Echidna, přeloženo z řečtiny jako had nebo zmije. Řekové nazývali všechny hady echidnas. Také v první verzi Bible, Echidna nebo Echidna, bylo jméno Adamovy manželky, která později dostala jméno Lilith.
V řeckých bájích je také Echidna, napůl žena, napůl had.
A to všechno se k tomuto zvířeti prostě nehodí. S hady a jinými plazy nemá vůbec nic společného. Nejí je, nevypadá jako oni. Google přichází s nějakým nesmyslem, že prý se to tak jmenovalo, protože echidna kombinuje rysy hadů a savců, a proto se biologům vysmívá.
Stejný vědec, který objevil echidnu, objevil také ptakopyska.
Toto malé zvíře je docela neškodné,
Pravda, její vzhled je nezáviděníhodný.
Lidé chudinku nazývali „ECHIDNA“.
Stejný vědec, který objevil echidnu, objevil také ptakopyska.
Jen jsem nevěnoval pozornost zvířatům, která neměla místo nosu zkurvený nos.
rozšířit vlákno
Před 5 lety
Hm. V prvních verzích Bible se Lilith nazývala Echidna, ve starověkém Řecku (a moderní Bible byla přeložena především z řečtiny) se hadům říkalo zmije. S touto informací začíná mýtus o tom, jak Had svedl Evu a poté se k nim přidal Adam, připomínat scénář k filmům Brothers. A tahle verze se mi líbí víc, jinak je to nějaké jablko
rozšířit vlákno
Před 5 lety
protože zmije je v řecké mytologii napůl žena a napůl had..
a tady je zvíře, které má vlastnosti jak savců, tak plazů. tak ho pojmenovali
Tady nejde o to, že echidna v mýtech byla poloviční had. jde o to, že spojila rysy lidského savce a plaza-hada
jako toto zvíře. spojuje vlastnosti savce a plaza. takto by to mělo být jasnější
rozšířit vlákno
Před 5 lety
“plaz.” jsou tak roztomilí ^_^
rozšířit vlákno
Podobné příspěvky
3 года назад
předplatit
Černý had. Zahrajeme si triky?
Herpetofobům nedoporučuji dále číst, je tu téma o hadovi 🙂
Tady je pro vás roztomilejší echidna. .
Zdravím všechny, kteří čtou dál!
Austrálie je jedinečná, částečně proto, že existují pouze tvorové, kteří se nenacházejí nikde jinde na světě. A všechny jsou endemické. Kde jinde najdete ptakopyska, vačnatce nebo vombata?
Austrálie je však „proslavená“ nebezpečnými a nepříjemnými tvory. A jedním z nich je černá echidna, had z čeledi zmije. Živorodá dvoumetrová kráska, která preferuje nížiny a řeky.
Tento had je velmi krásný – jeho černý hřbet a červenožluté břišní štíty se k sobě dobře hodí.
Had je zlomyslný, had je jedovatý. Jed v podstatě obsahuje neurotoxinů, které vedou k paralýze oběti. Zdroje se však liší, některé uvádějí, že všechny aspy jsou pro člověka smrtelné, zatímco jiné naznačují, že jed echidny není pro člověka nebezpečný. Ale zmlkni ji.
Echidna loví především žáby, ještěrky a další hady, v druhém případě představují ophiophaga (jako kobry královské). Ophiofágové a kanibalové jsou dvě různé věci!
To znamená, že pokud kobra sežere hada, jedná se o ofiofagii, pokud kobra sežere kobru stejného druhu jako je ona sama, jedná se o kanibalismus. Je to jednoduché 🙂
A takto echidna děsí nepřítele – roztahuje krční žebra do stran a mohutně se kápí. Není to kobra, ale dělá to, co umí 🙂
I když to vypadá docela vtipně.
Krásně vypadají mužské souboje připomínající tanec. Oba hadi se snaží zakrýt hlavu svého protivníka hlavami, ovinout se kolem sebe a přitom syčet a nadávat, zřejmě zlomyslným způsobem.
Při boji se nekoušou a ten, kdo bude první úplně vyčerpaný, prohraje.
A očividně černým echidnam cestování nevadí. Jeden jedinec se tedy svezl v autě Australana. Je ale nepravděpodobné, že by se samozřejmě dohodli na společné cestě.
“Chtěl bys mluvit o našem bohu, Leviathane?”
