Článek uvádí údaje o antihypertenzní účinnosti agonisty imidazolinových receptorů moxonidinu a možnosti jeho použití v rámci kombinované terapie arteriální hypertenze. Zvažují se mechanismy antihypertenzního účinku léku, jeho účinek na metabolismus sacharidů a citlivost tkání na inzulín. Moxonidin má organoprotektivní účinek a pro svou schopnost snižovat inzulinovou rezistenci je doporučován k léčbě arteriální hypertenze u pacientů s metabolickým syndromem, diabetes mellitus a obezitou.
- KLÍČOVÁ SLOVA: arteriální hypertenze, agonisté imidazolinových receptorů, moxonidin, metabolický syndrom, inzulinová rezistence
Článek uvádí údaje o antihypertenzní účinnosti agonisty imidazolinových receptorů moxonidinu a možnosti jeho použití v rámci kombinované terapie arteriální hypertenze. Zvažují se mechanismy antihypertenzního účinku léku, jeho účinek na metabolismus sacharidů a citlivost tkání na inzulín. Moxonidin má organoprotektivní účinek a pro svou schopnost snižovat inzulinovou rezistenci je doporučován k léčbě arteriální hypertenze u pacientů s metabolickým syndromem, diabetes mellitus a obezitou.
Arteriální hypertenze (AH) je závažný zdravotní problém a je zařazena na seznam společensky významných onemocnění, protože její prevalence je vysoká (až 40 % mezi dospělou populací Ruska) a přispívá ke zvýšenému riziku kardiovaskulárních komplikací. Výskyt hypertenze stoupá s věkem a u osob starších 60 let dosahuje 50–60 % [1].
Podle nejnovějších národních doporučení a doporučení Evropské kardiologické společnosti (ESC) je hlavním cílem léčby hypertenze minimalizovat riziko rozvoje kardiovaskulárních komplikací a tím kardiovaskulární smrti [2, 3].
K dosažení tohoto cíle je nutné dosáhnout cílové hladiny krevního tlaku (TK), snížit závažnost ovlivnitelných rizikových faktorů pacienta nebo je odstranit (kouření, dyslipidémie, obezita atd.), dosáhnout regrese zjištěného poškození cílových orgánů a konečně účinně léčit přidružená onemocnění, především koronární srdeční onemocnění (ICHS) a diabetes mellitus (DM). Přítomnost onemocnění koronárních tepen a diabetu 2. typu u pacientů s hypertenzí znamená vysoké nebo velmi vysoké kardiovaskulární riziko. Antihypertenzní léčba zvolená pro tyto pacienty by proto neměla minimálně zhoršovat průběh doprovodných onemocnění.
Dříve bylo pozorováno zvýšené riziko infarktu myokardu (u přípravků na rauwolfii) a kritické zhoršení periferní cirkulace u pacientů s diabetem s makroangiopatiemi v reakci na použití neselektivních betablokátorů. Některá antihypertenziva, která účinně snižují krevní tlak, mohou mít navíc nepříznivý vliv na metabolismus sacharidů a lipidů (neselektivní betablokátory, thiazidová diuretika ve vysokých dávkách).
Již více než deset let je v Rusku realizován program boje proti hypertenzi a snížení kardiovaskulární mortality dosažené v posledních letech je spojeno s úspěchy v léčbě hypertenze. Nicméně frekvence dosažení cílové hladiny krevního tlaku (
2. Diagnostika a léčba arteriální hypertenze. Ruská doporučení (IV revize). Ruská lékařská společnost pro arteriální hypertenzi, Všeruská vědecká společnost kardiologů. M., 2010.
3. Pracovní skupina ESH/ESC pro léčbu arteriální hypertenze. 2013 Praktické pokyny pro management arteriální hypertenze Evropské společnosti pro hypertenzi (ESH) a Evropské kardiologické společnosti (ESC): ESH/ESC Task Force for the Management of Arterial Hypertens // J. Hypertens. 2013. Sv. 31. č. 10. S. 1925–1938.
4. Hlava GA, Mayorov DN Imidazolinové receptory, nová činidla a terapeutický potenciál // Cardiovasc. Hematol. Agents Med. Chem. 2006. Sv. 4. č. 1. S. 17–32.
5. Farsang C., Kapocsi J. Imidazolinové receptory: od objevu k antihypertenzní terapii (fakta a pochybnosti) // Brain Res. Býk. 1999. Sv. 49. č. 5. S. 317–331.
