Bylo to dávno, hodně dávno. Už třetí den pršel lehký bouřkový déšť. Absurdní listy stromů zvlhly a stébla trávy také zvlhla a jejich vršky s květinami visely dolů. Kůra stromů zvlhla. Země je mokrá. Všechno bylo mokré. A zvířata, ptáci, motýli a brouci – všichni se necítili dobře. Všichni se schovali kamkoli a snažili se usušit si peří, křídla a nadýchanou srst. Všichni se zamračili: byli vyděšení, protože déšť jim vyhladověl. Brouci, motýli a kobylky se neodvážili jít ven za potravou, protože se báli, že si namočí křídla a nohy. Ptáci hladověli, protože nebylo kde sehnat motýly a brouky.
Všichni dravci měli hlad, protože se nemohli dostat k ptákům, ukrytým před deštěm v zeleném houští. V lese byl hlad a sklíčenost.
Na svahu kopce mezi zeleným lesem byla z dálky vidět žlutá písečná mýtina. Z nedalekého stromu slétl nádherný pták, otřásl se a svižně kráčel po písku.
Znáš ji. To je straka běloboká, to je zlodějská straka. To je chytrá holka a kráska našich lesů. Inteligentní, živé oči straky svižně zkoumaly písek. Chudinka, další den nejedla. Déšť jí nedovolil lovit ani na poli, ani na řece, ani poblíž vesnice. A tak přišla zkusit štěstí na písek. Převrátil jsem jeden kamínek – nebylo nic. Přistoupil jsem k dalšímu a popadl ho; pod ním seděli tři brouci. Tsap, tsap – a červ zemřel.
– Co jíte, drby? – ozval se sladký, sladký hlas.
Straka se otočila a spatřila mokrou tvář lišky vykukující zpoza keře. Liška se dívá, olizuje si rty a cvakají zuby.
“Dobrý den, drby,” odpovídá straka. – Hledám tu brouky na jídlo.
– Jsou chutné, košilko?
– Chutné nebo nechutné, liško, ale hlad není moje teta; podívejte se, jaké je počasí. A budete spokojeni s broukem.
– Jako bys mohl jíst brouky?
Straka svižně poskočila k blízkému oblázku, podívala se pod něj a zvedla ho.
– Ale zkus to, kmotře.
Liška k ní rychle přiběhla. “Chop, pop,” a snědla všechny brouky, které byly pod kamenem.
“No,” říká, “to je v pořádku, můžeš jíst.” Pojď, – říká, – košilko, hledej brouky.
A obě přítelkyně začaly hýbat všemi oblázky, které ležely na písku. Sama straka převracela ty lehčí a liška pomáhala převracet ty těžší: Obešli tedy celou paseku. Prohledali všechny kameny, setřásli se a přátelsky se posadili.
– Dobře, děkuji, košilko, pomohl jsi mi. Zrovna jsem měl umřít hlady. “A víš co,” řekl potom mazaný drb, “pojďme společně lovit.” Máš křídla a laskavé oko. Letíte na vrchol – a vidíte všechno. Ale mám citlivý prst na noze a ostrý zub. Kdybych jen cítil vůni zajíčka nebo tetřeva, tiše se k nim připlížím, chytnu je svými i svými zuby. Ale tady je problém; Uši zajíčka jsou dlouhé. Ty se plížíš, plížíš, trochu zašustíš – uslyší. Skok, skok – a je pryč. Takže ty a já budeme lovit takto: proleťte mezi stromy a podívejte se: uvidíte-li tetřeva, koroptev, křepelku nebo zajíčka, sedněte si k nim a začněte křičet, hlasitěji, hlasitěji; a já se mezitím připlížím a chytnu to a pak to rozdělíme napůl.
“No,” říká straka, “ruce dolů.” Abych řekl pravdu, jste na zemi řemeslnice a já nemám ani vaše zuby.
– Ty! sbohem! sbohem! – bylo slyšet z nedalekého stromu. “Pojďme se podívat, kdo koho oklame,” zakřičel kos posměšně. – Obojí je dobré. Uvidíme, co je lepší
Ráno, jakmile se rozzářilo rudé svítání, vyrazili noví přátelé na lov. Straka se třepotá ze stromu na strom, podívá se sem a tam a vlaje dál. A za ní, pod stromy, se Lisa Patrikejevna prodírá mezi křovím a bedlivě pozoruje svého přítele.
Na zelené louce, mezi modrými, žlutými, modrými květy, zčervenaly šťavnaté jahody. “Kuchař! kuchař! kuchař. “- bylo slyšet a v křoví se objevil tetřev.
Pak se ozvalo: „Tiu! tiu!” a na mýtinu vyběhl celý zástup tetřevů. „Kuk! kuk! kuk! – křičel tetřev a její děti začaly rychle jíst bobule. Sám tetřev nežral: ostražitě se rozhlížel a ušima citlivě naslouchal, byl někde skrytý nepřítel?
Na stromě se objevila straka. Tetřev se na ni naštvaně podíval.
