„Co nás nezabije, to nás posílí,“ jsem si jistý Lidový umělec Ruska, hudebník a dirigent, zakladatel dvou sborů „Turetsky Choir“ a „SOPRANO“ Michail Turetsky, která 12. dubna slaví 60. výročí.
“židovská otázka”
Olga Shablinskaya, AiF.ru: – Michaile, máte spoustu ocenění a turné po celém světě. Turečtina může být bezpečně nazývána self-made – udělal se sám. Co zůstalo v zákulisí? Jaké obtíže jste na cestě museli překonat?
Michail Turetsky: — V dětství byl bolestivým problémem postoj k chudým Židům, se kterým jsem se neustále setkával. Obzvláště těžké to bylo v období dospívání. S tak divokým antisemitismem jsem se ještě nesetkal. Ve společném bytě, kde jsme měli pokoj, byla situace hrozná: mezi jedním ze sousedů – 70letým důchodcem, starým řidičem s Leninovým řádem přímo na pyžamu – a mojí matkou probíhala bitva. . Křičel na ni: “Ty jsi sionista!” Přišel můj bratr s 3-4 přáteli z ústavu a soused křičel na celý byt: “No, izraelský čert, přinesl jsi svůj artel?” Ten výkřik si pamatuji ještě teď.
Bylo mi tehdy 10 let, hrál jsem na flétnu a on do mě vrazil pěstmi. Rychle jsem vběhl na záchod, zamkl jsem se tam a on zabouchal na dveře a zakřičel: “Vypadni, sakra, ty židovská tváři!” Máma mu řekla: “A ty jsi fašista.” Na chodbě jsme měli telefonní přístroj – pamatujte, býval tam jeden s ebonitovou trubicí, vzal tuto trubku svou obrovskou rukou a řekl: “Fašista Alexey poslouchá.” A stěžoval si jednomu ze svých přátel: “Žijeme se sionisty.” To byly časy, má drahá. (Smích)
“Vyprávíš takové hrozné věci se smíchem.”
– S pozdravem. Nyní vám to říkám s laskavostí. Ano, ten soused mě málem zabil. A pak ho zasáhla paralýza. A víte, jaký je příběh. Bylo mi tehdy 14 let. Jednoho dne se mu nějak podařilo spadnout z postele a v tu chvíli byla v jeho pokoji potopa – praskla baterie. Starý muž se začal dusit. A já, 14letý teenager, kterého trápil, jsem vytáhl dědu z pokoje a zavolal záchranku. Vidíš. To je přátelství národů, odpuštění. V judaismu si myslím, že mě v tu chvíli poznamenal Všemohoucí. Pak byla tato rodina vystěhována z našeho společného bytu. Dědeček se dokonce vzpamatoval, jeho žena zavolala mamince a řekla: „Chci se omluvit, jste tak dobří lidé. Cítíme se provinile, chovali jsme se špatně. Je nám to moc líto.”
– Koho ti bylo v tom pekle víc líto – sebe nebo svou matku?
– Mami, samozřejmě. Měla hrozné období. Bylo to všechno tak těžké. Máma se bála mluvit nahlas o své národnosti. Tento strach byl na genetické úrovni. Věděli jsme, že všichni naši příbuzní byli za války zničeni a pohřbeni zaživa. Když se mé matky zeptali: “Kdo jsi?”, odpověděla: “Jsem z Běloruska.” Bála se říct: “Jsem Žid.” V 16 letech – to byl rok 1978, tehdy jsem studoval na sborové škole, jsme měli možnost mi za jistý úplatek vystavit pas, ve kterém by bylo v kolonce “národnost” napsáno “Rus”. Ale pak jsem něco udělal a řekl: „Ne, piš „Žid“! Budu se bránit.” A oni mi říkají: “Ale oni tě nebijí do pasu, ale do obličeje.” Pak se ve společnosti objevili „lidé kavkazské národnosti“ – díky nim! – a téma postoje k našemu národu ustoupilo do pozadí. A teprve pak začaly úplně jiné vtipy: „Židovská manželka není luxus, ale dopravní prostředek“, „Děkuji, Míšo, Raya, život se změnil“ atd. Když začali být Židé propouštěni, najednou hodně se změnilo. Mít židovskou manželku se stalo prestižní. A pak některé ruské dívky z Rublevky začaly prohlašovat: „My jsme Rapoport“ nebo „My jsme Gomberg“. “Jsem Svetlana Gombergová,” a ne Světlana Lokteva nebo Ivanova.
“Jsem psycholog dámy, ne psycholožka!”
“Nedovedu si představit, jak mohl člověk jako dítě vydržet celou tu šikanu.” Jak vás to později ovlivnilo?
– To je v pořádku. Jsem chlapec. Co nás nezabije, to nás posílí.
“Nyní pojďme mluvit o dobrých věcech, o ženách, rodině a přidat do našeho rozhovoru trochu lidskosti.” Máte manželku a jediné dcery. Pamatuji si, že jste v našem posledním rozhovoru řekl: “Jsem psycholožka.”
– Dámy’! To je důležité.
– Dobře, tak to opravím na “dámy”. Jaký je ale zásadní rozdíl mezi těmito slovy?
– No, psycholožka je méně inteligentní a více globální. A ta dámská je intimnější psychologie. Je těžké to vysvětlit. Jen mám pocit, že by to mělo být „dámský psycholog“. Když dobře znáte ruský jazyk, cítíte tyto nuance.
— Co jako psycholožka děláte pro to, aby ve vaší rodině vždy vládl mír a harmonie?
– Ten švec nemá boty! Často věnujete čas své rodině zbytkově, protože nemáte dostatek prostředků. Stává se: člověk, který patří k veřejnosti, nedává dost svým blízkým. Takže své rodině zjevně nedávám dost, cítím to, nestačím tam. Ale nějak se přizpůsobili tomu, že jsem byl mnoho dní pryč, že jsem na ně neměl čas. A ve dnech volna někdy nemám sílu duševně pracovat. V den volna chci být zticha. Rád bych energii rozdával své rodině, ale naopak ji v sobě chci kumulovat. Díky Bohu, navzdory tomu mám ke svým dcerám naprostou důvěru. I když mám také nějaké citové výlevy. Vím, co a jak s nimi mluvit v každém věku. Mám tak kolosální zkušenost s otcovstvím, že mohu mluvit s dospělou dcerou, poloviční prostřední dcerou, prostřední dcerou a mladší. Když budu chtít, můžu to zařídit. A já vím, co říct a jak se chovat, aby tam byla tato důvěra, která je v rodině velmi důležitá. o čem to mluvím? To, co moje dcera může říct své nejlepší kamarádce, by měla říct mně, i když jsem mnohem starší.
– Tedy ne vaší matce, vaší ženě, ale vám?
– Jak pro mě, tak pro mámu. To jsou matčiny problémy, jak dosáhne vzájemného porozumění a důvěry se svými dcerami. Nejsem blázen a nemáme tu konkurenci. Prostě každý máme své vlastní cesty, neviditelné cesty do duší dětí a musíme je najít. Aby se vám dítě nebálo říct vše, co si myslí.
