Jedno z nejpopulárnějších videí na YouTube s Muhammadem Alim je momentem jistého boje, kdy Největší, stojící v rohu, uhne 21 ranám během 10 sekund. Určitě jste to alespoň jednou viděli:
Mohamedova reakce je skutečně působivá – jen málokdo si ale pamatuje, o jaký boj šlo. A co je ještě zajímavější, kdo byl Aliho protivník?
Michael Dokes se na olympijské hry nedostal kvůli kontroverzní porážce s budoucím mistrem světa v profících. V 19 letech se stal sparing partnerem Muhammada Aliho
V roce 1974 zazářila v americkém amatérském ringu nová hvězda. Stal se jí 16letý Michael Dokes. Mladý boxer se dostal do finále dvou prestižních turnajů: US National Championship a Golden Gloves. Pravda, prohrál obě finále (jedno z nich s Leonem Spinksem), ale i tak Dokes na mnohé zapůsobil. Navíc na konci téhož roku Michael vyhrál severoamerický šampionát.
Pak se věci ještě zlepšily: v roce 1975 vyhrál Dokes zlato na mistrovství USA a získal stříbro na Panamerických hrách. Ve finále Michael prohrál s legendárním Kubáncem Teofilo Stevensonem, který se později stal trojnásobným olympijským vítězem. O rok později vyhrál Dokes turnaj Golden Gloves.
Vše směřovalo k tomu, že Michael Dokes bude reprezentovat USA na OH 1976 v těžké váze, ale nestalo se tak. V kvalifikačním finále přidělili rozhodčí ve vyrovnaném zápase vítězství a vstupenku na hry Dokesovu soupeři Johnu Tateovi. Je pravděpodobné, že toto rozhodnutí bylo učiněno kvůli skutečnosti, že Test byl považován za nadějnějšího boxera. John nakonec vyhrál olympijskou bronzovou medaili a v roce 1979 se stal mistrem světa WBA. Dokes sám přešel k profesionálnímu boxu v roce 1976.
Na jaře 1977 se 35letý Mohammed Ali začal připravovat na svůj další boj – proti Uruguayci Alfredu Evangelistovi. Traťový rekord Michaela Dokese v té době zahrnoval pouze 5 vítězných soubojů, přesto dostal pozvání od Angela Dundeeho k účasti na tréninkovém kempu šampiona. Mladý boxer zapůsobil na Mohammeda při sparringu.
Ali pochopil, že se jeho kariéra blíží ke konci, a rozhodl se nadějnému nováčkovi (a možnému budoucímu šampionovi) pomoci s povýšením. 27. dubna 1977, přímo uprostřed příprav na souboj s Evangelistou, uspořádali Mohammed a Michael exhibiční souboj v Miami. Ali téměř neházel žádné údery a hrál hodně pro publikum: šklebil se, tančil, něco křičel do publika a ukázal, že jeho reflexy jsou i ve 35 letech dobré. Nejslavnějším momentem souboje byl samozřejmě Mohamedův únik před 21 ranami za 10 sekund.
Exhibiční souboj s Dokesem se odehrál pouhé 2 týdny před mistrovským zápasem s Evangelistou. A zdá se, že trochu narušil šampionovy přípravy. Aliho boj proti Uruguayci trval všech 15 kol a byl velmi nudný. Mohammed vyhrál jednomyslným rozhodnutím, ale novináři označili tento zápas za jeden z nejhorších zápasů v historii boxu. Po skončení boje reportér Howard Cossell řekl živě ve vysílání: „Omlouvám se všem divákům, že jsem to odvysílal.
O pět let později se Dokes stal mistrem světa, kontroverzně vyhrál v prvním kole. Ale následující rok Michael nečekaně ztratil titul
Uznání Michaela Dokese po exhibičním boji s Alim opravdu vzrostlo. Úroveň jeho protivníků se postupně zvyšovala a v září 1979 získal Dokes své první velké vítězství: ve svém 15. boji Michael suverénně zvítězil na body proti Jimmy Youngovi. Young byl považován za jednoho z nejnepohodlnějších boxerů těch let – v roce 1977 porazil George Foremana a o rok dříve ho podle mnohých okradli soudci v souboji s Muhammadem Alim.
Dokes pokračoval ve vítězství, dokud se v dubnu 1980 nesetkal s Portoričanem Ozziem Osasiem, který pak měl jedinou porážku – s Larrym Holmesem. Souboj byl velmi těsný a nakonec skončil nerozhodným výsledkem. Ale o dva měsíce později, v odvetném zápase, Dokes knokautoval Osasia v prvním kole a srazil ho třikrát.
