Medvěd hnědý je největší z dravých zvířat v našich končinách a mezi predátory ruské fauny je co do velikosti druhý za svým bratrem ledním medvědem.
Nejběžnějším a nejběžnějším typem barvy medvěda ve středním Rusku je tmavě hnědohnědá. Obecně platí, že barva medvěda hnědého podléhá extrémně silným změnám. U některých exemplářů vidíme přechody z černohnědé do žlutohnědé a z černošedé do žlutošedé. S věkem se barva srsti medvědů zpravidla stává světlejší a červenější. Samička se zbarvením neliší od samce. Zbarvení mláďat má snad ještě výraznější variace než u dospělých jedinců a i ve stejném vrhu se najdou velmi odlišně zbarvená mláďata. Délka srsti dospělého zvířete se pohybuje od přibližně 30 mm na čele do 80–90 mm na zádech, lopatkách a bocích.
Velikost dospělého medvěda dosahuje dvou metrů a ještě o něco více. Výška u zátylku je asi 1 – 1,25 m, průměrná hmotnost dospělého medvěda je asi 100 kg, ale vyskytují se, i když poměrně zřídka, obři dosahující hmotnosti 350 kg a dokonce 400 kg. Samice se liší od samce menší velikostí a předpokládá se, že její maximální hmotnost dosahuje 190-200 kg.
Medvěd na základě stavby těla působí dojmem obézního, nemotorného a neohrabaného zvířete. Mohutné tělo spočívá na poměrně krátkých, silných a silných nohách, vybavených velkými nezatažitelnými drápy dosahujícími délky 5 cm. Krátký ocas, sotva vyčnívající ze srsti, nedosahuje ani 10 cm.Stejně jako jezevec a rosomák je medvěd plantigrádní zvíře, to znamená, že šlape jako člověk na celé chodidlo, nejen na prsty, jako pes a kočka. Mohutná zaoblená hlava končí poměrně krátkou a tupou tlamou, uši a oči jsou neúměrně malé. Velká tlama je vyzbrojena silnými zuby, které jsou spolu s drápy strašlivou útočnou zbraní.
Jako všežravé zvíře má medvěd spojené charakteristické rysy stavby svých zubů, které je výrazně odlišují od zubů takových predátorů, jako je vlk nebo rys. Zuby medvěda jsou masivnější a s tupými řeznými hlízami a jsou přizpůsobeny ke žvýkání široké škály potravin, včetně rostlinných, než například ostré zuby vlka, které jsou přizpůsobeny ke žvýkání kostí a trhání syrového masa.
Medvěd hnědý má široký areál rozšíření. V západní Evropě se vyskytuje také v Pyrenejích, Alpách, pohoří Galicie, Karpatech, na Balkánském poloostrově a ve Skandinávii. Obývá také lesní oblasti severní, střední a střední Asie. V Rusku medvěd obývá lesní zónu evropské části (s výjimkou Krymu) a Sibiře až po Kamčatku a Sachalin včetně.
Medvěd je typické lesní zvíře. Jeho stanovištěm je převážně tajga, jehličnaté a smíšené, méně často listnaté, husté lesy. V tomto ohledu je antipodem vlka a na rozdíl od druhého miluje velké, souvislé, husté lesy, bohaté na větrolamy, i když blízkost lidských obydlí mu nijak zvlášť nevadí. Naopak si občas rád pochutná na dobytku.
Celkový dojem neohrabanosti a objemnosti získaný ze vzhledu medvěda vůbec neodpovídá obratnosti a rychlosti pohybů, které toto zvíře má. Rozšířený názor o nešikovnosti a nemotornosti medvěda, který se stal dokonce součástí řady rčení, okamžitě zmizí, když se podíváte na to, jak rychle tento mocný obr útočí na svou kořist nebo jak rychle utíká před pronásledováním, nebo konečně , s jakou obratností a mrštností vyleze na strom, aby zde pověšený úl povalil a hodoval na vašem oblíbeném medu. Medvěd je docela dobrý plavec a dokáže uplavat značné vzdálenosti. Medvědův hlas je tupé vrčení ve chvílích spokojenosti a tupý tichý řev ve chvílích hněvu nebo strachu.
