„Považuji za nutné zde říci, co si Konrad Gesner zapsal z poznámek kardinála Ponce ohledně ropuchy. Jeden muž pracoval na poli. Na pole létali ptáci. Člověk, aby odehnal ptáky, vytáhl ze země rákos a na něm byla sušená ropucha. Když se muž vrátil domů, posadil se ke stolu, aniž by si umyl ruce, a začal jíst, ale cokoli mu dal rukama do úst, všechno to okamžitě vyšlo a nemohl nic jíst, dokud mu ostatní nevložili jídlo. v ústech. Pak si uvědomil, že má ruce otrávené rákosím.“ Legenda o strašlivém jedu na ropuchy je živá dodnes. Přinejmenším mnoho lidí stále věří právě vyprávěnému příběhu. Pro ospravedlnění těch, kdo tomu věří, je třeba říci, že ropuchy jsou opravdu jedovaté.Miskolci píše: „V zápiscích učeného manžela Matei je napsáno, že když chce ropucha otrávit jakoukoli trávu, keře nebo okolní zvířata, nabobtná a všechen jed, obsažený v jejím těle, jde do zad. Pak ropucha scedí kolem sebe jedovatou tekutinu. Takže otráví bylinky, bobule a houby, a kdo je sní, dostane hroznou nemoc a dokonce zemře.“ Za starých časů byly ropuchy ve velké módě. Alespoň mezi zaklínači. Obvyklý čarodějnický recept začínal takto: „Vezmi dvě velké ropuchy a dej je do kotle. “Teď otevřeme Brema a uvidíme, co píše o jedu na ropuchy. Proč ropucha potřebuje jed?” To zjistíme, když se projdeme po louce se psem. Mladý pes, kterému chybí lovecký pud, ropuchu popadne a možná ji i ukousne, a to bude první a poslední takový případ v životě psa. Pes toto dobrodružství přežije, ale tlama mu nateče ještě dlouho a pak už se ropuchy nikdy nedotkne. Mrtvé ropuši samozřejmě nic nepomůže. Nezemřela však nadarmo. Svou smrtí zachránila mnoho vlastního druhu.Jedovaté jsou nejen ropuchy, ale i mnoho obojživelníků a dalších zvířat. Chyťme několik ohnivců rudobřichých, dáme je do plátěného sáčku, několikrát s nimi zatřeseme a přivoníme si, jak ten sáček voní. Okamžitě kýcháme. Poté, co chytíte roztomilou rosničku, si umyjte ruce a nikdy se nedotýkejte očí nemytýma rukama, jinak ucítíte palčivou, bodavou bolest. Měl Gesner pravdu, když mluvil o toxicitě ropuchy? A ano a ne. Staří autoři zde zjevně přehánějí, ale jedno je pravda – jed obojživelníků je nebezpečný. Existuje jedno upozornění – pokud kousnete ropuchu. Ale protože to neuděláte, můžeme říci, že ropuchy jsou pro člověka zcela bezpečné a dokonce si zaslouží, aby se s nimi zacházelo opatrně.Ve starověkých přírodopisných pracích se často dočteme, že ropuchy lze nalézt v kamenech a kmenech stromů. Pokud rozštípnete kámen, je to, jako by z něj mohlo vyskočit několik živých ropuch. Jak se tam dostali? Legenda říká, že před tisíci lety, kdy se kameny tvořily, se do nich dostaly ropuchy, které jsou od přírody odolné a od té doby tam žijí. Tato záhada vědce zaujala. V roce 1825 provedl výzkumník z Oxfordu, jistý Buckland, sérii pokusů. Do vápencových a pískovcových kamenů a kusů dřeva vyvrtal díry, zasadil do nich ropuchy a ty nešťastníky zahrabal metr hluboko do země. Zvířata zůstala pod zemí rok. Některé ropuchy uvězněné ve vápenci přežily a jedna ropucha dokonce přibrala. Měla větší štěstí než ostatní – srazila se zátka zakrývající otvor a dovnitř vlezl hmyz, kterým se ropucha živila, ale to vše působí poněkud podezřele. Opravdu byly ropuchy nalezeny ve skalách a kmenech stromů? Legenda není zcela neopodstatněná, protože v zimě roku 1888 byly v okolí Wiesbadenu opakovaně nalezeny živé ropuchy