Obecně platí, že „želva není luxus, ale dopravní prostředek pro extrémní šneky“. Navíc, pokud v západní tradici tento plaz často symbolizuje zbabělost, pak ve východní tradici symbolizuje koncentraci a meditaci.
Vůbec ne zbabělí římští legionáři však nebyli proti proměně v „želvu“. Tak se jmenovala zvláštní sevřená formace, kdy se oddíl pěšáků pomocí štítů proměnil v jakési obrněné auto. První řada před sebou zavřela štíty, boční vojáci zakryli boky a zbytek zvedl štíty nad hlavu. Tato formace nebyla vhodná pro boj z ruky do ruky, ale dostat se do blízkosti nepřátel nebo hradeb obleženého města v dešti šípů a kamenů – to bylo tak akorát.
Legrační případ. Jednou, během parthského tažení Marka Antonia (36 př. n. l.), římští vojáci poklekli a kryli se před šípy pod obvyklou „želvou“. Parthové si chování Římanů špatně vyložili, usoudili, že nepřítel je unavený, a vrhli se do boje. Se smutnými následky pro Parthy.
Ale vraťme se ke skutečným želvám.
Každý, kdo obviňuje tato zvířata z letargie, je nikdy neviděl v období páření. Pak mají želvy energie víc než dost! Samci pořádají opravdové rytířské turnaje, během kterých narážejí do protivníků svými mušlemi. A nestojí na obřadu se samicí – dokonce ji koušou do tlapek.
A. Carr „V oceánu bez kompasu“:
„Mořské želvy přirozeně dýchají vzduch, a proto se samec i samice během bouřlivých námluv současně snaží zůstat na vodní hladině. To komplikuje akrobatické kousky, které samec již musí předvádět, a s ještě větší zuřivostí škrábe a škube za lasturu svého druha. Ke všemu fenka vzdoruje koketně, dle našeho názoru, až příliš dlouho. Mezitím se kolem shromažďují další samci a všichni se najednou snaží vylézt na samici, mizí s ní v šíleně vířící pěně a ze břehu už není možné rozeznat, co se tam děje – vidíte jen to vášně zuří.”
Mimochodem, v dávných dobách se věřilo, že želva otěhotní jen tím, že. na to myslela, a nemanželské děti byly nadávány jako „želví potomci“. Tento názor je spojen nejen s tím, že ne každý může vidět páření želv. Faktem je, že želví samice mají úžasnou vlastnost. Po páření jsou jejich reprodukční trakty schopny uchovat spermie po dlouhou dobu jako ve sklenici. Výsledkem je, že nemusí neustále chodit na rande; spermií je dostatek k oplodnění a kladení vajíček po dobu. 4 let.
Největší problémy kladení vajec přináší mořským želvám. Taková je nezvratnost evoluce – můžete se vrátit do moře, ale vejce pokládejte prosím na pevninu. Mořské želvy nejsou na souš nijak zvlášť vhodné, některé se na ní sotva pohybují. Nedá se ale nic dělat, a tak každou sezónu vycházejí z moře do země svých předků stovky a tisíce jedinců – v doslovném i přeneseném významu toho slova.
Mořská želva totiž vždy zahrabává vajíčka do písku právě na pláži, kde se narodila. Někdy se vrací do své „porodnice“ tisíce kilometrů daleko, používá nějaký fenomenální instinkt.
A. Carr „V oceánu bez kompasu“:
„Na souši, navzdory své váze a síle, je zelená želva v podstatě bezbranná. Pohybuje se pomalu, je velmi krátkozraká a zcela podřízená touze po jediném cíli. Pokud želva začne kopat hnízdo, bude tvrdošíjně pokračovat v tomto obřadu, který trvá dobrou hodinu, i když se přímo pod ní v hnízdě prohrabuje smečka psů nebo jí na záda bubnuje pobavený opilec.“
Mnozí si všimli, jak mořská želva pláče při kladení vajíček – vůbec však ne z přemíry pocitů, ale proto, aby odstranila přebytečné soli z těla. Stálo by to za pláč.
Lidé si odpradávna cenili jak želvích vajec, tak želvího masa. Vědci z křesel ještě nevěřili fámám o gigantických sloních želvách, když je námořníci a piráti požírali po tisících. A nebyla to jen báječná chuť masa.
Jak víte, v oněch vzdálených staletích byla ustanovení na lodích přísná – dokonce i kysané zelí a konzervované hovězí se během dlouhé cesty zkazilo. A pak na Galapágách námořníci objevují celá stáda obrovských želv. Nejprve se plazi prostě jedli a tuk se z nich vytavil. Pak nějaká bystrá mysl navrhla vzít želvy na palubu živé. Koneckonců, tato zvířata mohou jít dlouhou dobu bez jídla a vody, přičemž prakticky neztrácejí váhu. Díky tomu bude čerstvé a chutné maso na lodi vždy po ruce.
W. Dempshire, anglický mořeplavec z konce 17. století:
“Jsou neobvykle velcí a tuční a jejich maso je tak jemné, že se s nimi chuťově nemůže srovnávat žádná drůbež.”
Kapitán Porter, 1813:
“Maso těchto zvířat je snadno stravitelné, a i když ho sníte v množství, které je pro jiné jídlo nemyslitelné, nepocítíte žádné nepohodlí.”
Želvy byly skutečně pojídány poměrně aktivně. Soudě podle záznamů v lodních deníkech pouze za období 1811–44. 105 amerických lodí odvezlo z Galapág 15 tisíc sloních želv!
A. Carr:
„Všechny druhy aktivit v tropických oblastech Nového světa v raném období jeho kolonizace, vědecký výzkum, námořní loupeže a dokonce i cvičení námořních eskader byly do určité míry a nějakým způsobem spojeny se želvami.