6. Ernsberger P. Farmakologie moxonidinu: antagonista receptoru I1-imidazolinu // J. Cardiovasc. Pharmacol. 2000. Sv. 35. č. 7. Suppl. 4. S. S27–S41.
7. Cao C., Kang CW, Kim SZ, Kim SH Augmentace moxonidinem indukovaného zvýšení uvolňování ANP hypertrofií síní // Am. J. Physiol. Heart Circ. Physiol. 2004. Sv. 287. č. 1. P. H150–H56.
8. Theodor R., Weimann H.J., Weber W., Michaelis K. Absolutní biologická dostupnost moxonidinu // Eur. J. Drug Metab. Farmakokinet. 1991. Sv. 16. č. 2. S. 153–159.
9. Schwarz W., Kandziora J. Dlouhodobé zkušenosti s moxonidinem, novým antihypertenzivem // Fortschr. Med. 1990. Sv. 108. č. 32. S. 616–620.
10. Rupp H., Maisch B., Brilla CG Vysazení léku a rebound hypertenze: diferenciální účinek centrálních antihypertenziv moxonidin a klonidin // Cardiovasc. Drugs Ther. 1996. Sv. 10. Dod. 1. S. 251–262.
11. Prichard BNC, Simmons R, Rooks MJ a kol. Dvojitě zaslepené srovnání moxonidinu a atenololu v léčbě pacientů s mírnou až středně těžkou hypertenzí // J. Cardiovasc. Pharmacol. 1992. Sv. 20. S. 45–49.
12. Wolf R. Léčba hypertenzních pacientů antagonistou vápníku nebo moxonidinem: srovnání // J. Cardiovasc. Pharmacol. 1992. Sv. 20. S. 42–44.
13. Lotti G., Gianrossi R. Moxonidin vs. kaptopril u mírné až střední hypertenze. Dvojitě zaslepená studie účinnosti a tolerance // Fortschr. Med. 1993. Sv. 111. č. 27. S. 429–432.
14. Kraft K., Vetter H. Čtyřiadvacetihodinové profily krevního tlaku u pacientů s mírnou až středně těžkou hypertenzí: moxonidin versus kaptopril // J. Cardiovasc. Pharmacol. 1994. Sv. 24. Suppl. 1. P. S29–S33.
15. Küppers HE, Jäger BA, Luszick JH et al. Placebem kontrolované srovnání účinnosti a snášenlivosti moxonidinu a enalaprilu podávaného jednou denně u mírné až středně těžké esenciální hypertenze // J. Hypertens. 1997. Sv. 15. č. 1. S. 93–97.
16. Martin U., Hill C., O’Mahony D. Použití moxonidinu u starších pacientů s rezistentní hypertenzí // J. Clin. Pharm. Ther. 2005. Sv. 30. č. 5. S. 433–437.
17. Waters J, Ashford J, Jager BA a kol. Použití moxonidinu jako jednotkové terapie a v kombinaci v léčbě esenciální hypertenze: výsledky studie TOPIC (Trial of Physiotens in Combination) // J. Clin. Základní Cardiol. 1999. Sv. 2. č. 2. S. 219–224.
18. Abellan J., Leal M., Hernandez-Menarguez F. Účinnost moxonidinu při léčbě hypertenze u obézních, nekontrolovaných pacientů s hypertenzí // Kidney International. 2005. Sv. 67. Suppl. 93. P. S20–S24.
19. Ruksin V.V., Grishin O.V. Pohotovostní péče o vysoký krevní tlak, který neohrožuje život // Kardiologie. 2011. č. 2. S. 45–51.
20. Gaponova N.I., Abdrakhmanov V.R., Baratashvili V.L., Tereshchenko S.N. Hypertenzní krize: léčebná a diagnostická taktika v přednemocniční fázi // Pharmateka. 2012. č. 20.
21. Tereshchenko S.N., Gaponova N.I., Abdrakhmanov V.R. et al. Randomizovaná multicentrická srovnávací studie účinnosti moxonidinu u pacientů s nekomplikovanou hypertenzní krizí (AVES) // Arteriální hypertenze. 2011. T. 17. č. 4. s. 316–324.
