Americká skupina Garbage dnes vydala své sedmé studiové album „No Gods No Masters“. Boris Barabanov zastihl zpěvačku Garbage Shirley Manson, aby se jí zeptal na to, jak to chodí v jejím rodném Skotsku, stejně jako na politiku v rock and rollu a změny v hudebním průmyslu.
Ukončete režim celé obrazovky
Rozbalte na celou obrazovku
Foto: Suzanne Cordeiro / AFP
— Pokud vím, hlavní studiové sessions pro album „No Gods No Masters“ proběhly v roce 2018. Řekněte mi, byla touha po roce 2020 se všemi jeho převraty něco přidat nebo předělat?
— Dokončili jsme nahrávání pět dní před začátkem blokování. A album bylo na rok a půl zamrzlé, což bylo samozřejmě velmi nepříjemné. Ale teď vidím, že to, co jsme udělali, neztratilo na aktuálnosti, naopak se to ukázalo jako velmi užitečné. Přesto: snažili jsme se mluvit o věcech, které zůstávají aktuální i po staletí. Jen o nich teď lidé mluví s obnovenou vervou. Rasismus, sexismus, xenofobie, ekologické problémy – to je to, s čím žijeme, a konec je v nedohlednu.
— „No Gods No Masters“ je nejvíce zpolitizované album Garbage?
— Citlivých témat jsme se dotkli již dříve. Na našem úplně prvním albu jsme měli píseň s názvem „As Heaven Is Wide“, ve které jsme se dotkli sexuálního zneužívání dětí mezi fanatickými katolíky. A o problémech LGBT komunity jsme se bavili dávno předtím, než se stala módou. Ale v No Gods No Masters se dostáváme co nejblíže k diskusi o sociálních otázkách. Nejsem příliš ponořený do politiky. Politici mi ale v zásadě připadají jako smečka nepoctivých lhářů. Někdo si samozřejmě zaslouží respekt. Ale většina z nich se nestará o lidi nebo přírodu. Z toho se mi dělá špatně. Jak dlouho můžete tolerovat lidi u moci, kteří si nevšímají lidského utrpení? Obecně platí, že seznam problémů, které mám, je nekonečný. A z neduhů lidstva obviňuji především vlády.
— Nedávno jsem sledoval film „Cult Party People“ o zakladateli Creation Records, Skotu Alanu McGee, který se vážně angažoval v politice, podporoval Tonyho Blaira a tak dále. A pak jsem poslouchal vaše album a pomyslel jsem si: možná mají Skoti politiku v krvi?
— Co definuje člověka jako politického aktivistu? Není-li člověku lhostejný osud druhého člověka, necharakterizuje ho to jako aktivistu, mluví o něm jako o člověku s pevnými mravními zásadami. Skotové jsou od přírody socialisté. Tak se to historicky stalo. Vyrostli jsme v kultuře klanů, rodin, ve kterých se o sebe všichni starají. Skotsko je malé místo, kde nežije mnoho lidí. Je naším zvykem starat se jeden o druhého. Většinu populace tvoří levičáci. To je náš rozdíl od Britů.
“Teď si vzpomínám, jak v roce 2014 Kate Moss četla dopis od Davida Bowieho na ceremoniálu Brit Awards a tento dopis končil slovy: “Skotsko, nechoď!” Co si myslíte, že nyní, po letech, bylo vše v pořádku se skotskou nezávislostí?
– Podívej, bez ohledu na to, co si myslím, lidé by se měli rozhodnout. Nemohu říct, že bych si moc uvědomoval hospodářskou situaci ve Skotsku v těchto letech. Není pochyb o tom, že vztah mezi Skotskem a Anglií byl příčinou mnoha problémů. Skotové nemohou Anglii odpustit spoustu věcí. Problémy jsou ale všude stejné. Obyčejní Skoti nejezdí po světě tolik jako já. A vidím, že jsme všichni doslova na jedné lodi. Kamkoli přijdu, všude vidím: země žijí, jako by půda byla jejich majetkem. A půda nikomu nepatří. Pozemek, na kterém se Rusko nachází, nepatří Rusům, náhodou na něm žijí. Pokud ale země cítí, že s ní není zacházeno s náležitou úctou, mstí se. Příroda nás ovládá. A zdá se nám, že vše je v našich rukou. Země je společná. A kupodivu nás internet a sociální sítě v této myšlence jen posilují. A během pandemie to bylo zcela zřejmé. Jsme tady – spolu. Nejbohatší země se potýkají s ekonomickou krizí a virem zároveň. Oba byli neúspěšní.
— Pauza mezi alby Garbage byla pět let, za tu dobu se hodně změnilo v technologii, v médiích a v hudebním průmyslu. Řekl byste, že tyto změny ovlivnily obsah a zvuk alba No Gods No Masters?