Zrak a sluch medvěda jsou docela dobře vyvinuté, ale nejlépe je vyvinutý čich.
Potrava medvěda je pestrá – je to typický všežravec: ochotně žere šťavnaté trávy, mladé kořínky, bobule (brusinky, brusinky, borůvky a především maliny), lesní ovoce (jablka, hrušky), žaludy, ořechy, rád saje na nalévání klasů ovsa, jí hmyz a jeho larvy, zejména mravenci, jedí žáby a ještěrky. Nebrání se hodování na ptačích vejcích a kuřátkách, chytá línající pernatou zvěř a občas chodí na ryby. Požírá savce bez rozdílu, od malých po velké – kdokoli mu přijde pod tlapu. Nepohrdne myšmi a nebrání se útokům na losy. Medvěd je velmi silné zvíře a při napadení dobytka nebo velkých divokých kopytníků dokáže jedním úderem tlapky zlomit páteř. Síla jeho čelistí je také velká a snadno se prokousává velkými kostmi svých obětí. Medvěd ochotně žere mršinu. Pokud je velikost padlého nebo zabitého zvířete dostatečně velká, pak medvěd navštěvuje mršinu opakovaně a pokud ho nikdo neobtěžuje, pokračuje v návštěvách, dokud není vše sežráno. Oblíbenou pochoutkou medvěda je med. Paluboký labužník nejen že ničí hnízda divokých včel a klády pověšené včelaři v lese, ale občas vleze a ničí lesní včelíny.
Vesničtí lovci mají zvláštní rozdělení medvědů na supy, ovesné vločky a mraveniště, a to podle povahy zvířete a jeho sklonu k té či oné potravě. Supi jsou obvykle velká a zlá zvířata, která se živí především mršinami a často napadají hospodářská zvířata. Ovesní vločky jsou medvědi, kteří velmi rádi hodují na nalitých, ještě neztvrdlých klasech ovsa. Mezi mravenčí medvědy obvykle patří menší, mírnější medvědi, kteří rádi ničí mraveniště a jedí mravence a jejich larvy. V každém případě všechny tyto kategorie medvědů nemají varietní hodnotu, ale spíše věková stádia a typy jednotlivých variací.
Mezi vědci panuje neshoda ohledně načasování říje mezi medvědy, ale většina z nich se domnívá, že v našich zeměpisných šířkách říje připadají na červen – červenec. Během říje se samci chovají k sobě i k samici velmi agresivně. Když se několik samců „dvoří“ jedné samici najednou, dochází mezi nimi k urputným bojům. Doba březosti také není přesně stanovena, ale většina výzkumníků ji považuje za asi 196 dní. Mláďata se rodí obvykle v lednu, kdy matka nese: leží ve svém brlohu; nejčastěji se narodí jeden nebo dva z nich. Starší medvědice porodí tři a velmi zřídka čtyři mláďata. Mláďata se narodí neúměrně malá, nevyvinutá a slepá. Začínají dospívat asi za 30 dní.Medvědice krmí mláďata asi čtyři měsíce. Nerodí každý rok, ale za příznivých podmínek každý druhý rok.
Medvíďata mladší dvou let se nazývají lončakové. Pokud jde ve třetím roce života medvědice s medvědicí matkou, která porodila více mláďat, nazývá se ošetřovatelem. Toto jméno dostal, protože údajně pomáhá medvědici „vychovávat“ a vychovávat mláďata. Předpokládá se, že chovatelem je vždy samec. Otázka přítomnosti pestunů je stále kontroverzní a mnoho dobrých odborníků na život medvědů jejich přítomnost popírá.