22. Van Onzenoort HA, Bussink M, Menheere PP et al. Účinek sublingválního kaptoprilu versus intravenózní enalaprilát na plazmatické hladiny angiotenzinu II // Pharm. World Sci. 2006. Sv. 28. č. 3. S. 131–134.
23. Haczynski J., Spring A., Przewlocka-Kosmala M., Flasinski J. Vliv moxonidinu na hypertrofii levé komory u pacientů s hypertenzí // J. Clin. Základní Cardiol. 2001. Sv. 4. č. 1. S. 61–65.
24. Paquette PA, Duguay D, El-Ayoubi R a kol. Kontrola hmoty levé komory moxonidinem zahrnuje sníženou syntézu DNA a zvýšenou fragmentaci DNA // Br. J. Pharmacol. 2008. Sv. 153. č. 3. S. 459–467.
25. Krespi PG, Makris TK, Hatzizacharias AN et al. Účinek moxonidinu na mikroalbuminurii, trombomodulin a hladiny inhibitoru aktivátoru plazminogenu-1 u pacientů s esenciální hypertenzí // Cardiovasc. Drugs Ther. 1998. Sv. 12. č. 5. S. 463–467.
26. Littlewood KJ, Greiner W., Baum D., Zoellner Y. Doplňková léčba moxonidinem versus nitrendipinem u hypertenzních pacientů s pokročilým selháním ledvin: analýza nákladové efektivity BMC Nephrol. 2007. Sv. 8. ID 9.
27. Radermacher J., Mengel M., Ellis S. a kol. Index renální arteriální rezistence a přežití renálního aloštěpu // N. Engl. J. Med. 2003. Sv. 349. č. 2. S. 115–124.
28. Deftereos S., Giannopoulos G., Kossyvakis C. a kol. Účinnost moxonidinu ke snížení zátěže fibrilací síní u pacientů s hypertenzí // Am. J. Cardiol. 2013. Sv. 112. č. 5. S. 684–687.
29. Sanjuliani AF, Genelhu de Abreu V., Ueleres Braga J. et al. Účinky moxonidinu na sympatický nervový systém, krevní tlak, aktivitu plazmatického reninu, plazmatický aldosteron, leptin a metabolický profil u obézních pacientů s hypertenzí // J. Clin. Základní. Cardiol. 2004. Sv. 7. č. 1. S. 19–25.
30. Derosa G., Cicero AF, D’Angelo A. et al. Metabolické a antihypertenzní účinky moxonidinu a moxonidinu plus irbesartanu u pacientů s diabetes mellitus 2. typu a mírnou hypertenzí: sekvenční, randomizovaná, dvojitě zaslepená klinická studie // Clin. Ther. 2007. Sv. 29. č. 4. S. 602–610.
31. Chazova I., Almazov VA, Shlyakhto E. Moxonidin zlepšuje kontrolu glykémie u pacientů s mírnou hypertenzí a nadváhou: srovnání s metforminem // Diabetes Obes. Metab. 2006. Sv. 8. č. 4. S. 456–465.
32. Chazová I.E., Mychka V.B. Nové možnosti v léčbě pacientů s metabolickým syndromem. Výsledky studie ALMAZ // Systémová hypertenze. 2006. T. 8. č. 2. S. 14–17.
33. Mychka V.B., Tishina E.V., Zhernakova Yu.V. a další Význam agonisty imidazolinového receptoru moxonidinu v léčbě pacientů s arteriální hypertenzí a metabolickým syndromem. Výsledky studie MERSY v Rusku // Systémová hypertenze. 2010. č. 1. S. 52–56.
34. Sharma AM, Wagner T., Marsalek P. Moxonidin v léčbě pacientů s nadváhou a obezitou s metabolickým syndromem: postmarketingová sledovací studie // J. Hum. Hypertens. 2004. Sv. 18. č. 9. S. 669–675.
35. Chazova I.E., Nedogoda S.V., Zhernakova Yu.V. a další Doporučení pro léčbu pacientů s arteriální hypertenzí s metabolickými poruchami // Kardiologický bulletin. 2014. T. IX. č. 1 (XXI). s. 3–57.
36. Adasheva T.V., Zadionchenko V.S., Matsievich M.V. a další.Arteriální hypertenze a CHOPN – racionální volba terapie // Russian Medical Journal. 2006. č. 10. s. 795–800.
