Toxokaróza je onemocnění způsobené helminty z třídy parazitických škrkavek – hlístů. Toxokaróza je jedním z nejčastějších helmintických onemocnění psů a koček. Zvláštní problémy způsobuje při výchově štěňat a koťat. Masožravé škrkavky mají velký význam i u lidských nemocí.
Škrkavka psí (Tocsocara canis) je rozšířený parazit. V našich přírodních podmínkách se jedná o nejčastějšího helminta u psů. Toxocara kočičí – Toxocara cati (T. mystax) – tento druh je méně patogenní než psí druh. Toxocara je kulatý helmint, jehož tělo je špičaté na obou koncích. Samci dosahují délky 9-13 cm, samice -10-18 cm.Škrkavky žijí v tenkém střevě a živí se jeho obsahem. Toxocary mají velmi složitý životní cyklus, který zajišťuje, že využívají všechny mechanismy pronikání do těla hostitele. Tyto mechanismy jsou odlišné u dospělých psů a koček a u koťat a štěňat. Průměrná délka života pohlavně dospělých jedinců Tocsocara canis je 4 měsíce, maximum je 6. Samice Tocsocara canis naklade denně více než 200 tisíc vajíček, která jsou vypouštěna nezralá do prostředí. Doba zrání vajec závisí na okolní teplotě a vlhkosti. Vajíčka toxocary jsou velmi odolná vůči nepříznivým faktorům prostředí, mohou přežívat v půdě po dlouhou dobu a odolávají působení různých chemikálií. Podnebí našeho regionu je bohužel pro vývoj vajíček těchto parazitů vcelku příznivé. V zimě vajíčka Toxocara nezmrznou, jejich vývoj je jednoduše brzděn, dokud nepřijde teplejší počasí.
Vajíčka toxocara se vylučují ve výkalech zvířat, která jsou jimi postižena. K infekci následujících hostitelů se musí ve vajíčku vyvinout larva parazita. Tento proces trvá od 5 dnů do několika týdnů v závislosti na teplotě a vlhkosti vzduchu. K infekci psů a koček Toxocarou dochází několika způsoby.
Prvním způsobem je přímá infekce, kdy vajíčka spolknou pouliční špínou. Vajíčka Toxocara si nosíme domů z ulice na botách, zde končí na srsti zvířete a poté při olíznutí uvnitř. Larva parazita vylézá z vajíčka ve střevě.
Larvy aktivně prorážejí střevní stěnu a pronikají do krevních cév. S průtokem krve se dostávají do plic, kde některé z larev pronikají do lumen průdušek a průdušnice. Odtud buď aktivně lezou, nebo když zvíře zakašle, padnou do tlamy a jsou pak spolknuty. Tímto způsobem se larvy Toxocara opět dostanou do střeva a zde se z nich nakonec vyvinou dospělí červi. Druhá část larev pokračuje v cestě tělem s krví a postupně se usazuje v různých vnitřních orgánech. Tyto larvy se nemění ve střevní, ale v tkáňové parazity. Mohou postihnout jakékoli vnitřní orgány, ale jejich oblíbená místa k životu jsou plíce, játra, lymfatické uzliny, slezina a mozek. Larvy toxocara nerostou ve vnitřních orgánech, jsou strategickou rezervou pro infekci další generace. Larvy žijí v těle hostitele až 10 let. Některé z larev vlivem imunitního systému časem uhynou. Značná část larev však zůstává životaschopná. Larvy se navíc periodicky stávají aktivními, znovu se dostávají do krevního řečiště a znovu začnou migrovat po celém těle a infikovat nové oblasti těla zvířete.
Zvláštním stimulem pro migraci larev Toxocara je těhotenství: když se změní hormonální pozadí zvířete, larvy opustí své „domy“ a krevním řečištěm se dostanou do placenty, kterou aktivně překonávají, poté vstoupí do krevního oběhu vyvíjejícího se plodu. a infikovat jeho tkáně. Tím ale jejich cesta nekončí! Brzy po narození štěňat nebo koťat se jim larvy znovu vynoří do krve a již výše popsanou cestou jdou přes plíce do střev, kde se rychle vyvinou ve zralé červy. Tím ale možnosti nákazy toxokarózou nekončí! Některé z larev zbývajících ve vnitřních orgánech matky se po narození mláďat opět dostávají do krevního oběhu, přecházejí do mléčných žláz a dostávají se do mléka. Tyto larvy infikují štěňata nebo koťata prostřednictvím kojení. Toxocara tedy využívá všechny možné cesty infikování hostitelů. Takový dokonalý přenosový mechanismus vede k tomu, že míra infekce zvířat je velmi vysoká.