“Kuchař! kuchař. » Tetřev se schovává. Straka, neblbni, přeletěla přes mýtinu, sestoupila mezi stromy na zem a začala se tiše plížit v trávě. Ubohý tetřev byl oklamán: když straku neviděla, dala signál dětem a ty zase začaly jíst sladké bobule. Najednou vyletěla z trávy na keř, který rostl uprostřed mýtiny, straka a začala cvrlikat. Tetřev byl vystrašený, tetřev se přikrčil k zemi a straka seděla, cvrlikala a vrtěla ocasem.
Mezitím si liška na druhé straně vše vyhlídla a tiše se přikradla k líhni. Skočila – a tetřev dac! Kousla ho a skočila k druhému. Tetřev křičel zoufale. Kapříci vzlétli a pomluvě zbylo v zubech jen peří.
Straka nespala. Když sebrala tetřeva rozdrceného liškou, posadila se s ním na strom a začala jíst. Liška přiběhla.
– Můj podíl? – mluví.
“Teď, teď, pomluv, dovol mi se podělit,” odpovídá straka a sama to sní. Snědla vnitřnosti, droby a oškubala všechno maso. Zbyly jen kosti.
“No, drbne, vezmi si svůj díl,” říká straka a hodí zbytky lišce.
Liška žvýkala kosti tetřeva, olízla si rty a pomyslela si:
– Takže ty, zlodějská straka, děláš společnost? Počkej, dám ti lekci.
-Jsi plný? – křičí straka shora.
“Jsem plná, drahá,” odpovídá liška. – A teď jdeme na oběd.
Vydali se na cestu. Dlouho nebo krátce jsme bloudili lesem a nakonec jsme došli na okraj. Celá rodinka zajíčků vesele poskakovala po zelené trávě. Někteří zajíčci žvýkali stonky šťavnatých rostlin, jiní se sami čistili a dva si začali hrát a honili se veselými skoky. Straka se znovu připlížila, sedla si na keř a dobře, zamávala ocasem. Všichni zajíčci nastražili uši a začali si toho podivného ptáčka prohlížet. A liška se připlazila za ním – wow! a jeden popadl. Ostatní utekli.
Straka je přímo tam.
“Pojď,” říká, “pomlouvej, sdílej.”
Liška měla hrozný hlad, ale rozhodla se straku potrestat.
“Rozdělíme si to,” říká, “miláčku, ale víš, jsem strašně unavený.” Ani se mi nechce jíst, protože jsem unavený. Já si trochu odpočinu a ty budeš sledovat zajíčka; jinak je tady spousta zlodějů. A vlk chodí a havran letí. A až se probudím, podělíme se o to s vámi a sníme.
“Dobrá, drby,” odpovídá straka a sama si myslí: “Mám přítele!” Jdi spát, miláčku, no a já se mezitím najím.
Dívá se – liška už chrápe. Straka poskakovala a poskakovala a začala vylupovat králíčkovo oko – straka úplně první pamlsek. Liška ale nespala a svého společníka bedlivě sledovala. Jakmile měla straka plné ruce práce se zajícem, liška ho okamžitě popadla za ocas. Vyděšená zlodějka zaječela zoufalým hlasem, vrhla se ze všech sil a odletěla, ale ocas zůstal v zubech lišky.
– Ha ha ha! – ozvalo se v březovém listí. – To je přátelství zlodějů! – vykřikl kos. “Byl jsem si jistý, že budou bojovat.” “A všichni ptáci, bez ohledu na to, kolik jich bylo, se shromáždili, aby se podívali na skrovnou straku.” Všude kolem byl slyšet smích a posměch.
-Kde je tvůj vychvalovaný ocas? – vykřikl datel.
“Uřízli jí to v Moskvě,” poznamenala sýkora. – Stalo se módou chodit bez ocasů.
-No, to není pravda! – zaječel pěnice. „Ocas měla slepený a zmoklý deštěm.
Straka se schovala a nakonec vykřikla: “gevalt!” Přiletěly další straky. Shromáždil se celý coven a začal ubohého příbuzného nadávat; ale nakonec se rozhodl lišce pomstít.
Od té doby lišky po čtyřicítce prostě nemají život.
Například liška se schová pod keřem, aby popadla neopatrného zajíčka, když jde kolem: straka si ho sotva všimne a začne nad ním cvrlikat; spustí takový poplach, že vše poletí a uteče.
Drby se začnou plížit ve vysoké trávě k tetřevům; ještě krok a chytne ho. Ale nebylo to tak: z ničeho nic se objevila straka, popadla lišku za ocas, zacvrlikala a odletěla a tetřívek už na mýtině nebyl.
Na břeh rybníka spadne malá liška. Celé hejno káčátek se vesele máchá v ostřici, plave blíž a blíž ke břehu, hodlajíc si odpočinout, plave přímo k místu, kde ležela drbna. Oči se jí zavřely rozkoší. Zdá se jí, že jí kachní kosti křupou v zubech. Najednou se z ničeho nic ozve straka a vrhne se na lišku. Kachňata se okamžitě ponořila do vody; Stará kachna plave s úzkostným, vzteklým kvákadlem. Nedá se nic dělat: hladová drbna mizí v křoví.
Straky tedy všude pronásledují lišky a brání jim v lovu.
Navíc svou přítomnost prozradí lovcům a drby často platí její kůží. Věci dospěly tak daleko, že lišky přes den téměř přestaly lovit a vyrážejí na lov pouze v noci, kdy straky spí.