Zvláštní postavení mezi labužníky má zelená mořská želva, které se také říká polévková želva a v Anglii také „Alderman’s turtle“. Věřilo se, že na slavnostní večeři pořádané londýnským radním nesmí chybět želví polévka. Za hlavní složku želví polévky je považováno „kalipi“ – chrupavka ze spodního štítu krunýře, druh želvího filé. Jedna 120 kg vážící želva dokáže vyprodukovat 2,5 kg calipi.
Kozma Prutkov:
“Moudrost, stejně jako želví polévka, není přístupná každému.”
Mimochodem, australští domorodci také nemají odpor k jídlu zelené želvy, ale připravují jídlo mnohem jednodušší – useknou zvířeti hlavu a tlapky, zahrabou je do písku a smaží přímo ve skořápce.
Někteří řemeslníci si zvykli chytat mořské želvy pomocí rybiček. Tyto ryby jsou za ocas přivázány k pevnému vlasci, vhozeny do moře a čekají, až se svými přísavkami přichytí k želvě.
Dnes se počet mořských želv prudce snížil a v mnoha zemích jsou pod ochranou (především jsou chráněna místa snůšky). Ale kdysi bylo zelených želv tolik, že jejich stáda blokovala cestu lodí. Kolumbus, ohromen takovou hojností, dokonce pojmenoval skupinu karibských ostrovů Las Tortugas (španělsky „želva“). Pravda, bylo tam i hodně krokodýlů a dnes se těmto ostrovům říká Kajmanské ostrovy.
Legendární Tortuga si ale své jméno zachovala. Navíc je dobře známý díky románům o kapitánu Bloodovi a filmu „Piráti z Karibiku“. Tento nepřístupný ostrov s jedinou zátokou, který se nachází nedaleko Haiti a má tvar želvy, dlouho sloužil jako základna pro piráty a další nechutné postavy.
To je prozatím vše. Příště si povíme něco o nejúžasnějších a nejroztodivnějších želvách.
Ve většině případů jsou zvířata vynikajícími rodiči, některá tvoří i skutečné rodiny. Stále však existují tací, kteří nikdy nedosáhnou „ideální“ úrovně rodičovství, protože se o svá mláďata vůbec nestarají, nechávají je svému osudu nebo je dokonce sežerou.
Kukačky
Samozřejmě se jedná o nejznámější zástupce nedbalých rodičů, ne nadarmo se slova „kukačka“ a „kukačka“ stala pojmem. Ale stále musíme tomuto ptákovi dát, co mu patří: velmi pečlivě si vybírá hnízdo pro kladení vajec. Poté pečlivě sleduje pěstounky, aby zajistila, že vajíčko opustí a její dítě se vylíhne jako první. Tento pták se dokáže vyrovnat za pouhých 10-15 sekund. Kukačky se však vyznačují nejen svou mazaností, ale také krutostí: nejen snášejí vejce, ale nahrazují a berou vejce někoho jiného z hnízda. Stejné dispozice má i kukačka: většinou se vylíhne jako první a další vejce vyhazuje z hnízda. Ornitologové říkají, že kukačky si nejčastěji vybírají hnízda těch ptáků, ve kterých sami vyrostli.
Galapágský žralok
Žraloci, kteří žijí poblíž Galapágských ostrovů, rodí každých pár let. Jejich mláďata se rodí živorodostí, někdy 10-15 malých žraloků. Matka se o ně nestará: porod probíhá v mělké vodě a ona okamžitě plave pryč. Ale přesto je to způsob, jak chránit svůj druh: v hlubinách mohou být sežrána mláďata, dokonce i jejich vlastní rodiče.
Mořský koník
Způsob, jakým se mořští koníci rodí, se vymyká jakékoli logice: faktem je, že potěr odnášejí otcové a samice se podílí pouze na oplodnění. Tento úžasný proces je vidět v detailech zde. Po narození ale drobný potěr přežije sám.
Korytnačka
Želvy se o svá mláďata vůbec nestarají, jednoduše nakladou vajíčka do předem vyhloubené jámy a odplazou se neznámým směrem. Mláďata se vylíhnou a vylézají z hnízda a poté se snaží sama dostat do vody. Je pravda, že některé druhy želv stále projevují určitou pozornost svým mláďatům: čekají, až se narodí, a pomáhají jim dostat se z děr.
perlička obecná
Kuřata perliček jsou velmi citlivá na chlad a vlhkost, takže často hynou kvůli špatnému počasí. Matka je přitom tlačí k smrti: potravu si jednoduše hledá za každého počasí a mláďata ji vždy následují. A pokud je venku zima, většina mláďat určitě zemře.
Těsnění harfy
Vidíte to rozkošné miminko? Má velmi drsný život: veverka (tak se říká mládě tuleně grónského) stráví se svou matkou pouhé dva týdny a pak se naučí shánět potravu a přežít sama. Matky nechávají svá mláďata v ledu, aby se o sebe postarala sama. Ale opuštění dítěte je způsobeno instinktem a zamýšleným přírodou: samice ihned po narození dítěte znovu zabřeznou.
Orel kafirský
Orli kafirové odvádějí při líhnutí kuřat vynikající práci: dělají to jak otcové, tak matky. Ale pak, když se narodí mláďata, začíná skutečná konfrontace. Faktem je, že tito afričtí orli obvykle snášejí dvě vejce a jedno z kuřat je zpravidla silnější. Zabije tedy svého bratra a někdy toto pronásledování trvá až dva nebo tři měsíce, zatímco rodiče jen přihlížejí bitvám. Ornitologové zaznamenali jen pár případů, kdy se oběma mláďatům podařilo přežít.
Připojte se k naší komunitě v telegramu, je nás již více než 1 milion lidí