V XVII-XVIII století. elegantní hůl se v té době stala nedílnou součástí každé sociality v Evropě a Rusku, jedinečným symbolem solidnosti, úspěchu a materiálního bohatství svého majitele. První hůl, stejně jako první frak a první dýmka, se objevily v mládí, když vstoupil do dospělosti, a přeřadily ho do kategorie podkoní. Pouhé mít hůl však nestačilo – skutečný společenský člověk s ní musel umět správně zacházet, aniž by porušil normy etikety nebo zákony elegance.
Na počátku 18. století dosahovala velikost módní hole přibližně poloviny výšky člověka, ale postupně se zmenšovala a před Velkou francouzskou revolucí byla zkrácena téměř o polovinu. Kvůli tomu hůl zcela ztratila svůj praktický význam. Dalo se o ni opřít pouze silným ohnutím, takže se při chůzi buď držela v podpaží, nebo si s ní ladně pohrávala včas volnými kroky. Ti, kteří si s tímto elegantním předmětem nevěděli rady, si jednoduše pověsili hůl na ruku – kvůli úctyhodnosti. Situace se dramaticky změnila po revoluci, kdy si v neklidné Paříži získaly oblibu dlouhé masivní hole v podobě zauzlených obušek. Důvtip, ne bez zloby, je nazval „lidskými a občanskými právy“.
Pro různé příležitosti byly různé hole. Řekněme, že A.S. Puškin měl čtyři hole: „sportovní“, „pracovní“, „podle potřeby“ a. hůl „jen proto“. Obecně lze celé 19. století právem nazývat stoletím hole. K tomu se stačí podívat do módních časopisů, kde až do vypuknutí první světové války elegantně oblečený muž bez hole prakticky nebyl vyobrazen.
Ve viktoriánské Anglii byla hůl považována za nedílnou součást vycházkového obleku. Při absenci hole bylo pánům doporučeno, aby si vzali na procházku deštník, ale za žádných okolností nenahrazujte mužskou hůl dámským slunečníkem – pokud paní nepožádala o držení deštníku. S tímto požadavkem etikety lze jen těžko polemizovat – vždyť úctyhodný pán opírající se o krajkový dámský deštník s volánky okamžitě nabývá komického vzhledu.
Příručky o etiketě přísně zakazovaly pánům houpat se na ulici holí a nosit ji pod paží. To bylo více než rozumné – koneckonců, konec svázaný železem mohl náhodného kolemjdoucího zranit nebo dokonce zranit. Používání hůlky k jiným účelům (řekněme místo ukazovátka) bylo také považováno za neslušné.
Při procházce s dámou musel pán držet v ruce hůl, umístěnou na vnější straně jeho společníka. Jinak by mohl nechtěně spustit konec hůlky na lem dlouhých dámských šatů a roztrhnout je, čímž by svého spolucestovatele dostal do extrémně nepříjemné pozice. Pokud bylo potřeba uvolnit ruku k provedení nějaké akce (pozdravit někoho, vyndat peněženku, zaplatit prodejci atd.), hůl se zavěsila pomocí knoflíku na zápěstí.
Speciální elegantní stojany nebo velké keramické vázy sloužily k ukládání rákosí a deštníků, které se často stávaly interiérovými dekoracemi. Pokud takový stojan nebyl, nebylo zakázáno opřít hůl o zeď v rohu chodby nebo ji zavěsit na háček.
Při návštěvě neznámého domu nechal gentleman svou hůl na chodbě, ale vstoupil do obývacího pokoje s čepicí a rukavicemi. Už v obývacím pokoji mu majitel nebo hostitelka nabídli, aby si odložil klobouk, a tím ho pozval, aby s nimi strávil večer. Návštěvy u přátel byly méně formální, a tak na chodbě zůstala nejen hůl a kabát, ale i čepice a rukavice. Majitelé domu byli zase povinni zajistit, aby si jejich děti nehrály s holemi nebo klobouky hostů.
Pán, který vstoupil do místnosti, kde byly v tu chvíli dámy, držel v levé ruce čepici, hůl a rukavice. To bylo nutné pro případ, že by mu některá z přítomných dam chtěla potřást pravicí. Přitom natahovat ruku k dámám sám bylo považováno za krajně nezdvořilé. Zastaví-li gentleman na ulici, měl by také držet hůl v levé ruce a pravou ruku nechat volnou na pozdrav. Vzhledem k tomu, že sejmutí klobouku bylo vyžadováno také levou rukou, provedení všech těchto úkonů s grácií vyžadovalo značnou zručnost.
V dnešní době, kdy hůlky již dávno vyšly z módy a používají se pouze jako ortopedická pomůcka (na pomoc při chůzi), platí pro nošení rákosových deštníků – zejména s ostrými železnými hroty – přibližně stejná pravidla.
