Profesor Yason Badridze, jeden z nejlepších odborníků na chování vlků, stále postrádá zubaté přátele, se kterými v 70. letech pronásledoval jeleny, spal na zemi a utekl před medvědy.
Dnes je Yason Badridze uznávaným vědcem, 75letým profesorem na Ilia State University v Tbilisi a jedním z nejuznávanějších světových etologů – specialistů na studium geneticky podmíněného chování divokých zvířat. Před pětačtyřiceti lety bylo všechno jinak: etologie jako disciplína v SSSR neexistovala a Badridze, syn kaskadéra a herečky, právě vystudoval biologii na Tbiliské státní univerzitě a pracoval jako fyziolog. Pravda, nikdy nebyl obyčejným vědcem. Obyčejný vědec nepůjde „načerno“ žít ve vlčí smečce, nebude měsíce spát a lovit v lese, řídit jelena a bojovat s medvědem. A mladý Badridze se rozhodl udělat právě to.
Podzemní věda
Ve Fyziologickém ústavu, kde byl Badridze začátkem 1970. let zaměstnancem, se také zabývali chováním zvířat – ale v kancelářských podmínkách v lepším případě pozorováním zvířat, která byla odchycena a zvyklá na zajetí. „Napadlo mě, že studuji něco, co jsem nevěděl,“ podělil se v rozhovoru etolog a rozhodl se s tímto problémem bojovat radikálně: jít do lesa a zjistit, jak se zvířata chovají ve svém přirozeném prostředí.
Riskantní vědec si rychle vybral, koho bude studovat. Od mládí vycházel se psy, jednou se dokonce spřátelil s velmi agresivním 105kilogramovým bernardýnem, který zabíjel jiné psy. Ale jedna věc se mu na psech nelíbila, řekl: „Psi mají jednu slabou stránku: jsou velmi závislí na lidech.“ Badridze se ale zajímal o původní instinkty vlastní přírodě, neovlivněné lidským vlivem. To znamená, že jeho cesta vedla přímo k divokým předkům psů – vlkům.
V Gruzii, stejně jako jinde, se s vlky tradičně zacházelo se směsí strachu a nedůvěry a v 1970. letech je raději vyhubili, než aby je studovali. Jason Badridze v rozhovoru více než jednou vzpomínal: plat výzkumníka jako on byl 150 rublů měsíčně a za kůži vlka dali 50. Musel si nejen získat důvěru vlků, ale také je chránit z kulek místních rangerů.
Tento problém však fyzicky silný etolog snadno vyřešil. Na začátku roku 1974, když dorazil do lesnictví Zoreti v přírodní rezervaci Borjomi, kde se chystal komunikovat s vlčí smečkou, za prvé dal peníze pytlákům a za druhé „pod hrozbou masakru“ přesvědčil je, aby se nedotýkali vlků, když je tady. Věda musí mít pěsti!
Neexistovaly žádné granty ani žádná vládní pomoc. Mladý vědec se mohl spolehnout jen na vlastní zkušenosti – kdysi v mládí byl myslivem a žil v lese – a štěstí. Před námi byla setkání s predátory.
Jak se spřátelit s vlky
Mimochodem, Badridze také neměl střelnou zbraň. „Zbraně dělají člověka arogantním. Riskuje, aby zkomplikoval situaci, s vědomím, že má za sebou zbraň,“ řekl ruskému zpravodaji. Vlci navíc velmi dobře znali pach zbraní a nikdy by se k ozbrojenému člověku nepřiblížili.
Jak si tedy neozbrojený člověk může získat důvěru smečky predátorů, kde je každé z dospělých zvířat schopno člověka během minuty ukousnout k smrti? Mistrovská třída od Yasona Badridzeho:
1) Zjistěte jejich hlavní cesty Jak vysvětluje vědec, v lesích má každá smečka vlků, což je malá rodina – ne více než tucet zvířat – svou vlastní loveckou zónu o rozloze přibližně sto kilometrů čtverečních. Smečka raději nechodí za tyto země, aby se nekřížila s jinými vlky – to je plné konfliktů a bojů. V těchto oblastech vlci často sledují stejné trasy: místo setkání (místo, kde se schází celá rodina a odpočívá), lovecké stezky, napajedla.
“Opatrně jsem sledoval jejich stopy, ale dlouho jsem nikoho neviděl,” vzpomíná vědec. “Samozřejmě to neznamená, že mě vlci neviděli.” Celou tu dobu žil v lese: spal bez stanu, zabalený v plášti, vařil jídlo na ohni – ale aby ho zapálil, šel za řeku, aby kouř nevyplašil vlky: „V horách , vzduch proudí podél potoka, takže jim kouř nevadil.“ .
2) Zvykněte si na svůj pach Na rozdíl od legend o krvežíznivých vlcích tato zvířata útočí na lidi velmi zřídka, většinou z hladu. Vlci jsou navíc od přírody konzervativní a všeho nového se vyhýbají, takže Badridze měl za úkol přimět zvířata, aby si na něj zvykla a nevnímala ho jako hrozbu.