37. Schachter M., Luszick J., Jager B. et al. Bezpečnost a snášenlivost moxonidinu při léčbě hypertenze // Drug Saf. 1998. Sv. 19. č. 3. S. 191–203.
Role moxonidinu v léčbě arteriální hypertenze
GA Baryshnikova, SA Chorbinskaya, II Stepanova
Ústřední státní lékařská akademie
Kontaktní osoba: Galina Anatolyevna Baryshnikova, bargalan@mail.ru
Zde uvádíme data o antihypertenzní účinnosti agonisty imidazolinového receptoru moxonidinu a možnosti jeho použití v kombinované terapii arteriální hypertenze. Diskutujeme mechanismy antihypertenzního účinku moxonidinu, jeho vliv na metabolismus sacharidů a citlivost tkání na inzulín. Moxonidin má orgánově protektivní aktivitu a díky své schopnosti snižovat inzulinovou rezistenci je doporučován k léčbě arteriální hypertenze u pacientů s metabolickým syndromem, diabetes mellitus a obezitou.
Vlastnosti léku Moxonidin Xantis tablety 0,2 mg, 30 ks.
hlavní
moxonidin
8594183959528
JSC Saneka Pharmaceuticals
od 5 °С do 25 °С
10 tablet v blistru, 3 blistry v papírové krabičce.
na předpis
Kdo může
opatrně
opatrně
Написать отзыв
Zakoupili jste již tento produkt?
Před zveřejněním může být vaše recenze upravena tak, aby opravila gramatiku, pravopis nebo odstranila nevhodná slova nebo obsah. Recenze, o kterých se domníváme, že jsou vytvářeny zainteresovanými stranami, nebudou zveřejněny. Zkuste mluvit o své vlastní zkušenosti a vyvarujte se zobecňování.
Odměníme toho, kdo zanechá první recenziBonusy 50 UAHpro další nákupy i další1 UAH za každý like,doručeno do vašich recenzí! Maximální výše bonusu –100 UAH.více
Přihlaste se a zanechte recenzi
- Struktura
- Dávková forma
- Farmakoterapeutická skupina
- Farmakodynamika
- Farmakokinetika
- Indikace
- Kontraindikace
- Interakce s jinými léčivými přípravky a jiné formy interakce
- Funkce aplikace
- Schopnost ovlivnit rychlost reakce při řízení vozidla nebo obsluze strojů
- Použití během těhotenství nebo kojení
- Dávkování a podávání
- Děti
- Nadměrná dávka
- Nežádoucí reakce
- Datum vypršení platnosti
- Podmínky skladování
- Obal
- Kategorie dovolená
- Производитель
- Sídlo výrobce a jeho adresa místa podnikání
- Zdroj pokynů
Moxonidin Xantis tablety 0,2 mg, 30 ks. – Návod k použití
Struktura
účinná látka: moxonidin;
1 tableta obsahuje moxonidin 0,2 mg nebo 0,3 mg nebo 0,4 mg;
další komponenty: monohydrát laktózy, povidon, bezvodá laktóza, krospovidon, magnesium-stearát;
obal tabletu: hypromelóza, oxid titaničitý (E 171), makrogol, červený oxid železitý
(E 172), žlutý oxid železitý (E 172).
Dávková forma
Tablety potahované filmem.
Základní fyzikální a chemické vlastnosti:
0,2 mg – potahované tablety, kulaté, bikonvexní, růžové.
0,3 mg – potahované tablety, podlouhlé, bikonvexní, růžové.
0,4 mg – tablety jsou potahované, kulaté, bikonvexní, růžové, s půlicí rýhou na jedné straně (rýha se aplikuje pro usnadnění polykání a není určena k rozdělení na dvě stejné dávky).
Farmakoterapeutická skupina
Antihypertenziva. Agonisté imidazolinového receptoru. Kód ATX C02A C05.
Farmakodynamika
Moxonidin je účinné antihypertenzivum. Dostupné experimentální důkazy naznačují, že centrální nervový systém (CNS) je místem antihypertenzního účinku moxonidinu. Moxonidin je selektivní agonista imidazolinového receptoru. Tyto imidazolin-senzitivní receptory jsou koncentrovány v rostrální ventrolaterální dřeni, oblasti považované za regulační centrum periferního sympatického nervového systému. Stimulace imidazolinových receptorů pomáhá snižovat aktivitu sympatického nervového systému a snižuje krevní tlak.
