Nejcharakterističtějším znakem hlodavců je jedinečná struktura jejich zubů (obr. 12, d). Řezáky, jejichž počet je v horní i dolní čelisti redukován na jeden pár, jsou velmi velké, bez kořenů a mají stálý růst. Jejich konce jsou ve tvaru dláta. Nejsou tam žádné tesáky. Řezáky odděluje od molárů velká bezzubá mezera – diastema. Anteromolární zuby, pokud jsou přítomny, se obvykle mírně liší od zadních molárů. Celkový počet obou se pohybuje od 2 do 6 na každé straně v horní a dolní čelisti, u hlodavců naší fauny od 3 do 5 na každé straně v horní čelisti a od 3 do 6 na každé straně v dolní čelisti. . Jsou přizpůsobeny k mletí hrubých rostlinných potravin, a proto mají široký žvýkací povrch: plochý, s řadami tupých hlíz nebo s nízkými tupými hřebeny. U mnoha druhů vyčnívají boční stěny skloviny do koruny s hlubokými záhyby.
Většina hlodavců (kromě plchů) má velké slepé střevo. Mozek hlodavců se vyznačuje relativně malou velikostí hemisfér, které nepokrývají mozeček. Povrch mozkových hemisfér je hladký nebo s malým počtem slabých rýh. Ženské dělohy jsou dvojité. Prsty nesou drápy. Konec tlamy není rozšířen do pohyblivého sosáku jako u hmyzožravců. Horní ret je obvykle hluboce rozštěpený a odhaluje horní řezáky.
Mnoho hlodavců způsobuje vážné škody na polních, zahradních a zeleninových plodinách a zásobách potravin. Některé z nich poskytují cenné kožešiny.
Naše země je domovem asi 130 druhů hlodavců patřících do 11 čeledí.
TABULKA PRO URČOVÁNÍ RODIN ŘÁDU HLODAVCŮ
1(2) Hřbet je pokryt dlouhými tlustými jehlicemi. Šířka interorbitálního prostoru lebky je stejná nebo větší než šířka mozkové skříně v oblasti zvukovodů. Délka velmi velkých nosních kostí je asi 1/2 celkové délky lebky (obr. 50).
Rýže. 50. Lebka dikobraza (boční a horní):
1 – meziorbitální prostor, 2 – nosní kůstky
2(1) Hřbet je pokryt měkkou kožešinou; na těle nejsou žádné jehly. Šířka meziočnicového prostoru lebky je menší než šířka mozkové části. Délka nosních kostí je menší než 1/2 celkové délky lebky.
3(4) Ocas je rýčovitý, velmi široký, nahoře zploštělý, šupinatý. Dráp druhého (počítáno zevnitř) prstu zadních nohou je rozeklaný. Vnější zvukovody lebky jsou pokryty kostními trubicemi směřujícími nahoru a do stran – částmi sluchových bubnů (obr. 51, i). Před foramen magnum na spodině lebky je hluboká jáma obklopená kostěnými hřebeny.
4(3) Ocas je v průřezu zaoblený nebo bočně stlačený. Dráp druhého prstu zadních nohou není rozeklaný. Sluchové kanály nejsou obklopeny kostěnými trubicemi. Na spodině lebeční před foramen magnum není žádná hluboká jamka.
Rýže. 51. Lebky bobra (a) a nutrie (b):
1 – kostní trubice kolem zvukovodu; 2 – mastoidní výběžky
5(6) Prsty pánevních končetin jsou téměř po celé délce spojeny dobře vyvinutou plovací blánou. Délka těla dospělých jedinců je více než 400 mm. Bradavky samic jsou umístěny po stranách těla. Délka mastoidních procesů lebky je přibližně stejná jako délka sluchového tympanu (obr. 51, b). Řady stoliček horní čelisti se na svých předních koncích ostře sbíhají.
6(5) Prsty zadních nohou nejsou spojeny plovací blánou (výjimkou je ondatra pižmová, která má délku těla menší než 300 mm). Bradavky samic jsou umístěny na okrajích břicha. Mastoidní výběžky lebky jsou mnohem kratší než sluchové bubínky. Řady stoliček v horní čelisti probíhají víceméně paralelně k sobě.
7(10) Čelní kosti nesou dobře vyvinuté tenké, špičaté postorbitální výběžky směřující dozadu a ven (obr. 52). Na každé straně jsou 4 stoličky v dolní čelisti a 5 v horní čelisti; někdy je první molár horní čelisti velmi malý nebo chybí (ve druhém případě je délka lebky více než 40 mm).