– Ne. Změny jsou opravdu výrazné. Podstata se však nezměnila. Tvůrci jsou v obležení, obklopeni nahrávacími společnostmi a funkcionáři. Společnosti nadále vydělávají obrovské množství peněz vykořisťováním tvůrců. Skupina Garbage se brání, jak jen může, nedovolujeme korporacím ovlivňovat kreativitu.
Ale obecná posedlost konzervativními kapitalistickými myšlenkami, všeobecná touha být důležitější, důležitější než všichni ostatní, nám brání podívat se blíže na to, co tvoří myšlenku hudby.
Víte, žádný velký label by teď nepodepsal umělce, jako je Prince. Nebo by se utopil v monotónním proudu pop music a snažil se vytvořit co nejpřijatelnější hudbu pro streamovací služby. Prince by byl v současném klimatu považován za avantgardního umělce. Stejně tak David Bowie.
— Nedávno jsem se dozvěděl toto číslo: 92 % umělců na Spotify vydělá ze svých nahrávek méně než 250 $ ročně.
– To je pravda. Taková je situace v showbyznysu, který nyní vydělává víc než kdy jindy. Lidé jsou jednoduše vyhozeni do koše. Nikdo nepřemýšlí o tom, jak žijí lidé, kteří dělají hudbu 25 let. Každý se soustředí na to, co se stalo za posledních 30 sekund. Průmysl se více zajímá o čísla než o kvalitu. A umělci jsou nuceni pracovat v těchto podmínkách.
— Jak jste diskutovali o zvuku budoucího alba, když jste se poprvé sešli ve studiu s kolegy z Garbage?
— Na rozdíl od jiných skupin spolu nemluvíme. Chápu, že je to šílené, ale neexistují žádné diskuse, žádné rozhovory. Prostě začneme hrát. To, co vyjde, má vkus a zkušenost každého z nás. A texty se rodí přímo při studiových jamech. Toto je nějaký druh toku energie, který zachytíme. Mohu také říci, že Butch Vig na tomto albu použil nějaký nový bicí automat. Dostal ji krátce před začátkem nahrávání a zvládl ji přímo při práci na písních. Myslím, že to ovlivnilo party rytmické sekce. Zvukově se zdají být ze staré školy.
— Vím, že připravujete společné turné s Alanis Morissette. Pro postsovětská území je Garbage mnohem populárnější skupinou než ona. Teoreticky by měla být vaším úvodním aktem.
— Alanis pozvala Garbage na turné. Už jsme ji jednou podpořili, v devadesátých letech. Pro USA je to správná kombinace. V Americe Alanis prodal 1990 milionů alb. Je to superstar. Je milá, chytrá a velmi skromná. A na turné s námi pojede i Liz Phair, další zpěvačka naší generace. Všichni ji v Garbage milujeme. Nestává se často zájezdy, kde jsou v popředí všechny dívky. Těším se na něco skvělého.
— Možná je čas udělat takový festival – se skupinami, kde zpívají jen dívky? Myslím, že bys to mohl zorganizovat.
– To už se stalo. Konal se takový kočovný festival zvaný Lilith Fair. Vytvořila ho Sarah McLauchlan. Z mého pohledu je ale důležité nedělat festival „jen pro ženy“, důležité je, aby se dívky zasadily za rovných podmínek s muži do tvorby běžných, již existujících festivalů. Jsem pro soužití za rovných podmínek, ne pro segregaci.
— Vím, že máte oblíbený podcast a během blokování si získal více posluchačů. Řekněte nám prosím o jeho nejzajímavějším vydání.
— Každá epizoda mého podcastu je věnována jedné písni, která změnila život jejího interpreta. Měl jsem úžasné hosty, od George Clintona z parlamentu/Funkadelic po Courtney Love, Peaches a Karen O. Díky tomuto projektu jsem se cítil, jako bych seděl ve třídě s nejlepšími učiteli. Můj oblíbený příběh v podcastu vyprávěl George Clinton. Zeptal jsem se ho: „Parlament/Funkadelic jsou na scéně už 45 let. Musí to být zvláštní talent udržet všechny tyto lidi pohromadě, aniž byste obětovali své vlastní ego jako vůdce.“ A on odpovídá: „Samozřejmě, že mám ego, jako každý jiný. Každý den před vystoupením nebo nahrávkou jdu na záchod, podívám se na sebe do zrcadla a řeknu: „Víš, Georgi, ty zasranej zkurvysynu jsi ze všech nejlepší.“ A pak spláchnu záchod, spláchnu ego do odpadu a jdu do práce.“
- Boris Barabanov přihlásit se k odhlášení
- Vše o hudbě odhlásit odběr
- Odhlásit odběr hudebních alb