rákosové v hloubce tří metrů pod zemí a bylo zjištěno, že nebyly nijak spojeny s okolním světem. Vědci se domnívají, že do takové hloubky se zahrabaly samotné ropuchy. Pokud jde o ropuchy, které byly nalezeny v lomech, pravděpodobně zalezly do puklin ve skále a nějakým způsobem zůstaly naživu dlouho. Přikláníme se však k názoru, že se jedná o výjimečné případy. Inu, stačí jeden incident, aby vznikla legenda. Ropucha hnědá však zimuje na suchých místech daleko od vody a ochotně na zimu leze do puklin ve skalách. Ropuchy hibernují od konce září do března – dubna. Někdy se do trhliny dostanou tak hluboko, že se už nemohou dostat ven.„Bojují s pavouky a jsou často poraženi. Pavouk z velké výšky na síti sestoupí na ropuchu a smrtelně ji píchne do slabé hlavy.“ Že jo. Pouze na ropuchu neútočí pavouk, ale moucha. “Lucilia bufonivora” (žabožrout) a některé další druhy much jsou hroznými nepřáteli ropuch. Mouchy kladou vajíčka na ropuchu. Poté larvy proniknou nozdrami do hlavy ropuchy a sežerou mozek.Podle Miskolcsy jsou ropuchy velmi šetrné. „Ropucha žije v díře a žere tam hlínu, občas jí trávu a červy. Ropucha využívá půdu velmi střídmě – předními tlapami nabere tolik půdy, kolik by jí mělo vystačit na jeden den, a za jeden den toho víc nesní. Bojí se, že země náhle vyschne a nemusí jí stačit na celý život ropuchy.“ Nyní se podívejme, co o žábách vyprávějí legendy. Ze všech „žabích“ legend je nejběžnější legenda o „žabce v žaludku“, ve kterou za starých časů mnoho lidí věřilo. V tomto ohledu Miskolcsi píše: „Říkají, že někdy nevědomí lidé, kteří se nestarají o své zdraví, spolknou žabí vejce spolu s vodou, a pak se jim v žaludku vylíhnou žáby.“ Zdá se však, že Mishkolchi této pohádce příliš nevěřil, protože dále napsal: „Tak co, může někdo nepozorovaně spolknout kaviár těchto plazů spolu s jídlem nebo vodou? Posuďte sami, je to možné? Dodejme jen, že z žabích vajíček vzejde mnoho žabích mláďat, která mají nejprve ocásek, který následně uschne.“ Všimněte si, že ocas pulce „nevysychá“, ale při přeměně pulce v pulce prochází určitými změnami. žába. A samozřejmě je samozřejmé, že i když se žabí vejce nějakým způsobem dostanou do lidského žaludku, nevylíhnou se, protože je natráví žaludeční šťáva.Nyní o slavných „žabích deštích“. „Staly se případy, kdy během lijáků spadly na zem spolu s deštěm i malé žáby. Někteří věří, že žáby z povrchu země jsou vynášeny do oblak silnými větry, ale my bychom spíše věřili, že žáby se tvoří v oblacích z vůle Stvořitele, nebo se shromažďují ve velkém množství v některé části země. a se zázračnou mocí vystoupí na oblohu, kde je Stvořitel smísí s deštěm a pošle je na zem, aby zničili pole provinilců, jak se to stalo ve starověku v Egyptě.“ Dnes s jistotou víme, že tornáda mohou přenášet vodu vzhůru. z mělkých nádrží spolu se svými malými obyvateli, a pak opravdu spadnou z mraků žabičky na zem. Toto je velmi vzácný případ, ale čím vzácnější jev, tím větší pocit. Přetrvávání této legendy lze vysvětlit také tím, že velmi často po dešti vycházejí mladé žáby na zem ve velkém a jsou také mylně považovány za nebeské posly. Není však jasné, proč k hromadnému výskytu žab došlo. považováno za „boží trest“. Koneckonců, žáby jsou velmi malá zvířata, živí se hlavně hmyzem a nezpůsobují žádnou škodu. Možná zde hraje určitou roli určitá předpojatost vůči obojživelníkům, která je člověku vlastní.
