První písemná zmínka o divokých koních v tomto koutu Vestfálska pochází z roku 1316. Stádo v neprůchodné bažinaté oblasti jako zázrakem přežilo, v 350. století bylo vzato pod ochranu a nyní čítá více než XNUMX klisen.
Friederike Rövekamp je hlavní lesník rezervace divokých koní (Wildpferdebahn) v Merfelder Bruch. Byl založen v předminulém století vévody z Herzog von Croy poblíž města Dülmen v Severním Porýní-Vestfálsku.
Německá vlna: Německo je bohaté na přírodní zajímavosti, ale toto stádo divokých koní je prostě unikátní památka. Je těžké uvěřit, že v srdci industrializované a hustě osídlené západní Evropy je to vůbec možné. Téměř hčtyři sta divokých koní! Jak toto stádo vůbec přežilo?
Friederike Rowekamp: Divocí koně se dříve vyskytovali po celém Německu, ale s růstem populace a lidským průzkumem nových území se jejich stanoviště začala zmenšovat. Rolníci je zničili při ochraně jejich úrody. Byli zajati, aby je osedlali pro vojenské účely. Koně byli nuceni jít stále dál, do hlubin téměř neprostupných lesů a bažin. Toto stádo bylo zachováno díky souběhu mnoha různých okolností. Koně se několik staletí vyhýbali tomu, aby je lidé viděli.
– Ale v určitém okamžiku se to stále stalo?
— Divoké stádo, sestávající tehdy ze 150 koní, bylo objeveno teprve v 12. století. Velmi rychle, za 125 let, se jeho počet snížil na tři desítky. Místní rolníci začali lovit koně, protože tento les byl obyčejný. Tehdejší vévoda z rodu Croix si uvědomil hodnotu stáda pro historii a přírodu. Získal práva k těmto pozemkům a vytvořil rezervaci – rozlehlé území obehnané plotem, kde stádo žije více než XNUMX let v přírodních podmínkách. Navíc prakticky bez zásahu člověka, zejména bez jakékoliv veterinární pomoci. Zde se můžete podívat, jak Vestfálsko vypadalo před mnoha staletími.
– Vestfálsko je region známý svými tradicemi chovu koní. Dokonce i erb moderní spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko zobrazuje koně – bílého, vzpínajícího se. Ukazuje se, že v Dulmenu se jeho divocí předkové takříkajíc zachovali. Území je zde opravdu impozantní – 400 hektarů. Dokážu si představit, kolik peněz se vynakládá jen na údržbu plotů a zaplacení lesního personálu. Vévodové mají drahý koníček! Přináší stádo nějaký finanční zisk?
– Ne, toto stádo nepřináší zisk. Ostatně při nákupu koní jsou hlavními faktory ovlivňujícími cenu rodokmen a výcvik. V tomto ohledu nemůžeme nabídnout nic. Roční divoký hřebec jde do dražby za několik stovek, ne více než tisíc eur. Každý rok se ve stádě narodí 20-30 hřebců. Pokud máme nějaký zisk, tak jedině z prodeje vstupenek divákům, kteří se přišli na výlov podívat. Všech 12 tisíc vstupenek je vyprodáno několik měsíců před akcí – Wildpferdefang.
– Je to nutné. Faktem je, že stádo koní se skládá z klisen – s vedoucí klisnou v čele. Existuje pouze jeden stádový hřebec. Pokud opustíte jednoleté hřebce, povede to k bojům mezi nimi a dříve nebo později k incestu. Dříve, když se koně mohli volně pohybovat po lesích, bylo vše regulováno přirozeně. Navíc ani stádový hřebec tu není celoročně, ale smí jen na pár měsíců – od května do podzimu. Tyto hřebce získáváme výměnou např. ze speciálních dedomestikačních center, kde se provádějí pokusy o feralizaci koní – o chov původní rasy. Takový program existuje například v Polsku – na Mazurách.
— Dříve byli mladí hřebci před prodejem ocejchováni horkým železem. V Dulmen se rozhodl od této tradice upustit, ačkoli někteří diváci, soudě podle rozhovorů, se na tuto konkrétní část programu opravdu těšili.
“Značka prostě není potřeba.” Na čip, který jsme podle evropských veterinárních norem povinni hřebcům před prodejem a přepravou implantovat, lze umístit mnohem více informací a samotný čip spolehlivěji dokumentuje jejich původ. Jeho implantace je spojena s menší bolestí a stresem než branding. Proto toto rozhodnutí považuji za správné, i když jsme tradici ještě úplně neopustili, ale rozhodli jsme se prostě počkat, až diskuse k tématu skončí. Pro diváky tento postup obsahoval prvek romantiky. Romantika je romantika, ale proč koně znovu stresovat?
– Pokud vím, klisny se ze stáda za žádným účelem neodstraňují – neprodávají se, neposílají se k řezníkovi. Zemřou přirozenou smrtí?
– Ano, samozřejmě, koně se zde rodí, žijí a umírají. Staré klisny se většinou vzdálí od stáda do lesa. Mladší často umírají na louce, aniž by opustili stádo. Zdraví členové rodinné skupiny v takových situacích do poslední chvíle hlídají oslabeného koně nebo hříbě a hlídají možná nebezpečí. Z území rezervace je pak samozřejmě odstraňujeme, abychom zabránili šíření nemocí nebo znečištění vodních zdrojů. V létě je navíc rezervace o víkendech otevřena návštěvníkům, kteří mohou stádo pozorovat z oplocených vycházkových cest po celém území.
— Můžeme říci, že dnešek je nejbouřlivějším dnem v životě stáda nebo, v závislosti na úhlu pohledu, jakýsi vrchol. Jaký je pro vás nejemotivnější okamžik roku? osobně vrchní lesník, abych tak řekl, strážce divokého stáda? Možná to vůbec není dnes, ale například když se objeví hříbata.