Poté Michael vybojoval dalších sedm vítězství v řadě a 20. prosince 1982 vstoupil do boje o titul mistra světa WBA. Držitelem titulu byl Mike Weaver, který byl na začátku své kariéry považován za naprosto průměrného boxera. V roce 1980 měl ve 9 zápasech až 30 porážek, přesto v posledním kole vyřadil mistra světa Johna Tatea – toho samého, kvůli kterému se Dokes na olympiádu nedostal. Weaver obhajoval pás WBA dvakrát proti Jerrymu Cutesovi a neporaženému Jamesi Tillisovi, takže Mike byl favoritem, který šel do zápasu Dokes.
Souboj Weaver-Dokes trval jen něco málo přes minutu. Od prvních sekund se boxeři pustili do boje a ve 20 sekundách Michael srazil šampiona levým hákem. Weaver vstal a Dokes na něj zasypal rány, na které Mike sotva zareagoval. Když to rozhodčí viděl, zastavil boj, což vyvolalo mnoho kontroverzí, protože se Weaver nezdál otřesený. Ale obavy rozhodčího lze velmi snadno pochopit. Od tragické smrti Duka Koo Kima po knockoutu ve 14. kole od Raye Manciniho uplynulo něco málo přes měsíc, po kterém atletická komise státu Nevada nařídila rozhodčím, aby bedlivě sledovali zdravotní stav boxerů během zápasů a zastavili zápasy při sebemenším podezření.
20. května 1983 se odehrál odvetný zápas mezi Doakesem a Weaverem. Tentokrát nedošlo k žádným srážkám a boj byl soutěživý. Mike Weaver pracoval jako jednička po většinu souboje a podle mnoha odborníků toho pro vítězství udělal dost. Jeden rozhodčí však po 15 kolech dosáhl skóre 145:141 ve prospěch Dokese, zatímco ostatní dva skóre 143:143. Remíza většinovým rozhodnutím znamenala, že titul mistra světa zůstal Michaelu Dokesovi.
Po obhajobě titulu se Michael zjevně rozhodl, že nyní bude vždy šampionem – a začal usínat na vavřínech. Sám Dokes rád vyprávěl, jak několikrát týdně plaval ve vaně naplněné vynikajícím šampaňským v hodnotě více než 20 tisíc dolarů. Kromě toho Michael rád chodil v norkových kabátech (z nějakého důvodu měl nejraději růžovou) a pořádal velké večírky s alkoholem a drogami. Jedna z těchto kokainových párty se konala 48 hodin před Dokesovým dalším bojem proti Jerrymu Cortesovi.
Jerry Cortese už dvakrát vybojoval titul mistra světa, ale neúspěšně: v roce 1979 prohrál na body s Johnem Testem a o rok později prohrál s novým šampionem v Miku Weaverovi technickým knockoutem ve 13. kole. Dokes byl jasným favoritem mezi sázkovými kancelářemi, zejména proto, že se boj odehrál v domovském státě šampiona v Ohiu.
První kola byla poměrně vyrovnaná, ale Michael měl mírnou výhodu díky své rychlé ruční práci. Vše se však změnilo v pátém kole, kdy Cutese přistál pravou rukou na Dokesově čelisti a poslal šampiona na plátno. Poté Jerry převzal iniciativu a vyhrával kolo za kolem.
V 10. kole Cutese opět šokoval Dokes. Vyzyvatel zasypal Michaela silnými údery, z nichž většina dopadla na cíl. Dokes se zoufale snažil utéct v klinči, ale bez úspěchu. Jerry dostal další dva tvrdé pravé kříže, které vyřadily Dokese. Kuteze se tak stal novým mistrem světa v těžké váze. Později se ukázalo, že rána, která zdemolovala bývalého šampiona, zranila samotného Kutese skoro víc – Jerry si zlomil ruku.
Bohužel se Michael po porážce nedal dohromady. Dokes nadále vedl bujarý životní styl, hodně pil a stal se ještě více závislým na drogách. Jeho boxerská kariéra byla v podstatě pozastavena: od září 1983 do prosince 1987 měl jen čtyři zápasy.
Po svém návratu předvedl Dokes velkolepý souboj s Evanderem Holyfieldem (jeden z nejlepších na konci 80. let) a dostal šanci stát se znovu šampionem
Od začátku roku 1988 se Michael Dokes rozhodl získat zpět to, co ztratil, a začal vážně trénovat. Během roku vyhrál 7 zápasů v řadě (z toho 6 knockoutem), ačkoli téměř všichni jeho soupeři byli málo známí boxeři. Jedinou výjimkou byl Rocky Sekorski, který předtím boxoval s Jimmy Youngem, Leonem Spinksem a Georgem Foremanem. Dokes vyhrál kontinentální titul WBC Americas proti Sekorski. Díky tomu se v březnu 1989 Michael znovu dostal do velkého boje – proti Evanderu Holyfieldovi, který porazil všechny v cruiserweight divizi. Pro Holyfielda byl souboj s Dokesem třetím v těžké váze.
