Nikdy by mě nenapadlo, že budu fotit divoké koně, ale tady stojím na parkovišti letiště v Orenburgu, kde mě vyzvedává vedoucí Centra pro reintrodukci koně Převalského Jevgenij Bulgakov, a před námi leží 150 kilometrů po prázdné ranní dálnici – směrem k rezervaci!
Cesta utekla bez povšimnutí díky příběhům Jevgenije, který mě okamžitě začal vzdělávat o práci v rezervaci a životě vzácného druhu koní.
Nejprve ale trocha historie. V roce 1878 při expedici po střední Asii, na rusko-čínské hranici, dostal ruský cestovatel, geograf a přírodovědec Nikolaj Michajlovič Prževalskij darem lebku a kůži divokého koně, kterého lovili místní lovci.
Po prozkoumání vzorků zoologického muzea v Petrohradu se ukázalo, že kůže a lebka patřily vědě neznámému živočišnému druhu. Poté byl druh pojmenován na počest svého objevitele.
Proč je tento kůň považován za posledního divokého koně na zemi?
Ve skutečnosti v tomto skóre mezi vědci nepanuje úplná shoda a moderní výzkum přináší nové hypotézy a odmítá staré. Například dříve obecně přijímaný názor, že kůň Převalského je předkem koně domácího, je nyní považován za nepravděpodobný.
Výzkum genetiků odhalil, že genotyp koně Převalského se skládá z 66 chromozomů, zatímco u koně domácího jich je 64. Domácí kůň a kůň Převalského se přitom volně kříží a produkují zdravé potomstvo. Na rozdíl od jiných kříženců, jejichž samci jsou téměř vždy sterilní.
Tak se „takhové“ (jak koně Převalského nazývali Mongolové a považovali ho za posvátné zvíře) volně křížili s domácími koňmi v jejich přirozeném prostředí. Jevgenij Bulgakov mi řekl, že se často vyskytovaly případy, kdy samec divokého koně, tak malého vzhledu, si klidně vzal domácí klisny do svého harému.
Existuje také hypotéza, že kůň Převalského nepochází z divokého koně, ale je divokým potomkem svého domestikovaného předka.
Bez ohledu na původ žil tento kůň ve volné přírodě až do poloviny 20. století. Jak ale skončilo v nebezpečí vyhynutí?
Roli hrálo mnoho faktorů. Vliv člověka – ovládl step a proměnil ji v zemědělskou půdu, čímž připravil zvířata o potravu. Zároveň probíhal proces křížení divokých koní s domácími. Posledním stanovištěm takhi byla území mezi Ruskem, Kazachstánem, Mongolskem a Čínou.
K výraznému snížení počtu obyvatel došlo vlivem povětrnostních podmínek v letech 1944-1945. Nezvykle chladná zima – mrazy, sněhové bouře a tvrdá ledová krusta způsobily „jut“ (masivní úbytek dobytka), letní sucho situaci ještě zhoršilo. Místní kvůli tomu začali lovit divoké koně.
Vojenské akce na hranici mezi Čínou a Mongolskem ovlivnily i nekontrolované zabíjení zvířat. Výsledkem bylo, že v roce 1969 byl kůň Převalského viděn ve volné přírodě naposledy.
Oživení druhu
Několik jedinců je stále zachováno v zoologických zahradách a také v nejstarší stepní rezervaci na světě – „Askania-Nova“, která se nachází v oblasti Cherson. Celá moderní populace koní Převalského pochází z 11 koní, z nichž značná část pochází z Askanie.
Populace začala být oživována v roce 1992. První reintrodukční centrum bylo otevřeno v Mongolsku, podobné projekty vznikly v Kazachstánu, Číně a evropských zemích.
Od roku 2015 byl na území Státní přírodní rezervace Orenburgskij zahájen program na ochranu koně Převalského v Rusku.
V roce 2022 ministr přírodních zdrojů a ekologie Ruska Alexander Kozlov schválil program obnovy koně Převalského do roku 2030, podle kterého by celkový počet vzácných koní u nás v reintrodukčních centrech a zoologických zahradách měl být min. sto.
Do rezervace jsme dorazili ještě za tmy. Trochu jsme si odpočinuli, počkali do rána a šli hledat koně. Předtím mi Jevgenij ukázal výběhy a také boxy, ve kterých do rezervace dorazili první koně.
Tam jsme také nasbírali pár pytlů ovsa – koně to milují a právě to je pomohlo zvyknout si na specialisty, kteří monitoring provádějí. Koně se totiž zpočátku lidem vyhýbali, ale díky trochu chutnému krmení si zvykli na konkrétní lidi, auta, jejich pachy a zvuky. Dnes k nim Jevgenij přistupuje zvláštním zvukem a gesty, aby pochopili, že to není cizí člověk.
