkolepém hereckém souboru: jeho přítele hrál Rolan Bykov, jeho lásku – Margarita Terekhova. Film nabral na vysoké notě „intelektuální kinematografii“ podle nedávno uznávaného Rommova inovativního filmu „Devět dní jednoho roku“.
Kino bylo tehdy nadnárodní a bylo na to hrdé. Dzhigarkhanyan často hrál krajany v ruské kinematografii a byl extrémně žádaný: byly roky, kdy hrál nepřetržitě a hrál 10-15 rolí. Se svým barevným zjevem a charakteristickým, lehce chraplavým hlasem by dokázal zahrát Arména, Gruzínce nebo rodáka z jakékoli země na světě, kde je hodně slunce a tepla. Tuto vřelost doslova vyzařoval v jedné ze svých nejpozoruhodnějších a jak se říká, nejupřímnějších rolí – důchodci Levonu Poghosjanovi, který se vydal na dlouhou cestu do Moskvy za svým vnukem a toulal se po hlavním městě a přinášel zrnka radosti všem potkal. Byla to jeho první „věková“ role – ve 40 letech hrál starého muže, který je mladší, energičtější a vitálnější než ti mladší (film Edmonda Keosayana „Když přijde září“).
Armen Dzhigarkhanyan se pevně zapsal do paměti publika právě jako silný kreativní jedinec
Byl velmi dobrý v komických rolích: „Ahoj, já jsem tvoje teta“, „Pes v jesličkách“, „Králové a zelí“, „Benefiční představení Ljudmily Gurčenko“. Navíc se nepotřeboval nijak zvlášť přetvářet. – jeho samotná individualita přiměla publikum, když se objevil radostně nastartovaný. Pár komediálních doteků: chůze, chování, šilhání – dělalo roli jedinečnou, „podpis“ a úsměv diváka byl vždy zaručen.
Jeho charakteristický vzhled a stejný chraplavý hlas mu velmi slušely v rolích různých banditů a monster: „Humpbacked“ v seriálu „Místo setkání nelze změnit“ Stanislava Govorukhina, vůdce oděské mafie v „Návratu“. bitevní loď“ od Gennadyho Poloky, zloděj „Tatínek“ v „Linii života“ „Pavel Lungin, Kozyulskij ve Shirley Myrli od Vladimira Menshova, popravčí v královně Margot. V kreslených filmech určitě namluvil Vlka a při dabování zahraničních filmů , vyslovil nějakého padoucha, špióna nebo podvodníka. Překvapivě vlastnil dvě kouzla najednou – „pozitivní“ a „negativní“, což je v umění extrémně vzácné.
V kině ztvárnil, opakuji, spoustu rolí, ale divadlo mu dalo mnohem víc a je krajně nešťastné, že tato stránka jeho tvorby zůstala širokému okruhu diváků nepříliš známá. V Jerevanském ruském činoherním divadle hrál Shakespeara, Ostrovského, Gorkého, De Filippa, Arbuzova. V Lenkom – Dostojevskij, Bulgakov, Brecht, v Majakovského divadle Stanley Kowalskij ve Williamsově Tramvaji jménem Touha, Khludov v Bulgakovově Běhu, Sokrates v Radzinského Rozhovorech se Sokratem. Po vytvoření vlastního divadla v Moskvě v 90. letech, zahrál si tam Salieriho v Puškinových „Malých tragédiích“, spoustu zábavy si užil v roli Malvolia („Shakespearova noc dvanáctá“) a zazářil ve vaudeville (Lev Gurych Sinichkin ve hře „A divadlo žije!“).
Armen Dzhigarkharyan se velmi pevně zapsal do paměti publika právě jako silný kreativní jedinec. Jeho role si nebudete vždy pamatovat – je jich příliš mnoho, ale nezapomenete na jejich tvůrce, jeho vzácnou tvůrčí energii. To je případ, kdy počet rolí mnohonásobně znásobil kvalitu výsledku – právě jako jasnou osobnost, která nám řadu let rozdávala radost, si Dzhigarkhanyan budou pamatovat miliony obdivovatelů jeho talentu.
O mistrovi – kolezích
Alla Surikova, režisérka:
“Zlato je moje!” – tak začal konverzaci, když jsme byli ve spojení, asi před třemi týdny. “Pak jsi můj diamant,” odpověděl jsem.
Je nemožné zapomenout na spolupráci s Armenem a setkali jsme se na natáčení více než jednou. Náš nejnápadnější obrázek je „Dva šípy“, kde je vůdcem kmene. A on tam byl skutečně vůdcem pro všechny a ve filmu byl silný tým – Karachentsov, Jarmolnik, Gundareva, Kabo – a poslouchali každé Armenovo slovo s respektem, protože se dotklo jejich duše. A to z jakéhokoli důvodu – profesionálního nebo dokonce každodenního. Vzpomeňme na něj.
Edward Radzinsky , spisovatel, dramatik:
Máme ve zvyku nazývat umělce skvělými, když zemřou, ale to je právě ten případ, kdy velký umělec, a především divadelník, zemřel. Měl jsem štěstí, že hrál dvě hlavní role v mých hlavních hrách „Rozhovor se Sokratem“ a „Divadlo časů Nerona a Seneky“. Měl ale ještě jednu hlavní roli, kterou si bohužel málokdo pamatoval. V Efrosově nejslavnějším představení v divadle Lenin Komsomol založeném na mé hře „Natáčí se film“ hrál režiséra Fjodora Něčajeva. Jednou jsem potkal Armena na ulici, požádal mě, abych se přišel podívat. Přišel jsem a bylo úžasné, jak zahrál osud umělce, který má slunce v duši, a dokud tam je, tak se člověk nedá zlomit.
Na svém kanálu YouTube teď budu dlouho, dlouho mluvit o Armenovi. On si to zaslouží.
Sergey Gazarov , herec, režisér:
Naše tvůrčí práce – a spolupracovali jsme v divadle a kině, inscenoval jsem hry s Dzhigarkhanyanem – byla vždy velmi bouřlivá, zajímavá, „každou minutu“, jak říkají umělci. Ale jiná část našeho společného života, naše přátelství a lidské vztahy, je naprosto nadřazena těm kreativním. Pro mě byl v jistém smyslu otcem – viděl jsem v něm monumentalitu, fundamentálnost názorů, principů, koncepcí a měl také jedinečnou vlastnost kreativního člověka: uměl tento svět vymyslet, doplnit ho svými Vlastní nápady.
Jeho odchod je bolestivý, velmi bolestivý. Věčná vzpomínka na něj, bude nám moc chybět.
Valery Garkalin , herec:
To je můj osobní smutek. Můj přítel, dokonce i ten nejstarší, odešel. Bezvadný, nepřekonatelný partner. Jediné, co nás může nějak utěšit, je to, že vše, co dělal na jevišti a ve filmech, nám neuteče. Ale myslím, že Armen Borisovič nás odtamtud podpoří. Opravdu mě mrzí, že ne všechny momenty natočené pro „Shirley Myrli“ o vztahu mezi jejím hrdinou, mafiánem Kozyulskym, a mými hrdiny byly zahrnuty do filmu. Ale nechci vás pobavit tím, že vám budu vyprávět, jak jsme to udělali – v takové chvíli.