Dokes a Holyfield svedli tvrdý boj, oba bojovníci přistáli tvrdými výstřely a několikrát se navzájem otřásli. Michael se vrhl na Evandera od prvního kola a vrhl spoustu střel na tělo, zatímco se Holyfield snažil účinně kontrovat. Ve třetím kole převzal iniciativu Michael a přistál několik čistých úderů do Evanderovy hlavy. V pátém kole Dokes zahnal Holyfielda na provazy a spustil sérii úderů, které většinou dopadly na Evanderovu stráž. V 6. kole následoval boj, který téměř pokračoval i po skončení kola: Dokes po zazvonění zasáhl Holyfielda a ten okamžitě zareagoval.
V polovině osmého kola Dokes šokoval Holyfielda sérií ran do hlavy, ale nedokázal na úspěch navázat a od konce kola se konečně zmocnil kontroly nad bojem Evander. V 10. kole přistál Holyfield několik levých háků na Dokesovu čelist. Michael zavrávoral a upadl na provazy, načež Evander přidal další silnou pravou ruku k soupeřově hlavě. Rozhodčí Richard Steele zasáhl a zastavil zápas právě ve chvíli, kdy Dokes začal padat.
Navzdory porážce se v očích většiny fanoušků a odborníků Michael vrátil do kategorie špičkových, nebo alespoň blízkých boxerů. Boj Dokes-Holyfield byl podle časopisu The Ring druhým nejlepším zápasem roku 1989.
Michael znovu vstoupil do ringu v červenci 1989 a v prvním kole vyřadil Bobbyho Crabtreea. Dokes získal své další vítězství o měsíc později. Poté bývalý šampion vyhrál další dva zápasy a získal titul interkontinentálního šampiona WBA. Michael už určitě někde na obzoru viděl boj o světový titul. 4. dubna 1990 však Dokes zcela selhal v souboji s Kanaďanem Donovanem Ruddockem – prohrál těžkým knockoutem ve čtvrtém kole.
Michael Dokes se po roce a půl opět vrátil do ringu. Za 11 měsíců odehrál až 10 zápasů a všechny vyhrál. Ve věku 35 let, již na konci své kariéry, Dokes přesto dosáhl mistrovského boje: proti neporaženému Riddicku Boweovi, který převzal tituly WBA a IBF od Evandera Holyfielda.
Boj se odehrál 6. února 1993. Dokes začal souboj dobře, zasadil několik úderů, ale nakonec byl sražen po kopu zleva od Bowea. Michael byl schopen pokračovat v boji, ale začal minout doslova všechny rány od Riddicka a potácel se ze strany na stranu. Při pohledu na to rozhodčí zastavil boj ve třetí minutě prvního kola.
Dokes se vrátil znovu téměř o tři roky později, ale jeho kariéra skončila neslavně. Šel do vězení za bití své ženy
Po prohře s Bowem zmizel Dokes na téměř tři roky. Michael obnovil svou kariéru v listopadu 1995, ale už mu to nepřineslo slávu a peníze. Porazil tři tovaryše s negativními rekordy, ale pak prohrál dva zápasy v řadě. V dubnu 1997 Dokes prohrál na body s Louisem Monakem (5-6-2) a v říjnu ho vyřadil Paul Philippe (19-3) v pouhých dvou kolech.
Boj s Phillipsem se ukázal jako Dokesův poslední. V roce 1998 byl Michael zatčen poté, co zbil svou ženu a zlomil jí nos a čelist. Bití bylo tak brutální, že u soudu byl bývalý šampion odsouzen za pokus o vraždu. Michael Dokes byl odsouzen k 15 letům vězení.
Kvůli svému dobrému chování byl Dokes v roce 2008 podmínečně propuštěn. Michael se vrátil do svého rodného města Akron v Ohiu a nebylo o něm slyšet. V srpnu 2012 ale přišla smutná zpráva: den po svých 54. narozeninách zemřel Michael Dokes na rakovinu jater.
Michael Dokes je ukázkovým příkladem boxera, který plně nerealizoval svůj potenciál. Michael se možná nestal velkým šampionem, ale určitě byl schopen držet šampionát jasně déle než rok. Bohužel Dokes zvolil párty a drogy před profesionálním přístupem, což vážně poškodilo jeho kariéru. V důsledku toho, pokud si Dokes v těchto dnech pamatujeme, je to pouze v kontextu jeho porážky s Evanderem Holyfieldem a stejného exhibičního boje s Muhammadem Alim.