Vědec k tomu na pár měsíců po jejich cestách rozhazoval kusy materiálu s vlastním pachem – například utržené plechy z jeho domu, aby si zvířata zvykla. Nejprve obcházeli náplasti širokým obloukem, pak, postupně si na to zvykali, to začali ignorovat, a poté, co mladý vlk jednu z nich označil, si vědec uvědomil, že vlci se s jeho přítomností smířili. Posledním krokem bylo krmení: Badridze teď házel kousky syrového hovězího masa na kousky látky, a když viděl, že je vlci začali jíst, rozhodl se, že je čas se seznámit.
3) Přežít přímou srážku V rozhovorech o tomto období svého života profesor zdůrazňuje: můžete být profesionál, jak chcete, a na setkání s vlky se připravovat dlouho, ale když jsou přímo před vámi, vaše srdce se vám stále vrývá do paty :
«Jednoho rána jsem na stopě viděl, že prošli – ostřílení, samec a samice, hledali doupě pro vlčata. A zůstal na ně čekat asi padesát metrů od cesty. Kolem poledne se vrátili. A když si toho všimli, samice se zastavila a ostřílená šla přímo ke mně. Ušel až pět metrů a rozhlédl se. To byl stát, to vám povím! Když se vám na takovou vzdálenost zvíře dívá do očí. Stál, díval se, díval se, pak štěkal, otočil se – a na cestu. A v klidu odešli. Nemohu však hýbat jazykem, je to, jako by můj jazyk sloužil času. Je to pryč, je to opravdu pryč. Už teď se ale ukázalo, že toto číslo s nimi bude fungovat. Zkoušel mě, jak budu reagovat. Viděl jsem, že nezaútočím a ani se nechystám utéct.“.
(Doufám, drahý čtenáři, už jste si uvědomili, že ne každý to může opakovat – a neměli byste to zkoušet, i když je poblíž místa, kde žijete, les s vlky).
Život ve smečce
Po tomto setkání smečka muže postupně přijala za svého. V určitém okamžiku vlci přivedli Badridze na místo setkání. Smečka byla malá: starý šedý vlk, manželský pár dvou ostřílených dospělých vlků a tři přestárlí – dospělí dospívající vlci. S opatrností vědce poznali: vždyť ne nadarmo je krmil masem a jeho pomoc proti pytlákům se ukázala jako užitečná. “Tito vlci mě studovali mnohem dříve než já je.” Když jsem je jen pronásledoval, už mě fyziognomicky znali. A uvědomili si, že moje přítomnost jim poskytuje klidný život,“ říká Badridze.
Ubíhaly měsíce: vědec spal na stejném místě jako vlci a dokonce s nimi i lovil. Hlavním předmětem lovu vlků z přírodní rezervace Borjomi byl jelen. Muž se samozřejmě na jelena nehrnul – to je práce ostříleného samce – ale pouze vláčel, tzn. odříznout kopytníkovi cestu k ústupu spolu s mladými pereyarky. Mladý Badridze běžel dobře, takže za rychle se pohybujícími zvířaty samozřejmě zaostával, ale ne moc. Za odměnu mu vlci po jídle nechali maso na jeleních kostech.
Etolog samozřejmě na rozdíl od svých šedých přátel kosti neohlodával, ale opatrně odřezával kusy masa a odnášel je vařit na ohni, stále přes řeku. Častěji jsme ale museli jíst dušené maso, sádlo a chleba, které nám jednou za pár týdnů rozvážel známý myslivec. Badridze přiznává, že po těch časech obzvláště zuřivě nenávidí dušené maso. Osamělost také hlodala: někdy vědci tak moc postrádali lidi, že šel dál do lesa a mluvil sám se sebou nahlas, aby alespoň slyšel lidskou řeč. Samozřejmě se občas do Tbilisi vrátil, aby úplně nezdivočel, ale maximálně jednou za tři měsíce – a to jen na pár dní, jinak by na něj smečka zapomněla.
Byly však i horší věci než guláš a samota. Jednoho dne, když se vědec vracel z neúspěšného lovu s hejnem, omylem vyrušil medvěda odpočívajícího u balvanu – a to mohl být konec výzkumu budoucího profesora:
«Medvěd vyskočil. Vstal. Je mezi námi půl metru. Co bude dál, není známo. Pokud na mě jen jednou mávne tlapou, nezbude ze mě ani zatracená věc. A buď jsem křičel překvapením a strachem, nebo medvěd vydal nějaký zvuk – vlci na to reagovali. Přiběhli a na medvěda zaútočili. Jeden z nich chytil toho hnědého za patu a ten v šoku utekl“.
Obvykle vlci neriskují kontakt s medvědy, kteří jsou mnohem silnější než oni, takže taková ochrana je známkou nejvyšší důvěry. Člověk se stal plnohodnotným členem smečky, i když jiného biologického druhu. Tak uplynuly dva roky.