8(9) Po stranách těla není žádný široký kožní záhyb – létací blána natažená mezi předními a zadními končetinami. Nechybí ani dlouhé tenké kosti – ostruhy, vybíhající ze zápěstí předních nohou. Délka incizálních foramen je menší než 1/2 délky diastema.
Rýže. 52. Lebky veverek (a) a létajících veverek (b):
1 – postorbitální procesy
9(8) Na bocích těla mezi předními a zadními končetinami je široký záhyb kůže – létací blána, pokrytá srstí. Podél předního okraje je podepřena tenkou dlouhou kostí – ostruhou, vybíhající z karpu předních nohou. Nosní část lebky má přibližně stejnou šířku v základně a ve střední části. Incisivní foramen delší než 1/2 diastema.
10(7) Na čelních kostech nejsou žádné postorbitální procesy. V horní čelisti na každé straně nejsou více než 4 stoličky. Celková délka lebky je necelých 40 mm.
11(12) V dolní čelisti jsou na každé straně 4 stoličky. Ocas (s výjimkou plcha myšího, který žije v Turkmenistánu) je pokryt hustou srstí, jejíž srst je po stranách „česaná“ po celé délce nebo pouze na koncové části ocasu. Délka srsti pokrývající strany hlavní poloviny ocasu je větší než tloušťka ocasní stopky.
12(11) V dolní čelisti jsou pouze 3 stoličky na každé straně. Ocas je buď pokryt kroužky kožních šupin, za nimi vyčnívajících štětin, nebo je oblečen do krátkých, přiléhajících ke stonku ocas s chlupy (někdy je na konci ocasu střapec prodloužené srsti). Délka srsti hlavní části ocasu je menší než tloušťka ocasní stopky.
13(14) Délka řad molárů horní čelisti je menší než 2 mm. Jejich žvýkací plocha je miskovitého tvaru: nejsou zde žádné hlízy ani záhyby sklovinných stěn korunek (obr. 53, a). Přední plocha horních řezáků nese hlubokou podélnou drážku, která rozděluje konce těchto zubů na dva zuby. Délka těla menší než 100 mm. Ocas je o něco kratší než tělo a je pokryt hustou srstí krátkých chlupů, mezi kterými nejsou patrné žádné šupiny kůže.
Rýže. 53. Lebky selevinie (a) a myši domácí (b):
1 – řezáky; 2 – moláry
14(13) Délka řad molárů horní čelisti je více než 2 mm. Jejich žvýkací plocha je plochá nebo konvexní, s tuberkulami nebo záhyby stěn skloviny korunek (obr. 53, b). Přední strana řezáků horní čelisti je hladká nebo s mělkými podélnými drážkami, které neoddělují konce zubů na dva zuby. Délka těla je obvykle více než 100 mm; je-li menší, pak je buď ocas delší než tělo, nebo je pokryt kožními šupinami, zpod nichž vyrůstají řídké krátké štětiny.
15(16) Pánevní končetiny jsou velmi dlouhé: jsou 3-4krát delší než přední končetiny. Na zadních nohách jsou 3 nebo 5 prstů; je-li jich pět, pak drápy obou postranních nedosahují k základnám tří prostředních. Ocas je obvykle alespoň o 1/4 delší než tělo; na jejím konci je u většiny druhů zploštělý střapec prodloužené srsti – „prapor“. U druhů, u kterých je ocas kratší a nemá „prapor“, je ve střední části značně ztluštělý v důsledku ukládání tuku pod kůží. Preorbitální otvory lebky jsou 3x nebo vícekrát větší než plocha nosního otvoru (obr. 54).
Rýže. 54. Lebka velkého hliněného zajíce (nahoře a dole):
1 – preorbitální otvory; 2 – nosní otvor
16(15) Zadní končetiny méně než 3krát delší než přední končetiny. Na zadních nohách je 5 prstů; drápy obou nebo jednoho z postranních prstů vyčnívají dopředu za základy prostředních prstů. Ocas je buď kratší nebo delší než tělo; ve druhém případě nemá na konci “banner”. Preorbitální otvory lebky jsou menší než 3krát větší než plocha nosního otvoru.
17(18) Na každé straně horní čelisti je 1 přední a 3 stoličky. Délka těla menší než 9 cm, ocas delší než tělo (obvykle výrazně).
18(17) Na každé straně horní čelisti jsou 3 stoličky. Délka těla je obvykle více než 9 cm, a pokud je menší, ocas je kratší než tělo.
19(20) Jsou tam oči. Boky hlavy jsou pokryty jemnou srstí. Je tam ocas (někdy krátký). Týlní kondyly nejsou obvykle viditelné při pohledu na lebku shora. Příčná (lambdoidní) sutura lebky u juvenilních jedinců nebo příčný hřeben u dospělých leží za vertikálou základny zygomatických procesů skvamosálních kostí (obr. 55, a).