Skvělý boxer se narodil 17. ledna 1942 v Louisville, Kentucky, USA. Jeho rodiče Odessa a Cassius Clayové byli příslušníky černé střední třídy. Její matka uklízela a vařila v domácnostech bohatých bílých rodin a její otec, talentovaný umělec, maloval reklamní nápisy a plakáty. Rodiče ušetřili 4,5 tisíce dolarů a koupili chatu v dobré oblasti pro Afroameričany.
Při narození dostal Muhammad Ali jméno Cassius Clay Jr. Předky jeho otce, který se považoval za potomka slavného liberálního politika Henryho Claye, osvobodil z otroctví plantážník a politik Cassius Marcellus Clay. Dva roky po narození Cassia Jr. se narodil jeho bratr Rudolf Clay, který by v budoucnu přijal jméno Rahman Ali.
Cassius Clay vyrostl a byl vychován v atmosféře rasové nerovnosti. Chlapec na vlastní oči viděl všechnu nespravedlnost, která vládla v americké společnosti v 1950. letech. K utváření světového názoru budoucího mistra světa ale rozhodujícím způsobem přispěl jeho otec, který pravidelně ukazoval synovi fotografii těla rasově zavražděného černošského teenagera Emmetta Tilla, jehož vrazi unikli trestu a byli zproštěni viny.
Cassiusova matka zkoumala své předky a dozvěděla se, že její dědeček byl Ir. Byla hrdá, že jí v žilách proudí krev bílých lidí, ale tato skutečnost byla pro Claye Jr. krajně nepříjemná, protože věřil, že tato krev patří „násilníkům, majitelům otroků“. Ale ve skutečnosti byl vztah předků legitimizován sňatkem.
“Často jsem se své matky ptala: “Proč je všechno dobré bílé?” Proč je Ježíš bílý a má modré oči? Proč jsou při Poslední večeři všichni bílí? Všichni andělé jsou bílí. Bílá je i Panna Maria a její andělé. Když zemřeme, půjdeme do nebe?” Odpověděla: “Samozřejmě půjdeme do nebe.” Zeptal jsem se: “Kde jsou tedy všichni černí andělé?” – připomněl Muhammad Ali.
Zobrazit tento příspěvek na Instagram
Jako dítě přemýšlel o otázkách rasové nerovnosti a nechápal, proč jsou všichni černoši považováni za občany druhé kategorie. V budoucnu bude Aliho matka vyprávět příběh o tom, jak jednoho horkého letního dne při čekání na autobus na zastávce zašla do nedaleké kavárny a požádala o sklenici vody pro svého syna, ale oni ji odmítli a zavřeli dveře.
Stabilní příjem jeho rodičů umožňoval mladému Cassiusovi nepracovat, což byla v té době vzácnost, protože ve většině případů si děti afroamerických rodin musely zajišťovat obživu již od útlého věku. Přesto si budoucí mistr světa našel brigádu na univerzitě v Louisville, kde umýval stoly a tabule. Za vydělané peníze si 12letý Clay koupil červené kolo, ale hned druhý den mu ho ukradli. Rozrušený teenager si stěžoval policistovi Joe Martinovi s tím, že najde a zbije toho, kdo mu ukradne kolo. Ale Martin poznamenal: “Než někoho porazíte, musíte se nejprve naučit, jak to udělat.” A pozval ho do své tělocvičny, kde trénoval talentované boxery.
Pouhých šest týdnů po svém prvním boxerském tréninku se Cassius Clay objevil v televizi a stal se jedním z účastníků programu „Future Champions“. V rámci show debutoval v amatérském boxu, porazil bílého soupeře a emotivně na kameru prohlásil, že se stane skvělým boxerem.
Cassius Clay byl jedním z nejslibnějších amerických boxerů. Kromě vítězství v prestižním turnaji Zlaté rukavice v roce 1957 si připsal 100 vítězství na amatérské úrovni a 8 porážek. Zároveň Cassius vynalezl svůj vlastní jedinečný bojový styl, pohyboval se po prstenu na špičkách se sklopenýma rukama a provokoval soupeře k útoku a snadno jim uhýbal. Často byl odborníky kritizován za svůj styl boje.
Úplné ponoření do boxu a tréninku mělo negativní dopad na školní výkony. Jednoho dne musel zůstat druhý rok. V roce 1960, díky řediteli školy Atwoodu Wilsonovi, ctižádostivý boxer školu ukončil a místo diplomu obdržel osvědčení o docházce. Ředitel věřil, že Clayovy budoucí úspěchy učiní jeho školu populární.
Cassius toužil jít do profesionálního boxu hned po škole, když mu bylo pouhých 18 let. Trenér ho ale nakonec přemluvil k účasti na olympijských hrách v roce 1960, kde měl boxer jeho talentu velkou šanci na vítězství. Objevil se ale další problém – Cassius od dětství trpěl strachem z létání a kvůli tomu se ani nechtěl zúčastnit kvalifikačního turnaje, který se konal v San Franciscu.
