Jaká je motivace psa?

Motivování psa hladem nedělá nic dobrého a jen škodí vašemu výcviku a vašemu vztahu se psem.

Mnoho lidí stále věří, že motivace psů k práci pochází z neuspokojených potřeb – hlad, žízeň, touha komunikovat. Proto pro motivaci provádějí deprivace. Pes například není krmen nebo je izolován až do tréninku. Izolace psa velmi rychle opotřebovává, jelikož psi jsou společenská zvířata. V tomto článku se chci věnovat problematice potravinové deprivace.

Samozřejmě, pokud zdravý pes nedostane potravu několik hodin nebo několik dní, zpravidla se mu nic špatného nestane. Mnoho psů dokonce samo od sebe chodí na malé zdravotní půsty. Tyto stavy však nikdy nemůžeme uměle využít ke zvýšení motivace k práci – a zde je důvod:

1. Poškození fyzického zdraví: nedostatek potravy pro zvýšení motivace může způsobit vyčerpání těla

Pokud pes odmítá jíst sám, má pro to zvláštní důvody. Například psi jedí méně v horkém počasí; při určitých onemocněních dodržují dietu; Při přirozené stravě, zejména pokud je pes krmen syrovou stravou (systém BARF), psi jedí méně často. V každém z těchto případů si psi sami podle svého stavu vybírají stravu. Lidé nejsou schopni u psa přesně určit, jak často potřebuje krmit a v jakém případě vydrží dlouho bez jídla bez problémů.. Proto mohou lidé svými představami o motivaci u psů způsobit psovi fyzickou újmu.

2. Poškození duševního zdraví: pes si vypěstuje nezdravý vztah k jídlu a procesu přijímání potravy

Pokud si pes není jistý, že bude nakrmen, může začít žrát příliš mnoho, hltat jídlo příliš rychle a nervózně. To narušuje proces trávení – jak víte, nesprávné množství jídla a stres během jídla způsobují nepohodlí a dokonce bolest v žaludku. Je možné, že pes, který má pravidelně hlad, se začne příliš soustředit na hledání potravy mimo dům, ptát se u stolu nebo ještě pečlivěji hlídat misku s potravou. Ztrácí instinkt, který jí pomáhá vnímat přirozený stav hladu. A naopak: ví-li pes, že potravy je dostatek, že vždy dokáže včas zahnat hlad, začne s potravou v klidu zacházet a méně se věnuje své potravní potřebě.

3. Odměňování jídlem není krmení.

Smyslem odměny za potravu při výcviku je vyvolat u psa příjemnou emoci, která mu ukáže, že jeho jednání je správné. Velikost pamlsku by měla být velmi malá – řekněme 3×3 milimetry. Pes by to měl sníst okamžitě. Pokud bude žvýkat déle, začne být vyrušována z tréninkového procesu a přepne pozornost na jídlo nebo něco jiného. Pamlsky vydávané během výcviku tedy zjevně k nakrmení psa nestačí. Ukazuje se, že tréninkový proces nemůže nahradit běžné krmení.

4. Stav hladu, který trénink doprovází, je spojen s tréninkem samotným.

Nepříjemný pocit hladu, který trénink doprovází, je podle zákonů učení spojen se samotným tréninkovým procesem a způsobuje negativní emoci. Protože se zvířata vyhýbají nepříjemným jevům, motivace k práci klesá.

5. Hladový stres blokuje schopnost psa učit se.

Hlad znamená nedostatek živin, a to i v mozku, který je zodpovědný za proces učení. Hladový pes proto nemá náladu na trénink. Každý z nás ví, že když má hlad, nemůže se učit a myslí jen na jídlo. Tyto znalosti se však na psy nepřenášejí – zřejmě se má za to, že pes se naučí provádět povely čistě mechanicky, bez využití svých rozumových schopností. Každý však zná fakta, když pes, který se snaží motivovat hladem, při pátrání začne hledat potravu – místo aby hledal stopu.

6. Motivace hladem snižuje počet způsobů motivace.

Je mnoho způsobů, jak psa motivovat – pamlsky, hrou, náklonností, příjemnou procházkou atp. Každá z těchto pobídek má navíc nespočet variant. Všechny tyto různé pobídky lze efektivně využít jejich výběrem pro každý úkol a každou úroveň obtížnosti. Pokud se trenér snaží pracovat s hladovým psem, všechny tyto možnosti pro něj spadají pouze do toho nejzákladnějšího – odměňovat ho jídlem.

7. Hladový pes vykazuje během cvičení mnoho příznaků stresu.

Mezi takové příznaky patří například zvýšená aktivita, náhlé uchopení potravy zuby a neschopnost se soustředit. Tyto příznaky již stačí k tomu, aby byl trénink neúčinný.

8. Hlad zhoršuje analytické schopnosti.

V důsledku výcviku prostřednictvím nedostatku potravy se pes stává poslušným vojákem. Její jedinečné analytické schopnosti atrofují. Normální, zdravý proces učení je poměrně složitý. Zahrnuje celou řadu různých částí mozku, včetně kůry, limbického systému, paměťových center a také části odpovědné za vnímání a analýzu podnětů přijímaných smysly. Část tohoto procesu je automatická a část je spojena s myšlenkovým procesem zaměřeným na cíl. Když pes dostane úkol, musí mu porozumět. Zdaleka to není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Trenéři absolvující kurzy nového kynologického výcviku dělají cviky, ve kterých musí sami vystupovat jako cvičený pes. Začínají tak chápat, jak je pro psa těžké ze všech pohybů, slov a tónu cvičitele pochopit, co se po něm chce. Zvláště pokud si pro nezkušeného trenéra tyto signály odporují. Pro efektivní výcvik je proto nutné udržovat mozek psa v dobré kondici.

