Jaké národy žijí v tajze?

Kultura domorodých obyvatel Kamčatky sahá více než 12 tisíc let zpět. Koryakové, Itelmenové, Čukčové, Evenové a Aleuti nezapomněli jazyk svých předků, i když někdy mluví rusky lépe než svým rodným jazykem. S historií, tradicemi a životem dávných obyvatel poloostrova se stále můžete seznámit při návštěvě muzeí, etnokulturních center a táborů.

Vidět na vlastní oči, jak žije domorodé obyvatelstvo, je nejen pro každého cestovatele novým zážitkem. Ale někdy je to jediný způsob, jak zachytit samotnou podstatu oblasti Kamčatky.

Jak si Aboriginci představovali stvoření světa

Kdysi byl svět temný a studený, protože slunce, měsíc a hvězdy byly uvězněny Duchem ženy. Držela je ve své jurtě ve třech obrovských koulích. Dobrý bůh Kutkh plánoval osvobodit svítidlo. Proměnil se v jehlu a spadl do vody. Duchovní žena nabrala vodu, vypila ji a otěhotněla a brzy porodila Vránu. Prosil matku, aby si hrála s míčky, a roztrhl je. Světla se rozlévala na oblohu a osvětlovala svět. A slunce spálilo samotného Havrana a on zčernal.

Podle vědců to byli Itelmenové, kteří se jako první usadili na Kamčatce. Na konci 40. století, kdy se Kamčatka stala součástí Ruska, již Itelmeni ovládli téměř celé území poloostrova. V zimě bydlely celé klany o 50-XNUMX lidech v polovičních zemljankách a v létě se stěhovaly do travnatých chatrčí. Pohybovali se po zasněžené tundře na psích spřeženích a podél řek na člunech. Při lovu se používaly lyže a sněžnice speciální konstrukce a ryby se chytaly pevnými sítěmi z vláken kopřiv.

Kultura Itelmen kategoricky zakazovala zachránit člověka, který se topil nebo zasypal lavinou – protože pak by duchové vody a hor byli připraveni o vytoužené jídlo.

Za tisíciletí života na Kamčatce dosáhli Itelmenové nejvyšších dovedností v rybaření, tato činnost se stala základem jejich života. Naučili se připravovat maso z lososa pro budoucí použití fermentací v peckách nebo sušením na slunci. Sušená yukola je dodnes považována za pochoutku. Je také obtížné najít zručnější lovce než Itelmenové: jejich rybí stůl vždy doplňovalo maso jelenů, medvědů a ovcí tlustorohých. Jedli dokonce polární lišky a soboly! A dokonce i dnes řemeslnice šijí neuvěřitelně teplé kukhlyanky a kožešinové kalhoty ze zvířecích kůží.

ČTĚTE VÍCE

Je možné dát kočce diuretikum?

Itelmenovi naplno využívají veškeré bohatství, o které je drsná severská příroda připravena se podělit. Sklízejí bobule a bylinky, houby a kořínky, piniové oříšky nejen k jídlu – připravují z nich léčivé odvary a tinktury. Dnes můžete tyto elixíry zdraví vyzkoušet v etnokulturním komplexu Pimchakh, otevřeném 40 km od Petropavlovska-Kamčatského, na úpatí posvátné hory Ostroy. Zde budete nejen pozváni do tradičního domova Itelmenů a pohoštěni národní kuchyní, ale také se naučíte plést šperky z korálků a šít oblečení z rybí kůže. Nejstatečnější hosté se účastní šamanských rituálů očisty a uctívání duchů a snaží se chodit po uhlí!

Ještě předtím, než na Kamčatku dorazili ruští osadníci, byli největší domorodí obyvatelé poloostrova Korjakové rozděleni do dvou skupin. Kočovní domorodci se zabývali obchodováním s kožešinami a pasením sobů, přesouvali stáda sobů z pastviny na pastvu. Maso kopytníků jim sloužilo jako hlavní potrava, Koryakové vyráběli nástroje a potřeby pro domácnost z kostí a rohů zvířat a ze sobích kůží vyráběli oblečení a lehké přenosné yarangy. Dnes, na východním okraji Petropavlovska-Kamčatského, na břehu malebného jezera Khalaktyrskoye, byla postavena etnická vesnice „Tanynaut“. Zde můžete nejen navštívit Koryacké yarangy, ale také se naučit, jak je postavit. A také si zkuste sami rozdělat oheň, zahrajte si na židovskou harfu a tamburínu, zatancujte si na národní melodie a lovte.

Mezi Koryaky se stále koná První rybí festival, jehož cílem je „nalákat“ ryby do řek Kamčatky.

Sedaví Koryakové se živili rybolovem a lovem mořských živočichů – tuleňů, tuleňů vousatých a velryb a chodili lovit na kajaky potažené kůžemi mořských živočichů. Z kůží se vyráběly i oděvy, boty a domácí potřeby. Domorodí lidé dosahovali vysoké dovednosti ve zpracování nejen kůží, ale také kostí, kovů a kamene. Koryakové se také naučili stavět domy, které byly ideálně přizpůsobeny drsnému a proměnlivému počasí na Kamčatce. Stěny ze dvou vrstev klád s vrstvou zeminy a drnu mezi nimi spolehlivě chrání před chladem během dlouhé zimy. V létě se dalo vstoupit přes dlouhou chodbu-baldachýn, a když vánice smetla všechno kolem, sloužil jako vchod zvláštní otvor ve stropě. Vzhledem k neobvyklému tvaru střechy – „větrná zábrana“ – nebylo obydlí nikdy pokryto sněhem.