Příznaky onemocnění u dospělých zvířat nejsou vždy patrné. Psi a kočky se stávají méně aktivními, může se u nich objevit perverze chuti k jídlu a poruchy trávení. Velikost lymfatických uzlin se zvyšuje. Otrava organismu červími toxiny postihuje centrální nervový systém zvířete – což se může projevit formou epileptických záchvatů. U zvířete se rozvine anémie, porucha krvetvorby a snížená imunita. Toxokaróza způsobuje u zvířat narušení metabolismu bílkovin a minerálů. Stav srsti se zhoršuje, objevují se lupy, může se změnit pach zvířete. Tyto příznaky jsou nespecifické, lze je pozorovat i u jiných onemocnění. Příznaky infekce u mladých zvířat, zejména psů, jsou mnohem výraznější. Štěňata kvičí, bezdůvodně štěkají, hubnou a vypadávají jim hodně chlupy. Charakterizované poruchami chuti k jídlu, plynatostí, průjmem, zvracením. Při zvracení jsou toxocary často vyhazovány ze žaludku v celých koulích. Nemocná štěňata jsou zakrnělá v růstu a vývoji. Migrace larev plícemi vede k rozvoji zápalu plic a plicního edému. Dospělí červi, kteří infikují tenké střevo, způsobují zánět střevní sliznice. Shluky červů mohou způsobit střevní neprůchodnost s rozvojem peritonitidy. To vše často vede k úhynu celého vrhu nebo jeho části.
Zvířata jsou diagnostikována po skatologické analýze. Je však třeba vzít v úvahu, že tato analýza umožňuje identifikovat infekci pouze střevními formami parazita, tzn. detekce vajíček helmintů. Pro prevenci toxokarózy se doporučuje ošetřovat psy každé 3 měsíce. Před pářením je nutné provést odčervení. Nyní mají veterinární lékárny velký arzenál léků proti parazitickým háďátkům, jako je Toxocara. Všechny tyto léky jsou dobré při hubení střevních parazitů. Mnohem hůř se ničí larvy sedící ve vnitřních orgánech. Existují injekční léky na odčervení. Zvláštní pozornost vyžaduje odčervení mladých zvířat. Odčervení je vhodné provádět pod dohledem veterináře, protože pro zvíře oslabené červy není bezpečné. Kromě samotného toxického účinku léků se přidávají i toxiny, které do těla uvolňují umírající červi. Proto se odčervování kombinuje s detoxikační a regenerační terapií.
Lidé také trpí toxokarózou. Toxokaróza je helmintické onemocnění způsobené parazitem, který je pro člověka neobvyklý, Toxocara.
Zdrojem nákazy pro lidi jsou psi a kočky, které vylučují vajíčka Toxocara výkaly: zvířecí srst kontaminovaná vejci, kontaminované jídlo a voda a nemyté ruce. Období infekce člověka trvá po celý rok, ale maximum infekcí nastává v období léto-podzim, kdy je počet vajíček v půdě a kontakt s ní maximální a teplota a vlhkost půdy jsou příznivé pro jejich rozvoj. .
Podle údajů veterinární stanice Nevyansk bylo za 10 měsíců roku 2015 infikováno 20 % zvířat (která byla testována na helmintovou infekci). Z nakažených má 97 % toxokarózu.
Výkaly svých zvířat na vajíčka helmintů můžete vyšetřit na diagnostickém oddělení Nevyanské veterinární nemocnice na adrese: Nevyansk Vainera 82, jakékoli dotazy, které vás zajímají, zavolejte na Veterinární nemocnici Nevyansk 8 (34356) 2-28-18 .
