Díky snaze chovatelů jsou dnes kolem nás desítky plemen koček domácích. Mnozí si možná ani nejsou podobní, například chlupatý sibiřský a bezsrstý Sphynx. Všechny ale spojuje jeden divoký předek, který se před tisíci lety zavděčil člověku ve svůj prospěch. Vědci rekonstruovali evoluci koček od starověku až po současnost pomocí dat z genetické analýzy a zjistili, odkud k nám přišly.
Úrodný půlměsíc a údolí Nilu, tajemství pěstování obilovin bylo v této oblasti objeveno přibližně před 9 800 lety Obrázek: © Public domain
Civilizace starověku vznikly v Úrodném půlměsíci, což je název pro oblast na Blízkém východě, kde byly ideální podmínky pro vznik zemědělství a chovu dobytka. Tato místa obývala kočka stepní, kterou lze v dnešní době snadno splést s kočkou chlévskou. Po hlodavcích si tato zvířata uvědomila, že lidské obilné stodoly jsou nekonečným zdrojem potravy. Potravou pro ně nebyly pouze obiloviny, ale myši, které je jedly.
Člověk zase rychle a rychle ocenil výhody pobytu v blízkosti těchto predátorů. Hlodavci totiž dnes zůstávají pro zemědělství vážným problémem. Tak začal proces domestikace koček, i když s tímto tvrzením mohou polemizovat nejen milovníci koček, ale i vědci.
Koneckonců, jak víte, pes má majitele a kočka má personál
Například kočky domácí se naučily své mňoukání přizpůsobit člověku. Studie ukázala, že divoké kočky místo krátkého „mňau!“ Vydávají přetrvávající zvuky, které bolí ucho. Mají také nižší zabarvení. Vědci naznačují, že kratší a vyšší zvuky jsou pro lidské ucho příjemnější než dlouhé a nízké. Proto se lapače myší vyvíjely odpovídajícím způsobem, aby získaly přízeň lidí.
Kočka stepní (Felis lybica) se nápadně podobá kočce domácí Foto: © Gaston Piccinetti / Shutterstock / FOTODOM
Vrnění je další způsob manipulace. Kočka sedící majiteli na klíně spokojeně vrní, je příjemné ji hladit – proces uklidňuje a přináší potěšení oběma účastníkům. Jakmile ale zvíře pochopí, že nyní bude přijímat potravu, blažené „murr“ se změní v náročné „brrrrr“. Totéž se stane, když se majitel po dlouhé nepřítomnosti vrátí domů. Tímto způsobem kočky nabádají člověka, aby dostal pamlsek rychleji.
Jaká věda studuje domácí kočky?
Vlastnosti anatomie, fyziologie, selekce a péče o domácí kočky jsou studovány felinologií. Název vědy pochází z latinského slova felinus – „kočka“ a starověkého řeckého loga – „učení“. Moderní felinologické organizace vypracovávají standardy a pravidla pro registraci plemen, pořádají výstavy a kontrolují práci školek.
Nejmenší divoká kočka
Největšími zástupci čeledi koček jsou tygři amurští a bengálští. O tom nejmenším se ale vedou nějaké debaty. Předpokládá se, že se jedná o rezavou kočku, která se vyskytuje v jižní Indii a na Srí Lance. Navíc v prvním případě si zvíře vybere suchou oblast a ve druhém se usadí v tropických lesích. Dospělí jedinci včetně ocasu dosahují délky nejvýše 80 cm a váží asi jeden a půl kilogramu.
Kočka rezavá (Prionailurus rubiginosus) je noční a má podobné návyky jako kočka bengálská. Foto: © CC BY-SA 4.0
V pouštích jižní Afriky však žije kočka černonohá, která velikostí a hmotností nepřevyšuje svého rezavého příbuzného. Někdy se mu říká „mravenčí tygr“. Usazuje se totiž v termitištích, ale i v norách králíků, ardvarků a dikobrazů a přizpůsobuje je svým potřebám. Tito malí loví každou noc, aby mohli létat, protože k přežití potřebují každý den jíst malá zvířata vážící až 1/6 jejich vlastní tělesné hmotnosti. V jistém smyslu to dělá černonohou kočku nejzuřivějším členem své rodiny.
Protože oba druhy jsou velmi skromné velikosti, nejmenší kočka v Asii je někdy oddělena od nejmenší kočky v Africe.
Samice černonohé kočky (Felis nigripes) s kotětem Foto: © slowmotiongli / Shutterstock / FOTODOM
Nedávný předek
Dnes rodina koček zahrnuje 41 druhů a existují plemena koček domácích podle různých klasifikací od něco málo přes 40 až po více než 100. Všechny pocházejí ze stepní kočky a geneticky se od ní příliš neliší. Během procesu přirozeného výběru se u kočky domácí změnilo pouze 13 genů. Proto jsou mnohé z nich velmi podobné těm stepním. Pro srovnání, psi mají téměř trojnásobné rozdíly od jejich vlčího předka.