ČTĚTE VÍCE

Mám svému dítěti pořídit kočku?

Dnes můžete navštívit tradiční dům a seznámit se s životem a tradicemi Koryaků v táboře Eyvet. Nedaleko je psí spřežení – vyzkoušejte si řízení saní!

Chukchi znamená „bohatý na jeleny“ (chauchu). Čukčové žijí nejen na Čukotce, ale i na Kamčatce a přistěhovali se sem tak dávno, že jsou považováni za jeden z původních obyvatel poloostrova. Zpočátku byli Čukčové lovci jelenů, ale v 100. století zvládli chov sobů. Navíc v něm dosáhli takového mistrovství, že kamčatští Čukčové začali být považováni za chudáky, pokud neměli stádo XNUMX hlav. Nyní tento domorodý národ používá maso, kůže, kosti a parohy jelenů neméně vynalézavě a obratně než přirození pastevci sobů – kočovní Koryakové. Hlavní řemeslo usedlých Korjaků – mořský lov – úspěšně zvládli i Čukčové.

Starověcí Chukchi jedli monyalo – napůl natrávený mech extrahovaný z jelení žaludku. Oblíbená byla především polotekutá polévka z monyalu.

Chukchi mají velmi zajímavé tradiční boty – torbasu. Uvnitř jsou kožešinové vložky a punčochy, podrážka je z tulení kůže vousatých a samotná „botička“ je z tulení kůže, sahá ke kolenům a je pevně svázána páskem. Dalším národním oděvem je kukhlyanka, která je ušitá z kůží mladých jelenů a tuleňů, její lem, rukávy a límec jsou zdobeny kožešinou psa nebo rosomáka. Muži nosí dvě kukhlyanky najednou: spodní se obléká s kožešinou uvnitř, druhá – s kožešinou zvenčí. Za nepříznivého počasí se přes kukhlyanku nosí kamleika – široký hábit s kapucí a pevně se zapínajícím límcem, ušitý z mrožích střev. Nepromokavou a větruodolnou kamleiku lze považovat za prototyp moderní větrovky.

Evenové přišli na Kamčatku po ruských dobyvatelích Dálného východu asi před stoletím a půl. To, co je dnes odlišuje od ostatních pastevců sobů na poloostrově, je jejich schopnost pohybovat se nejen na sobích spřeženích, ale také na koni. Evenové tuto jedinečnou dovednost zvládli ještě v dobách, kdy žili v sibiřské tajze. A právě oni vyšlechtili na Kamčatce speciální plemeno jelena domácího – vysokého, zvláště silného a odolného.

Evenové používali dva kalendáře: ortodoxní a lovecký, ve kterých byly měsíce pojmenovány podle částí lidského těla. Podle loveckého kalendáře byl Nový rok nazýván měsícem „vzestupu hřbetu levé ruky“.

ČTĚTE VÍCE

Jak zjistit, co způsobilo smrt kočky?

Tradice jízdy na koni se odráží i v outfitech Even. Oblečení jiných severních národů nedovoluje jízdu na jelenovi, ale Evenové nosí tats – houpavé kaftany s rozbíhajícími se lemy, které jezdci nepřekáží. Kožešinové ozdoby a korálkové výšivky na takových kaftanech činí vzhled jezdce velmi malebným. Velkolepé sobí závody můžete sledovat v etnokulturním komplexu Menedek, postaveném na břehu horské řeky poblíž vesnice Anavgai. Než však vstoupíte na území tábora Even, budete muset podstoupit očistný rituál – za zvuku tamburíny překročit oheň, kde se kouří jalovec. Teprve poté se budete moci ponořit do kultury exotických severských lidí: absolvujte mistrovské kurzy oblékání sobích kůží, vyřezávání kostí a tkaní z březové kůry, soutěžte ve skákání přes medvědí kůže a saně, vyzkoušejte svou přesnost a sílu rukou v házet lasem. A obnovit sílu vám pomůže slavná yukola a lososová polévka, zvěřina šurpa a léčivý bylinný čaj z kamčatských bobulí a bylinek.

Jak uklidnit Ninvits

Před přijetím křesťanství všichni Koryakové – kočovní i usedlí – praktikovali šamanismus. Věřili, že každý kámen a strom, každá hora a řeka mají duši. Podle jejich přesvědčení obývají svět nejen dobří, ale i zlí duchové – ninvitové, kteří sesílají nemoci a jiná neštěstí. Nejčastěji se ninvity lidem neukazovaly. Bylo možné je spatřit jen občas, když na sebe vzaly podobu humanoidních tvorů s dlouhými ostrými zuby a planoucíma očima. Aby Koryakové uklidnili Ninvity, nechali jim dary tam, kde žili zlí duchové – poblíž hrobů, neobvyklých skal, vodopádů a horkých pramenů. Nabídka by mohla být jednoduše špetka tabáku.

Foto: Andrey Ivanov / Agency “Agency” Foto: Andrey Ivanov / Agency “Agency” Foto: Andrey Ivanov / Agency “Agency” Foto: Andrey Ivanov / Agency “Agency” —>

ČTĚTE VÍCE

Je možné vycvičit bígla?

Foto: Andrey Ivanov / Agency “Agency” Foto: Andrey Ivanov / Agency “Agency” Foto: Andrey Ivanov / Agency “Agency” Foto: Andrey Ivanov / Agency “Agency” —>