Paraziti rodu Toxocara – hlístice (škrkavky). Jejich hlavními majiteli jsou psi pro toxocara canis a kočky pro toxocara cati. Spolu s hlodavci může být mezihostitelem i člověk.
Prevalenční studie ukázaly, že v západních zemích trpí toxokarózou v jakékoli formě 2–5 % obyvatel měst a 14,2–37 % obyvatel venkova. Míra prevalence onemocnění v zemích s tropickým klimatem přesahuje 60 %.
Psi a kočky se nakazí toxokarózou před dosažením pátého týdne věku, kdy je jejich imunita ještě slabá. Larva parazita vstupuje do těla štěňat hlavně přes placentu a koťata – prostřednictvím krmení mlékem. V obou případech musí být matka přenašečkou larvy parazita, tedy mezihostitelem. Než dojde k otěhotnění, larva spí v tkáních těla a poté je aktivována v důsledku změn hormonálních hladin.
V tenkém střevě svého primárního hostitele se z larvy vyvine pohlavně dospělý parazit. Samice toxocary jsou schopny snést až 200 000 vajíček denně. Tato neaktivní vajíčka se dostávají do vnějšího prostředí spolu s výkaly a teprve poté se stávají infekčními (invazivními).
V práci “Toxocara vejce na veřejných místech po celém světě – Systematický přehled a metaanalýza“ mezinárodní tým vědců studoval prevalenci vajec Toxocara na veřejných místech po celém světě, včetně pláží, parků a hřišť. Za tímto účelem provedli systematický přehled a metaanalýzu literatury, která se do 20. dubna 2018 objevovala v mezinárodních databázích. Ukázalo se, že celkové rozdělení je 21 %.
Aby se člověk nakazil toxokarózou, musí pozřít infekční vajíčko parazita. T. canis nebo T. cati. Vajíčko se může dostat do lidského těla s částicemi půdy na špatně umyté zelenině nebo po kontaktu s infekčním zvířetem.
Po vylíhnutí ve střevě zahájí larva pohyb po těle mezihostitele – somatickou migraci. Po průchodu sliznicí střevní stěny se larva dostane do krevního oběhu, který ji zavede do levé komory srdce a odtud do kapilár a tkání. Parazit se může usazovat v tkáních jater, plic, srdce, očí a mozku po mnoho měsíců a dokonce let.
Somatická migrace larev neprochází beze stopy. Zanechávají za sebou krvácení, nekrózu a ložiska zánětu. Larvy mohou také periodicky obnovovat migraci.
Náš imunitní systém je schopen s parazitem bojovat. Hlavní roli v tomto boji hrají buňky imunitního systému – eozinofily. Jsou vždy doprovázeny imunoglobulinem E (IgE). Proto u toxokarózy a jiných helmintiáz je jejich hladina zvýšená. Imunitní odpověď je způsobena exkrečně-sekrečním antigenem TES-Ag, který larva vylučuje při somatické migraci.
Předpokládá se, že larvy mohou být zničeny i v játrech, kde uvíznou na své migrační cestě. Svědčí o tom zvýšená hladina enzymu gama-glutamyltransferázy u pacientů infikovaných toxokarózou. Hladina eozinofilů v krvi těchto stejných pacientů nevybočuje z normy.
Klinické projevy
Oční toxokaróza postihuje děti a dospívající častěji než dospělé. Obvykle se v jednom oku nachází pouze jedna larva. Zřídka jsou postiženy obě oči. Vzhledem k tomu, že larva je malá a je pouze jedna, může být diagnostika onemocnění obtížná.
Existují dva hlavní projevy oční toxokarózy: endoftalmitida a solitární granulomy v různých anatomických strukturách oka.
Endoftalmitida je purulentní zánět vnitřních membrán oka. Je charakterizován viditelným zánětem, ostrou bolestí oka a sníženou zrakovou ostrostí, včetně ztráty zraku. V závažných případech musí být oční bulva zcela odstraněna.
Toxokaróza je charakterizována zánětlivými stavy cévnatky – uveitidou. V závislosti na postižené anatomické struktuře se uveitida dělí do následujících čtyř skupin: přední uveitida, intermediární uveitida, zadní uveitida a panuveitida.