Zpravidla v našich zeměpisných šířkách medvědi zimují v brlohu, kam zalehnou v druhé polovině října – v první polovině listopadu. Některé exempláře se někdy zdržují a leží v doupěti o něco později – pak dostávají jméno „shatuns“. Tento jev je obvykle spojen buď s nedostatkem vhodného místa pro doupě, nebo s dobrým teplým počasím a dostatkem potravy.
Medvědi většinou vedou dosti sedavý způsob života a při hledání potravy nechodí na dlouhé cesty jako například vlci, a proto medvěd rok od roku často chodí spát do stejného doupěte, které si zařídí někde v odlehlé, odlehlé místo pod převrácenými kořeny stromu, pod velkým zádrhelem, pod větrolamem, pod vymytým svahem rokle nebo prostě poblíž hustého mladého porostu smrkového či borového lesa, který je pokrytý sněhem. Jsou případy, i když velmi vzácné, kdy medvěd leží ve velké dolíku. Jako velkou raritu je v literatuře popsáno několik případů, kdy se medvěd uložil ke spánku na vidlici ve větvích stromu.
Spánek medvěda, stejně jako spánek jezevce, nelze považovat za skutečnou hibernaci, jakou mají svišti a jezevci. Medvěd spí lehce a během spánku se převrací ze strany na stranu a občas vstává. V tuto dobu dobře slyší a někdy ho neopatrný přístup lidí může donutit opustit doupě. Medvědi spí obzvláště lehce během tání a během pozdního podzimu nebo časných zimních tání se medvědi probouzejí a opouštějí doupě. V zimě medvěd nic nežere. Říká se, že medvěd během spánku „cucá tlapu“. Samozřejmě to nedělá pro nasycení, ale prostě pro svůj charakteristický zvyk, který je u medvíďat velmi výrazný.
Medvěd se probouzí s nástupem přátelského jara, kdy se objevují rozmrzlé skvrny a země se začíná ohřívat horkými paprsky jarního slunce, které u nás připadá na konec března – první polovinu dubna. Během zimního spánku se medvěd nevyprázdní a v jeho konečníku se vytvoří „zástrčka“ zhutněných výkalů. Proto, když se probudí, potřebuje především rostlinnou stravu, která slouží jako projímadlo. Jaro je obtížné období v životě medvěda, protože v této době, když během zimy zhubl, má největší potíže s hledáním potravy pro sebe.
Medvěd loví hlavně v noci, přes den odpočívá někde na samotě. Obvykle se drží konkrétní lovné oblasti a zřídka dělá velké pohyby.
Medvědi začínají línat v červnu, ale existují náznaky, že hubení medvědi začínají línat již v dubnu. Línání obvykle trvá dva měsíce. V srpnu začíná růst zimní srst a u špatně živených medvědů její růst trvá až do října nebo začátku listopadu, tedy končí těsně předtím, než zalezou do brlohu.
Medvěd je poměrně mazané a inteligentní zvíře. O inteligenci medvěda svědčí možnost jeho ochočení a výcviku. Je třeba poznamenat, že připoutanost medvěda k majiteli a klidný charakter jsou zachovány pouze v mladém věku (do jednoho roku), později často začíná vykazovat divoké dravé sklony a stává se pro člověka nebezpečným.
Jediným nebezpečným nepřítelem medvěda je člověk. Medvěd sám zřídka napadne člověka – obvykle se snaží vyhnout setkání s ním, a když se setká, spěchá na útěk. Zraněný nebo vyrušený medvěd v doupěti je nebezpečný, když se na člověka často řítí. Medvědice s malými mláďaty jsou neméně nebezpečné – občas se řítí na kolemjdoucího. Medvěd samozřejmě škodí lidem tím, že ničí hospodářská zvířata, i když tato škoda je nezměrně menší než škoda způsobená mnohem početnějším, krvežíznivým a aktivním vlkem.
Loví medvěda pro kůži a maso. Kůže se používá hlavně na koberce a ovčí kožichy a chutné maso se jí jak čerstvé, tak ve formě uzených medvědích kýt. Medvědy loví záchytem, v doupatech, ze skladišť, na mršinu a na oves.