Proč je možné motivovat psy, jejichž přirozené potřeby jsou uspokojeny, včetně potřeby potravy?

1. Psy učení baví, je to jejich přirozená schopnost – zvláště pokud je to práce, která znamená spolupráci s jejich milovaným páníčkem.
2. Pokud se pes cítí dobře, bude ho výcvik každým sezením vzrušovat víc a víc. To se pro ni stává zajímavým a radostným procesem. Jak pes intenzivně využívá své analytické schopnosti při výcviku, začíná nabízet stále nové a nové typy chování, jeho reakce jsou stále flexibilnější. To dává trenérce možnost učit ji stále více dovednostem – trikům, rituálům každodenního života, komunikaci s ostatními lidmi a psy. Vyspělý pes se dobře přizpůsobuje životním podmínkám. To znamená, že chytrý výcvik významně přispívá k výchově psa.
3. Praxe ukazuje, že psy lze snadno motivovat různými způsoby, které nevedou ke stresu.

Proč se věří, že motivace hladem je nezbytná?

1. Pes nechce plnit povely

To se děje z mnoha důvodů. Nejčastějším důvodem je, že kouč nezná signály smíření a příznaky stresu. Tyto signály naznačují, že pes nedůvěřuje cvičiteli, necítí se v daném prostředí dobře nebo má určité potíže s plněním povelu.

Pro mnoho psů stačí k odmítnutí práce hrubý povelový tón nebo tahání za vodítko. Ale právě zde nejčastěji začíná výuka v tradičních psích školách. Dříve se věřilo, že chování a dokonce i držení psa je nutné formovat fyzickým působením, například protahováním tlapek psa tak, aby ležel, tlakem na záď, aby si sedl, mačkáním čelistí učit aport atd. Mnoho psů je velmi citlivých na dotek. Proto takový vliv vnímají jako násilí. Nejcitlivější z nich odmítají pracovat. Právě tito psi se stávají prvními kandidáty na hladovku pro zvýšení motivace.

Dalším podstatným důvodem je, že výcvik psa je tvůrčí proces srovnatelný se skutečným uměním. Dobrý trenér se snaží udělat ze svého psa přítele, partnera, identifikovat a rozvíjet jeho vlohy. K tomu musí velmi dobře vidět signály psa a mít k dispozici poměrně širokou škálu motivačních metod a cviků. Navíc potřebuje trpělivost a respekt k psovi jako k inteligentnímu tvorovi. Bohužel ne všichni trenéři mají tyto vlastnosti.

2. Tradice motivace hladovkou je velmi stará.

Pochází z doby, kdy se na každé zvíře pohlíželo jako na soubor reflexů. V té době se věřilo, že chování psa řídí pouze instinkty. Nebralo se v úvahu, že chování psa závisí na mnoha dalších faktorech – individuální zkušenosti a schopnost řešit vzniklé problémy (tato vlastnost zajišťuje psovi flexibilní chování ve složitém prostředí). Kynologie se proto zabývala pouze učením manipulace s pudy jakýmikoli prostředky, především deprivací a bolestí.

Pokud budeme i nadále využívat jen část znalostí o psech, nebudeme je schopni adekvátně zvládnout v moderních městech, kdy se po nich vyžaduje flexibilita v přizpůsobování se neustále se měnícím podmínkám a pro psy nepřirozenému životu v lidské společnosti.

příklad

Učil jsem plachého psa povel „Sedni“. Pes ale nechtěl tento povel provést. Neustále ode mě utíkala a seděla ve velké vzdálenosti. I kdyby si pes sedl, po vteřině zase vyskočil. Každopádně jsem neměl šanci ji odměnit pamlskem. Samozřejmě můžete použít klikr. Abychom se ale naučili vnímat klikr jako odměnu, je nutný i bližší kontakt. Poté jsem povel „Sedni“ odložila na později a nabídla psovi výchovnou hru, kterou by mohl hrát sám. Byl jsem jen přítomen v místnosti a přidával do hry příjemné pocity. Rozházel jsem s nimi například pamlsky na zem nebo vycpal hračky. Pak jsem psa naučil věnovat pozornost mému ukazovacímu gestu tím, že jsem mu ukázal na něco zajímavého. Za pouhých 30 minut, rozložených do 2 dnů, se pejsek ze mě přestal bát a naše sezení se jí tak líbilo, že mě požádala, abych cvičil znovu a znovu. Pak jsem ji začal znovu učit sedět. Nyní se toto cvičení osvědčilo. Uvědomil jsem si, proč nám dříve povel „Sedni“ nefungoval: provedení tohoto povelu vyžaduje relaxaci a je velmi těžké se uvolnit v přítomnosti člověka, kterého se bojíte. Proto pes neustále vyskakoval, když jsem ho požádal, aby se posadil. Po navázání dobrého kontaktu mezi námi problém s prováděním příkazu „Sedni“ jednoduše zmizel.