Co se Badridze dozvěděl o životě vlků
Vědec samozřejmě celou tu dobu nejen běhal za jeleny, jedl guláš a rušil klid medvědů. Pečlivě studoval zvyky vlků, jejich vztahy ve smečce, způsob lovu, chov vlčat, vytí – a vše pečlivě dokumentoval. Nejúplněji představil výsledky svého výzkumu později v knize „Wolf. Otázky ontogeneze chování, problémy a způsob reintrodukce“, avšak ve zjednodušené podobě.Některé z nich lze uvést takto:
1) Vlčí smečka je rodina nejen v biologickém smyslu. Příběh s medvědem ukazuje, jak se rozvíjí vzájemná pomoc mezi vlky, a to nejen po linii rodič-dítě. Pereyarkas (mladí vlci ve věku jeden nebo dva roky) se dobře starají o štěňata (narozená letos) a starají se také o staré vlky: koušou blechy, nosí a vyvrhují jim potravu. Pokud někdo projeví přílišnou agresi, je vykázán z lovecké zóny – jděte si hledat novou rodinu, když jste takový tyran. To se stalo Badridzemu před očima s jedním z Pereyarků, kterému přezdíval Grumpy.
2) Vlci se predátory nerodí, ale stávají se jimi. „Pokud se necvičený vlk dostane do stáda ovcí, jednoduše zpanikaří. Netuší, že jde o jídlo,“ vysvětluje Badridze. Rodiče učí postupně: nejprve přinesou maso, pak maso s kůží (aby si štěňata pamatovala pach zvířete), pak je vedou k čerstvě ulovené kořisti, učí je stopovat a nabírat stopu. To vše je vychováno ve smečce. Vlk narozený v zoologické zahradě se neuživí ani v lese zamořeném jelenem.
3) Při lovu využívají vlci podle Badridzeho mezi sebou spojení, jehož povaha není zcela jasná – lze jej velmi zhruba nazvat telepatickým. „Existuje zvuk, vůně a vizuální komunikace. Existuje ale i jakési neverbální spojení, telepatické. To je velmi jasně vidět před lovem: zdá se, že se radí, dívají se jeden druhému do očí, takový upřený pohled – a zvíře se otočí, jde a dělá to, co se v tu chvíli ukáže jako vhodné.” Není jasné, jak tento mechanismus funguje, ale sám Badridze se s ním setkal při lovu: jako z rozmaru se přesunul přesně na místo, kde bylo nejvýhodnější zablokovat cestu kořisti.
4) Vlčí vytí je komplexní nástroj komunikace, jehož některé aspekty zůstávají neprozkoumané. Například vlčí jazyk není univerzální a liší se v závislosti na území, kde vlci žijí. Badridze tedy ví, jak dokonale výt, ale selhal, když přijel navštívit svého kolegu do Kanady:
„Byl jsem v Kanadě na pozvání Johna Theberge, přijeli jsme do národního parku. Začal jsem vyzývavě výt, otočil jsem se gruzínským způsobem, vypustil kudrlinky – a vlci mě obecně nezajímali. Strašně mě to urazilo. A Teberg prostě takhle hrál na klarinet – woo-hoo, – a to je vše, zbláznili se a začali křičet.”
Jak to všechno skončilo?
Jak už to v životě bývá, rodinná idylka netrvala dlouho a skončila tragicky. Po dvou letech života s vlky se Yason Badridze vrátil do města. Vyprovodili ho, jak si vzpomíná, se smutným zavytím. A o rok později, když se vrátil do rezervace Borjomi, se ukázalo, že pytláci zabili téměř šedesát vlků, včetně těch, se kterými žil. Badridze musel ve svém výzkumu nejednou komunikovat s vlky a získat si jejich důvěru – v rozhovoru ale říká, že ani jedna smečka se nedotkla duše tolik jako ta první. V posledních desetiletích udělal vědec všechno možné, aby zachoval populaci divokých vlků v Gruzii. Koupil vlčata od lovců, vychoval je, pečlivě reprodukoval rituály výuky lovu a další moudrosti divokého života – a vypustil je do lesů. Zároveň bylo potřeba cíleně učit strachu z lidí, aby nepřicházeli do vesnic a neporáželi ovce: Badridze vlkům nasadil speciální obojky, a když se k lidem přiblížili, uštědřil malý, ale nepříjemný elektrický šok. Vlci odchovaní v zajetí se tak vrátili do divokých podmínek.
Již více než dvacet let, od roku 1998, Yason Badridze již nechová vlky – jeho zdraví již není stejné, v 75 letech nemůžete běžet jako divoké zvíře. Nyní jsou jeho hlavními aktivitami stolní výzkum, psaní knih a přednášky. Ale ani nyní tento klidný postarší muž, v jehož vzhledu lze nedobrovolně spatřit něco vlčího, neúnavně opakovat: je hloupé vidět ve vlku, jako v přírodě obecně v jakémkoliv jeho projevu, něco zlého a krvežíznivého. Stejně jako všechny ostatní živé bytosti žijí tato zvířata v souladu se svou přirozeností a nikdy si z přírody neberou více, než potřebují. Jediným a nejstrašnějším zvířetem, které vyčnívá z tohoto harmonického obrazu a svou chamtivostí a nepředvídatelností ohrožuje všechny ostatní, je člověk. Jeho chování ale zkoumají úplně jiní vědci.