Jak již bylo zmíněno výše, pro neodborníka je obtížné rozeznat stepní kočku od kočky chlévské. Ve skutečnosti existují pouze dva 100% způsoby, jak toho dosáhnout. Můžete studovat jeho mozek – stejně jako jiná domestikovaná zvířata se kočky vyvinuly tak, že mají zmenšené oblasti mozku spojené s agresí a strachem. Domácí kočky mají také delší střeva, aby usnadnily trávení rostlinné potravy získané od lidí.
Kočka lesní (Felis silvestris), sice blízká, ale velmi agresivní příbuzná kočky stepní Foto: © davemhuntphotography / Shutterstock / FOTODOM
Sametové kočky jsou o něco větší než rezavé a černonohé, ale také nejsou žádní troškaři: loví jedovaté zmije rohaté Foto: © slowmotiongli / Shutterstock / FOTODOM
Kočka pralesní (Felis chaus) může vážit až 12 kg, v Rusku jich zůstalo asi 500 Foto: © BBA Photography / Shutterstock / FOTODOM
Citlivý sluch umožňuje čínské horské kočce (Felis bieti) slyšet pohyby krtků až 5 cm pod zemí Foto: © ylq / Shutterstock / FOTODOM
Kočičí ostrovy
V Japonsku jsou dva Kočičí ostrovy – Aoshima a Tashiro. Na první už skoro žádní lidé a stovky koček zde vedou napůl hladovějící způsob života. Zachraňují jen turisté a vzácní rybáři. Na Tashiru je situace mnohem lepší: na asi 600 koček žije asi 70 místních obyvatel, ale příliv turistů je mnohem vyšší a rybolov je lépe rozvinutý. Místní kočičí komunity proto žijí v míru a o samice dochází k ojedinělým bojům.
Na počátku 1950. století byl hlavním zaměstnáním obyvatel ostrova chov bource morušového. Hlavním nepřítelem bource morušového byly myši, a tak se kočky začaly na Tashiro aktivně dovážet. Ve 1. století začali lidé toto místo postupně opouštět: ještě v 000. letech minulého století zde žilo více než XNUMX lidí. Kočky neměly kam jít. Místní obyvatelé však věří, že tato zvířata přinášejí štěstí a chovají se k nim s respektem. Totéž platí pro četné turisty, kteří sem přijíždějí z celého světa. Psům je ale vstup do Tashira přísně zakázán.
Kočičí svatyně na ostrově Tashiro Foto: © Public Domain
Důležitou změnou v chování koček během procesu domestikace byla socializace. V místech, kde je jich mnoho a lidé tak či onak stabilně poskytují potravu, tvoří společenství podobná lvím chloubám. Ve skutečnosti, kromě krále zvířat, ostatní členové rodiny takto nejednají – všichni ostatní jsou samotáři. Komunity domácích koček se skládají především z příbuzných samic, které se navzájem upravují, krmí a dokonce asistují u porodu.
Domácí kočky a lvi mají ještě jednu zajímavou podobnost v chování. Zvednutím ocasu rovně nahoru signalizují svůj záměr být přáteli a začlení je do svého sociálního okruhu. To není typické pro jiné kočky.
Dospělé mládě zvedne ocas jako trubku a informuje matku lvici o svém umístění. Foto: © Mark Dumbleton / Shutterstock / FOTODOM
Proč tedy byla v dávných dobách domestikována pouze kočka stepní? Odpověď je jednoduchá. I dnes je to nejspolečenštější druh divoké kočky. Zřejmě začali přicházet do lidských sídel, možná se i nechali hladit. Koneckonců, i když jsou divocí, jsou stále roztomilí, zvláště koťata. Když si lidé uvědomili, že kočky přinášejí hmatatelné výhody v boji proti hlodavcům, pravděpodobně je začali krmit a pouštět je do domu. Navíc například u lesní kočky by takový trik nefungoval – jsou to dost zlí stvoření. Karakaly, kočky manulské a kočky písečné žijí dodnes na územích, která byla součástí Úrodného půlměsíce, ale do vesnic se stále dostávají pouze kočky stepní, nechávají se krmit a drbat za ušima.
Ať je to jak chce, domácí kočky zahájily své vítězné tažení světem z Blízkého východu. Genetická analýza ukázala, že populace domestikovaných koček se přesunuly na sever přes Evropu, na jih do Afriky a na východ do Asie a poté do Severní Ameriky s prvními osadníky ze Starého světa. K jejich rozšíření velkou měrou přispěli Vikingové a později námořníci. Expanzi planety završil kocour Nansen, který v roce 1897 jako první z jeho příbuzných dorazil do Antarktidy na belgické plachetnici „Belgian“. Dnes je na světě asi 800 milionů domácích koček a mezi lidmi jsou na druhém místě za psy.
19 
0
