Televizní zprávy a publikace o „Festivalu pojídání psů“, který nedávno skončil v jihočínském městě Yulin v provincii Kuang-si, vyvolaly široké veřejné pobouření a vlnu aktivismu ze strany ochránců zvířat po celém světě. Před promítáním videozáznamů a fotografií, které ukazují, jak se psi zaživa upalují a vaří, porážejí a připravují do polévek a dušených pokrmů, varují redaktoři televizních kanálů a publikací diváky, že to, co vidí, může způsobit vážnou ránu psychice. Ani fotografie psů různých ras sedících v přeplněných klecích a čekajících na strašlivý osud nemohou nikoho nechat lhostejným – obyvatelům západních zemí, kde jsou práva psů a mnoha dalších zvířat chráněna zákonem, vypadají tak monstrózně.
Jediným světlým bodem v pokrytí tohoto příběhu byla záchrana psa, který skončil na tržnici Yulin, jehož vzhled natolik dojal aktivistu Humane Society International Petera Leeho, že ho koupil od obchodníků s psím masem a rozhodl se ho vzít s sebou do Spojené státy. Nyní je pes, který od svého nového majitele dostal přezdívku Ricky, v karanténě a čeká na let do Ameriky.
V reakci na pobouřené petice aktivistů a ochránců životního prostředí týkající se zabití „psa“ Yulin čínské úřady uvedly, že oficiálně „takový festival neprobíhá“, takže nebudou přijímat žádná opatření. Obchodníci se psím masem ve svém odůvodnění poukazují na zvyky jiných zemí, například že v Indii nejedí hovězí, protože kráva je pro hinduisty posvátným zvířetem, muslimové a židé odmítají vepřové, protože toto zvíře považují za “ špinavé“ a některé národy se vzdávají jehněčího. A nikoho na Západě nepohoršují pulty masných prodejen a fotografie z masných skladů, ve kterých jsou k vidění mršiny hospodářských zvířat.
V ruské kultuře existuje výraz „snědl psa“, což znamená „nabyl v něčem významné zkušenosti a prošel takovými obtížemi, že „z hladu byl připraven sníst psa“. Tento a další výraz – „počasí je takové, že majitel nevyžene psa na dvůr“ – svědčí o tom, že pes byl v ruských zemích považován za „nečisté zvíře“, neměl být vpuštěn do domu, nemluvě o použití při pojídání jejího masa.
Je třeba poznamenat, že tradice pojídání psů existuje pouze v několika provinciích Číny. Jíst psí maso je také běžné v Koreji. Pokud zadáte frázi „psí maso“ do nějakého vyhledávače na internetu, většina článků řekne, že „Korejci jedí psí maso už tři tisíce let“ nebo dokonce „pět tisíc“ a že je „součást korejského kultura.” Údaje jsou velmi vágní, ochránci zvířat tato tvrzení zpochybňují a trvají na tom, že tato „tradice“ není stará více než sto let, a ti, kdo o ní píší, mají obvykle „finanční zájem“ na udržení takové „tradice“ při životě. Přitom jak během olympijských her v Soulu v roce 1986, tak v Pekingu v roce 2008 byl oficiálně zakázán prodej a konzumace psího masa úřady Jižní Koreje a ČLR. To však nevedlo k likvidaci psího masného průmyslu.
I odpůrci psího masného průmyslu v Koreji se však odvolávají na názor řady historiků, kteří tvrdí, že na území moderní Číny se psí maso konzumovalo jako potrava již před sedmi tisíci lety a zřejmě v souvislosti s tím popularita tohoto zvyku je obzvláště vysoká v těch korejských provinciích, kde byl obchod s Čínou v minulosti nejaktivnější. Geografická a kulturní blízkost obou zemí tedy zjevně hrála roli ve vzniku poptávky po psím mase. To se projevuje v tom, že jak v Číně, tak v Koreji jsou argumenty ve prospěch „zdravosti“ psího masa stejné – údajně „pomáhá snáze snášet horko“, „zvyšuje odolnost těla“, „zahřívá krev v zimě“, „má léčivé vlastnosti“, „zvyšuje mužskou potenci“.
Ochránci zvířat reagují poukazem na četné případy užívání steroidů při krmení jatečných psů, což pravděpodobně neguje „přínosy pro zdraví“ psího masa. Mnohem hroznější a důležitější je ale fakt, že „aby se zvýšil adrenalin v krvi psů před smrtí a tím se zlepšila kvalita masa“, jsou psi poráženi tyčemi, zaživa upalováni plynovými hořáky nebo vařeni zaživa.
Existují i protiargumenty proti teorii „starověku“ výše uvedené tradice. Tak byl v provincii Gyeongsangbuk-do v Jižní Koreji objeven dva tisíce let starý pohřeb, na kterém byla spolu s lidskou kostrou i kostra psa. Vědci přirozeně předpokládali, že pes byl pohřben se svým zesnulým majitelem, což zase znamená, že byl skutečně uctíván jako člen rodiny. Skalní malba ze čtvrtého století našeho letopočtu ukazuje vedle sebe visící těla berana, prasete a psa. Ale na stejném obrázku můžete vidět psy, kteří se volně procházejí – vůbec nevypadají jako zvířata, která se lidé chystají jíst.