Rýže. 55. Lebky krysy šedé (a) a krysy obecné (b)
20(19) Oči skryté pod kůží. Po stranách hlavy se od nosu k uším táhnou pruhy tvrdých štětin. Neexistuje žádný ocas. Týlní kondyly jsou viditelné při pohledu na lebku shora. Příčná (lambdoidní) sutura nebo hřeben lebky se nachází na vertikále základny zygomatických výběžků skvamosálních kostí nebo dokonce před ní (obr. 55, b).
Onemocnění chrupu u dekorativních králíků jsou extrémně časté a tvoří významné procento počátečního příjmu těchto druhů zvířat. Anatomicky a fyziologicky se králičí zuby velmi liší od zubů koček a psů, a proto vyžadují specialistu na tento druh zvířat a také speciální vybavení.
Králíci jsou přísně kořistní býložravci. Všechny se vyznačují tzv. strategií skrývání bolesti, která často vede k situaci, kdy majitelé zaznamenají na zvířeti problémy až do okamžiku dekompenzace.
Anatomicky má králičí zub:
- ⦁Klinická korunka (vystupuje nad úroveň dásně);
- ⦁Rezervní koruna;
- Apex a zárodečná tkáň, díky které zub roste po celý život.
Obvykle se zuby dělí na řezáky a lícní zuby, reprezentované premoláry a stoličkami, přičemž funkčně nejsou tyto zuby rozlišitelné. Králíci nemají tesáky a mezi řezáky a lícními zuby je tzv. bezzubý okraj.
Použití termínu „kořen“ ve vztahu ke králíkům není zcela legitimní, ale někdy umožňuje větší porozumění při interakci lékaře s kolegy a/nebo majiteli, v takové situaci se „kořenem“ rozumí rezervní koruna a vrchol.
Králíci mají zuby:
- ⦁Difyodont – dochází ke změně dočasných zubů na trvalé. Výměna zubů nastává ihned po narození králičího mláděte a je dokončena do 3-5 týdnů.
- ⦁Heterodont – řezáky a lícní zuby mají různé tvary
- ⦁Elodont (aradikulární) – zuby netvoří pravý kořen, rostou po celý život
Použití termínu „kořen“ ve vztahu ke králíkům není zcela legitimní, ale někdy umožňuje větší porozumění při interakci lékaře s kolegy a/nebo majiteli, v takové situaci se „kořenem“ rozumí rezervní koruna a vrchol.
Řezáky zdravého králíka. Na horní čelisti jsou 4 řezáky a 2 na dolní čelisti.
Králičí lícní zuby (videostomatoskopie)
Klinické příznaky onemocnění zubů.
Příznaky jsou často nespecifické, v některých případech jsou známky poškození zubního aparátu náhodnými nálezy při běžných preventivních prohlídkách zvířat.
Můžete mít podezření na přítomnost zubních patologií u králíka, pokud:
- ⦁ Změna chuťových preferencí, odmítání konzumace objemného krmiva (sena);
- ⦁ Hyporexie nebo úplná anorexie;
- ⦁ Progresivní hubnutí;
- ⦁ Slintání;
- ⦁ Patologický otok v oblasti hlavy a krku
Možnosti diagnostiky
Diagnostika stomatologických pacientů je prováděna komplexně a zahrnuje anamnézu, kompletní fyzikální vyšetření zvířete, vyšetření dutiny ústní v sedaci (vhodné je vyšetření endoskopem – videostomatoskopie), RTG a/nebo CT vyšetření lebky . Často je veterinární lékař konzultován se zvířaty, která mají dlouhodobě problémy s dutinou ústní a podle toho mají různé komplikace základního onemocnění (vyčerpání, jaterní lipidóza apod.). Takoví pacienti jsou indikováni k další diagnostice – krevní testy, ultrazvuk atd.
Standardní RTG vyšetření se provádí v anestezii s minimálně 5 projekcemi: pravostranná, dorzoventrální nebo ventrodorzální, rostrokaudální a dvě šikmé. V případě potřeby se pořizují intraorální fotografie. V případě abscesů (zejména maxilárních/retrobulbárních) nebo nádorů v oblasti hlavy se provádí CT vyšetření lebky.
Velké nemoci
Běžně lze všechna zubní onemocnění rozdělit na vrozená (dědičná) a získaná.
- ⦁ CDD – vrozené onemocnění zubů – dědičné onemocnění zubů
- ⦁ ADD – asquired dental disease – získané dentální onemocnění