Přední uveitida. Zánět může být omezen na dvě anatomické struktury: duhovku (iritida) nebo duhovku a řasnaté tělísko (iridocyklitida).
Příznaky přední uveitidy se někdy objevují v akutním stadiu oční toxokarózy. Na zadním povrchu rohovky se objevují usazeniny (precipitáty) a na dně přední komory oka se usazují leukocyty (hypopyon).
Obrázek 1 | Sráží se na zadním povrchu rohovky.
Střední uveitida. Ve sklivci dochází k zánětlivým změnám (vitreitida). Na periferii sítnice a v oblasti ploché části ciliárního tělíska pars plana lze pozorovat nahromadění zánětlivých buněk, tzv. bělavý exsudát ve formě „sněhových koulí“ (Angličtina sněhové koule).
Obrázek 2 | Sněhové koule ve sklivci.
Zadní uveitida. Typický je zánět cévnatky (cévnatka) v zadní části oka (choroiditida), někdy se na zánětlivém procesu podílí i sítnice (chorioretinitida). Snižuje se zraková ostrost, objevuje se bolest oka a viditelné zarudnutí.
Panuveitida. Zánětlivý proces postihuje téměř všechny struktury oka. U toxokarózy je vzácný.
Také oční toxokaróza se projevuje ve formě solitárních (jednorázových) granulomů. Jde o záněty ve formě uzlů v různých částech oka. Periferní granulomy se vyvinou, když se larva nachází v cévách na periferii sítnice. Časté jsou granulomy zadního pólu.
diagnostika
Laboratorní testy jsou nejspolehlivějším způsobem diagnostiky oční toxokarózy. Toto onemocnění je charakterizováno zvýšenými hladinami IgE a může chybět eozinofilie.
Obvykle se stanovuje hladina eozinofilů a obsah imunoglobulinu E v krevním séru. K tomu se provádějí sérologické reakce s antigenem TES-Ag. Titr specifických protilátek je však vyšší v očních tekutinách než v krevním séru. Pro přesnější diagnostiku oční toxokarózy je proto lepší použít tekutinu z přední komory oka a biopsii sklivce.
Pouze na základě pozitivních laboratorních výsledků nelze stanovit přesnou diagnózu. Pro předepsání léčby oční toxokarózy je třeba vzít v úvahu tři faktory: výsledky testů, klinické příznaky a přítomnost kontaktu s nosičem parazita (z anamnézy).
Pohyblivou larvu lze někdy odhalit vyšetřením fundu. Tato metoda se však používá zřídka, protože s největší pravděpodobností nebude možné parazita tímto způsobem detekovat pouze kvůli jeho malé velikosti.
Léčba
Kontrolované klinické studie léků pro léčbu oční toxokarózy dosud nebyly provedeny. Proto neexistuje jediná akceptovaná léčba. Hlavní léčebnou léčbou je použití kortikosteroidů. Jsou účinné při snižování zánětu a prevenci vážného poškození očí.
Pokud to nestačí, lékař předepíše anthelmintika. Benzimidazolové deriváty jsou v praxi považovány za nejúčinnější. Například mebendazol. Kortikosteroidy inhibují účinky těchto léků, proto by se neměly užívat současně.
Existují také fyzikální metody léčby. Laserová fotokoagulace může být užitečná, pokud je známo umístění larev v oční bulvě.
Kryoretinopexe se používá k odstranění granulomů.
Zdroje:
- Bogitsch, Burton J. Lidská parazitologie // Elsevier Inc. – 2005.
- Matthews, Bernard E. Úvod do parazitologie // Cambridge University Press. – 1998.
- Shlote T. Atlas oftalmologie // MEDpress-inform. – 2010. – S. 136-144.
- Senchenko N. Ya. Uveitis // GEOTAR-Media. – 2010. – S. 101-105.
- Jean-Francois Magnaval a kol. Hlavní body lidské toxokarózy. – 2001. https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC2721060/
- Fakhri Y. a kol. Toxocara vejce na veřejných místech po celém světě – systematická recenze a metaanalýza. – 2018. https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0269749118326708#!