Nejhlasitější odpůrci názoru, že psí maso se v Koreji jí už několik tisíc let, věří, že Korejci ho začali jíst až ve dvacátém století. V tomto ohledu existují dvě hlavní verze. Za prvé, vše začalo během japonské koloniální nadvlády v letech 1910 až 1945. Japonci zrekvírovali a odvezli do metropole téměř všechen rolnický dobytek, čímž vlastně Korejcům nezbylo nic jiného, než jíst psy, aby neumřeli hlady. Někteří badatelé tvrdí, že sami Japonci zabíjeli psy, aby použili jejich kůže, ale maso, které je v Japonsku zakázáno konzumovat od roku 675 našeho letopočtu, vyhodili. Podle druhé verze začali Korejci jíst psy během korejské války v letech 65–1950, která začala přesně před 53 lety, také kvůli tomu, že na Korejském poloostrově zavládl hladomor.
O nějaké „tisícileté tradici“ se tedy nemluví, blahodárné vlastnosti psího masa jsou přikrášleny a mýty o nich záměrně podporují podnikatelé, tvrdí aktivisté veřejných organizací usilujících o zákaz zabíjení psů pro jejich maso. . Ale i přes jejich zoufalý boj je nepravděpodobné, že by takový zákaz byl v dohledné době zaveden – sociální důsledky, pokud bude okamžitě přijat potřebný zákon, budou v Jižní Koreji velmi citelné. To si uvědomuje i zástupce šéfredaktora online publikace The Korea Observer. James Hyams, který v současné době pracuje na dokumentu o dané problematice. Sám Hyams je zastáncem úplného zákazu chovu jatečných psů a obchodování s nimi pro maso:
V Jižní Koreji je asi devět set tisíc psů, kteří jsou chováni na porážku.
– Podle statistiky z roku 2010 bylo v Jižní Koreji asi devět set tisíc psů, patřících do přibližně sta tisíc farem. Ukazuje se tedy, že malé farmy mají 7–8 psů, některé i méně. Tam, kde je 10–20 psů, se stávají důležitým zdrojem příjmů rodin. Takže okamžitý zákaz psího masného průmyslu by je připravil o živobytí – to je to poslední, co bych chtěl. V průměru jeden pes stojí asi 70 dolarů. Pokud tedy farmář prodává psí maso do restaurací, pak mu musíme zajistit jiný zdroj příjmů. Organizace jako Humane Society International nakupují psy od farmářů, aby mohli výtěžek použít k zahájení nového podnikání.
Podle Jamese Hyamse byl nedávno jeden farmář, od kterého aktivisté Humane Society International koupili 23 psů, docela úspěšný v pěstování a prodeji borůvek. Podle Hyamse a jeho kolegů musí nyní jihokorejské úřady v první řadě okamžitě zavést jasná pravidla a licenční postupy, které v průmyslu psího masa stále chybí. Odpadne tak černý trh, který se často využívá pro ukradené nebo ztracené mazlíčky. O všech stejných problémech se mluví v Čínské lidové republice – často se tam kradou i domácí psi a téměř nikdo nekontroluje, co zvíře snědlo, než skončilo v kleci obchodníka se psím masem. Úplný nedostatek hygienických norem prudce zvyšuje riziko otravy.
James Hyams zdůrazňuje, že v Koreji existují plemena psů speciálně chovaných pro porážku a sami Korejci vnímají takové psy a domácí psy jako odlišná zvířata. A nejedli by maso z „domácích plemen“. Ale to nezastaví bezohledné obchodníky:
– Organizace Co-existence of Animal Rights on Earth (CARE) provedla v roce 2012 vyšetřování. Jeho aktivisté navštívili několik míst, kde se zvířata chovají a zabíjejí. Našli stovky psů “domácího plemene” čekajících na smrt. Pro majitele tedy nebyl rozdíl, zda se jednalo o „masné“ psy nebo „mazlíčky“. Jeden z nich přiznal, že 70 procent psů, které prodává na maso, jsou zlatí retrívři a další „domácí“ plemena. Cena za jedno zvíře se liší podle ročního období, ale v průměru se pohybuje kolem dvou set dolarů. Další bývalý obchodník uvedl, že maso huskyů a dalších podobných plemen je kvalitou podobné masu speciálně krmených psů, ale je levnější.
James Hyams, který, jak si vzpomínáme, by osobně rád viděl, aby praxe pojídání psů přestala existovat v Jižní Koreji a dalších zemích, a požaduje okamžité ukončení rozšířené praxe krutého zabíjení psů, se také staví proti tomu, co nazývá „kulturní imperialismu“, kdy „jedna kultura si dovolí diktovat druhé, co je správné a co špatné“. Zdůrazňuje, že ve svém novém filmu by rád zjistil, zda je tradice pojídání psího masa v Koreji opravdu tak stará a zaběhlá. Nebo je jihokorejská společnost připravena opustit tuto tradici v minulosti.
Andrej Šarogradskij
Mezinárodní pozorovatel pro Radio Liberty. Autor a hostitel informačního a analytického přehledu podcastu „Freedom Time“
