Jmenuje se Fin a je mu deset měsíců. A jeho majiteli Timur Tugushev je 22 let. Po ukončení školy a službě na vojně si splnil svůj dětský sen – dostal lišku.
Fox Fin běží, opírá se bokem o zeď domu, jako špión, který se schovává před svým „ocáskem“. A Fin má ocásek jako šíp a mráz -34°C mu nevadí. Vesele zatáhne za vodítko a kráčí po prsa do sněhu a začíná myškat.
„Jakmile se ocitne na měkké pohovce nebo posteli, uslyší pod přikrývkou šustění, a je to – už je z něj lovec,“ říká jeho majitel Timur. – Jeho zadek je výše než jeho hlava – to je jeho obvyklá poloha: zadek na polštáři, obličej na posteli. V poslední době začal na ulici trochu makat. Ale zatím jsem nikoho nechytil. Dával jsem mu najíst myši, ale ani pak se jeho instinkt hned neprobudil.
Zatímco se Fin plácá, Timur vypráví, jak získal bratra lišku.
„Měli jsme doma psy, kočky, papoušky, křečky, potkany. Ale od 12 let jsem chtěl lišku,“ vzpomíná. – Taky jsem chtěl fretku. A pak jsem zjistil, co a jak často onemocněli, a rozhodl jsem se: moje peněženka to nezvládne. Byla tu možnost vzít si norka, ale nevyšlo to. Šel jsem tedy za liškou. Koupil jsem ho v Moskvě na školce za šest tisíc. Přivezli mi to přímo na stanici Jaroslavl. V Novosibirsku je také školka, kde ji pěstují od roku 1959. Ale tam zvířata stojí pod 50 tisíc.
Zpočátku nebylo jasné, co má můj nový přítel na mysli.
“U psa je vše víceméně jasné: má zploštělé uši – bojí se, vrtí ocasem – baví se,” rozpřáhl ruce Timur. “A tenhle je šťastný,” nastražil uši. Děsivé – zacpal jsem si uši. Bylo to neobvyklé, nevěděl jsem, co mám dělat. Na jedné webové stránce napsali: “Vychovávejte je jako kočky.” Na další: “Vychovávejte jako psi.” Za třetí: “Za žádných okolností nebijte, dávejte pouze pamlsky.” Za čtvrté: “Uchovávejte pouze v kleci.” Podíval jsem se na něj a pomyslel jsem si: “No, jak tě vychovat?” Už je to lepší. Před pár měsíci začal při pohledu na psy vrtět ocasem – pravděpodobně se od nich naučil. Když se jeho ocas začal pohybovat, nejprve nechápal, co se děje. Pak se začal snažit chytit ocas. Ale je to pro něj jednodušší než pro psa: délka těla se rovná délce ocasu. Musí se jen otočit.
Liška narozená v zajetí je podle obyvatele Severodvinska už stejná jako domácí mazlíček.
“Viděl les jen na vodítku,” říká Timur. „Když jsme šli poprvé na procházku do lesa, bál se všeho: „Stromy, vysoká tráva, co to je? Utíkej, běž zpátky k autu!” Je to pátá generace ze školky. V zásadě ji lze považovat za zcela ochočenou.
Fin je zvíře s charakterem, ale ne zlé.
— Prodejce řekl, že jako malá liška byl úplně divoký a nikoho k sobě nepouštěl. Ale snadno jsme se naučili kousat,“ sdílí jeho majitel. “Zanechal mi několik jizev, ale dostal to za ně a už to nedělá.” Nemá žádný drsný vztek, jen bručí, když je nespokojený. A to je téměř vždy případ. Je trochu jako pes, trochu jako kočka. Do této směsi ale přidejte fretku – hlavně pro vůni! – a další charakter.
Jeho postava je zcela nezávislá.
„Nechová ke svému majiteli takovou oddanost psa, v tomto smyslu má blíž ke kočce,“ přiznává Timur. – Ví, kdo ho krmí. Ví, kdo ho trestá. Ví, ke komu se přiblížit a pomazlit se. Ale nic takového jako: „Žiji pro tohoto člověka“ neexistuje. Nicméně 90 procent času je se mnou. Buď vedle, nebo za zdí. Pracuji s ním. Byl jsem najat jako hlídač spolu s Finem. Teď jsme od sebe jen jeden den v týdnu. V podstatě jsem ztratil zvyk chodit bez něj. Ve skutečnosti je liška darem z nebes pro sociálního foba: každý se dívá na zvíře, ale ne na vás.