Moxonidin se liší od ostatních sympatolytických antihypertenziv svou relativně nízkou afinitou ke známým α2-adrenergním receptorům ve srovnání s imidazolinovými receptory. V důsledku toho se u moxonidinu zřídka vyskytuje sedace a sucho v ústech.
U lidí vede užívání moxonidinu ke snížení periferní vaskulární rezistence s následným poklesem krevního tlaku. Antihypertenzní účinek moxonidinu byl prokázán ve dvojitě zaslepených, placebem kontrolovaných, randomizovaných studiích. Publikované údaje naznačují, že použití antagonisty angiotenzinu II (AIIA) spolu s moxonidinem u pacientů s arteriální hypertenzí s hypertrofií levé komory při snížení stejné hladiny krevního tlaku vedlo ke zvýšené regresi hypertrofie levé komory ve srovnání s hypertrofií volné komory.
Ve dvouměsíčních léčebných studiích ve srovnání s placebem zvýšil moxonidin inzulinovou senzitivitu o 2 % u pacientů se středně těžkou hypertenzí, obezitou a inzulinovou rezistencí.
Farmakokinetika
Vstřebávání. Po perorálním podání je moxonidin rychle (doba dosažení maximální plazmatické koncentrace je asi 1 hodina) a téměř úplně absorbován v horní části gastrointestinálního traktu. Absolutní biologická dostupnost je přibližně 88 %, což ukazuje, že nedochází k významnému metabolismu při prvním průchodu játry. Současná konzumace jídla neovlivňuje farmakokinetiku moxonidinu.
Divize. Stupeň vazby na plazmatické proteiny stanovený in vitro je přibližně 7,2 %.
Biotransformace. Ve vzorcích lidské plazmy byl identifikován pouze dehydrogenovaný moxonidin. Farmakodynamická aktivita dehydrogenovaného moxonidinu je přibližně 1/10 aktivity moxonidinu.
Výkon. Během 24 hodin je 78 % celkové dávky moxonidinu vyloučeno močí jako nezměněná sloučenina a 13 % jako dehydrogenovaný moxonidin. Další méně významné metabolity v moči tvoří asi 8 % dávky. Méně než 1 % se vylučuje stolicí. Poločas moxonidinu a jeho metabolitu je přibližně 2,5 hodiny, respektive 5 hodin.
U pacientů s arteriální hypertenzí ve srovnání se zdravými dobrovolníky se farmakokinetika moxonidinu významně nelišila.
U starších subjektů byly pozorovány změny farmakokinetiky, s největší pravděpodobností v důsledku snížené rychlosti metabolismu a/nebo mírně vyšší biologické dostupnosti. Tyto změny však nejsou považovány za klinicky významné.
Protože se moxonidin nedoporučuje k léčbě dětí, nebyly v této subpopulaci provedeny farmakokinetické studie.
Eliminace moxonidinu je do značné míry závislá na clearance kreatininu. U pacientů se středně těžkou poruchou funkce ledvin (glomerulární filtrace (GFR) 30–60 ml/min) jsou plazmatické koncentrace v ustáleném stavu a poločasy přibližně 2krát a 1,5krát vyšší než u pacientů s normální funkcí ledvin (GFR > 90 ml/min. min). U pacientů s těžkou poruchou funkce ledvin (GFR
Na základě výše uvedených údajů by měla být dávka moxonidinu u pacientů s renálním selháním upravena individuálně. Během hemodialýzy je moxonidin jen mírně odstraněn.
Předklinické údaje o bezpečnosti.
Předklinické údaje na základě standardních studií farmakologické bezpečnosti, chronické toxicity, genotoxicity, kancerogenního potenciálu a reprodukční toxicity nenaznačují žádné zvláštní riziko pro člověka.
Studie na zvířatech prokázaly toxické účinky na embryonální vývoj při použití dávek toxických pro matku. Studie reprodukční toxicity neprokázaly žádný vliv na fertilitu nebo teratogenní potenciál. Toxické účinky na embryonální vývoj byly pozorovány u potkanů při dávkách ≥ 9 mg/kg/den au králíků při dávkách vyšších než 0,7 mg/kg/den. Ve studiích peri- a postnatálního vývoje u potkanů byly pozorovány účinky na vývoj a životaschopnost při dávkách ≥ 3 mg/kg/den.