Fin se nechodí často přitulit: přes den není nijak zvlášť společenský. Ale když je to nuda, umí hrát.
“V tuto dobu se nejčastěji snažím spát,” usmívá se Timur. “Dívá se na mě takto: “Ne, spát nepřichází v úvahu.” Nosem vydává takový zvláštní zvuk, jako by se snažil kousnout, ale v očích má napsáno štěstí. Ale ve dvě nebo tři hodiny ráno je vrchol aktivity! Ani nemusí jít. Jen křičí. Jako páv: ptáček je krásný, ale strašně zpívá. Má to samé – vysoký pískot. Má velmi širokou škálu zvuků – od kokrhání až po pláč miminka. V noci v úplné tmě je to docela děsivé.
Jako všechny lišky je Fin samozřejmě mazaný. Vše, co leží níže než jeden a půl metru od podlahy, bude odtaženo. A to si ještě neuvědomil, podle Timura, že může skákat vysoko. Lišce je nyní deset měsíců – podle liščích měřítek je již dospělý. Pohlavně dospívají v 9-11 měsících, což znamená, že brzy začne říje.
“Teď na mě jeho křik čeká každou noc,” říká Timur. — V Archangelsku chovají ještě jednu stříbrnou lišku, nesterilizovanou. Možná později. Je to skvělé: roztrhnete dveře a tam jsou lišky, lišky.
Několik každodenních detailů: neobvyklý mazlíček jí kuřecí, krůtí, vepřové a hovězí maso. Obecně je všežravec. Navíc v misce nemůžete nechávat jídlo – skryje je, nebo dokonce označí. Doma je pro něj příliš horko, takže jeho dům je na proskleném balkoně. Musíte ho umýt jednou týdně, aby „nezapáchal“.
“Za sedm měsíců jsem za to utratil asi 80 tisíc,” říká Timur. — Pořádáme focení, i když poptávka je stále malá. Pro jeho údržbu a navíc je to další socializace. Jiní lidé, jiné ruce, místnosti. Od samého začátku jsme nastavili kurz úplné socializace: ať skončí kdekoli, musí být v klidu, nemá právo používat zuby. Také jsme se naučili dva celé povely – “sedni” a “zajíc” – na zadních nohách.
Na internetu se již několikrát objevily fotografie Timura a Fina sedících na jeho ramenou. Tak se chlápek a liška obvykle pohybují po přeplněných místech.
„Rád jezdí na samostatném sedadle v autobusech spíše než na ramenou,“ říká Timur. — Auta jsou snášena docela dobře. A vlaky taky: chodíme ve službě do dače u Nenoksy, jezdí velmi klidně a hledí z okna.
Ale s procházkami je všechno jinak. Podle Timura může Fin stejně spát 20 hodin a běhat čtyři nebo naopak.
“Někdy chodíme pět nebo šest hodin, někdy nevyjdeme vůbec,” říká majitel. “Jestli jsi už šel ven na procházku, nebude brzy unavený.” A pokud uvidí psa, okamžitě se objeví nová síla. Zkouší si hrát se psy, ale oni se ho bojí – pach je neznámý. Ale kousek po kousku přicházejí a hrají si. Moji rodiče mají kavkazského ovčáka. Nejdřív spolu nevycházeli, ale teď spolu chodí. Je zvědavý i na kočky, ale spíše je loví. Vrány nás nemají rádi. Asi 15 z nich se sejde a začnou kvákat – no, to je ono. A pak se znovu ponoří.
Timur nepustí lišku z vodítka. Pokud Fin uteče a běží rychle, už se nevrátí. A zmizí v lese.
“Ve městě by to ještě mohlo přežít, ale ne v lese,” připouští majitel. “Jediný způsob, jak ho chytit, je s pomocí psů.” Před Novým rokem utekl – vyskočil z nového postroje – a byl chycen pomocí šeltie. Začal se k ní přibližovat, hrát si, pes vešel do vchodu, šel za ní. A pak VKontakte zveřejnil příspěvek, že to našli.
Zároveň mladý muž říká, že ve volné přírodě žijí lišky sedm až osm let a doma – až 25.
“Chci mu pořídit huskyho,” říká Timur. – A já chci havrana. Nebo krajta, ale to je již ve vzdálené budoucnosti.