— Abych byl upřímný, nemám rád hlučné veřejné akce. Nejpříjemnější pro mě je chvíle, kdy je po všem, vše proběhlo, jak mělo, a stádo se opět poklidně pase na louce v paprscích zapadajícího slunce.
Nejjistější známkou dobré atmosféry ve stádě jsou koně, kteří se pokojně pasou vedle sebe. Ale ne vždy jde všechno hladce, protože složení „stájových“ stád se příliš často mění – někteří koně odcházejí, mění své bydliště, jiní se objevují. Pokaždé se vztahy ve stádě musí do té či oné míry změnit.
Co nám říká chování a nálada našich koní na pastvině a co můžeme udělat pro harmonizaci atmosféry uvnitř stáda?
Jednoho dne jsme s dcerou sledovali dva koně, jak jdou podél plotu jejich levády. Čtyřletý valach je vepředu a jeho matka vzadu.
– Dívej se! Konečně se stal vůdcem! Vede svou matku! – řekla moje dcera radostně
Ale co jsem viděl? Jen to, že matka koně, sklonila hlavu k ocasu svého dospělého syna, ho postrčila dopředu a chovala se jako dominantní kůň.
Dynamika stáda je úžasná věc! I v malé domácí skupině se koně při chůzi ve skromné levádě mohou chovat tak, že jejich chování bude lidmi špatně interpretováno. Pokud například kůň A již dopil, proč nedovolí koni B přiblížit se k vodě? A jak to, že se jeden ryzák chová k druhému ryzákovi dobře, ale šedého zahání?
Je skvělé, že více majitelů koní si uvědomuje, jak důležité je umožnit svým koním svobodu socializovat se mimo stáj. To však znamená, že existuje zvýšená potřeba lépe rozpoznat a porozumět dynamice stáda. Zatímco většina koní rozvíjí své vztahy bez lidského vlivu, je pro nás stále důležité vědět, co se děje. Pochopení sociálních interakcí našich koní nám umožní lépe se o ně starat, lépe porozumět jejich jednání a efektivněji s nimi komunikovat.
Sociální chování: dobré a špatné
Koně používají širokou škálu jemných komunikačních metod. Podle Sue M. McDonnell, certifikované odbornice na chování zvířat a zakladatele programu Equine Behavior Program na University of Pennsylvania School of Veterinary Medicine, i nepatrné otočení ucha nebo švihnutí ocasem vyšle zprávu od koně. stádo. To platí zejména tehdy, když jsou role ve stádě jasně definované, říká. “Čím více oddělení a jasnosti je v pořadí dominance, tím jemnější signály vysílají koně a tím klidnější je nálada v celém stádě.”
Koně si dokážou předávat informace prostřednictvím zvuků, jako je řehtání, funění, kvičení, údery kopyty a dupání. Důležité jsou i pachy – koně si často navzájem očichávají hnůj a také si navzájem očichávají dech.
Jak tedy mohou lidé rozluštit, zda spolu jejich koně dobře vycházejí? Vědci se domnívají, že nejsilnější pozitivní sociální rysy, které koně vykazují, jsou pravděpodobně ty zcela vizuální. „To, že stojíte vedle sebe, je pravděpodobně na prvním místě,“ říká Lina Peerstrup Arendtová, výzkumnice z katedry chovu zvířat na Aarhus University v Dánsku. krky svými zuby.“ .
Mezi negativní příznaky patří kvičení, vyhrožování kousnutím, vyhrožování úderem, odložené uši a vypoulené oči. V extrémních případech mohou hrozby skutečně vést ke skutečným zásahům a kousnutí.
“Lidé ale musí pochopit, že takové negativní chování nutně neznamená, že koně spolu nevycházejí,” říká Arendtová. “Tato komunikace slouží k vytváření a udržování společenských hierarchií, které jsou u koní ve stádě zcela běžné.”
Pokud se koně nestanou vůči sobě zvlášť násilnými a nebezpečnými, což si probereme později, je lepší, když je lidé nechají, aby si utřídili hierarchii a vytvořili řád sami, podle jejich přirozených instinktů.
Nejčastěji to, co obvykle vidíme při pohledu na stádo, je běžná komunikace. Zvláště, když je možné jasně rozlišit mezi skutečně sebevědomými, dominantními zvířaty a skutečně submisivními, respektujícími, méněcennými členy stáda. V takových situacích je zjevná agrese vyžadující zásah vzácná.
Dominance, vedení a hierarchie
Tato část jezdecké přírody sahá až do dob existence divokého stáda. Domácí koně, stejně jako jejich divocí předci, vytvářejí společenskou hierarchii. Toto hodnocení slouží k ochraně stáda, vytváření rodinných skupin a upřednostňování přístupu ke zdrojům (jídlo, voda a přístřeší).
„Rádi si myslíme, že naši koně jsou dobří, štědří a dobromyslní, ale faktem je, že jsou skutečně tím, čím je stádo dělá,“ říká Elke Hartmannová, výzkumnice z katedry životního prostředí a zdraví na Švédské univerzitě. Zemědělské vědy v Uppsale.
Koně určují pořadí, ve kterém členové stáda jedí nebo se jdou krýt. „Když mluvíme o společenském řádu ve skupině domácích koní, vše se týká zdrojů,“ říká Hartmann.
Ve skutečnosti mohou být někteří koně tak dominantní, že si „hlídají“ potravu, vodu a přístřeší, i když je nepotřebují, a ostatní koně k těmto zdrojům nemají přístup. „Uvidíte tyto koně stát v uličce ve stodole nebo držet hlavu nad veřejným vodním žlabem a bránit ostatním koním v přiblížení,“ říká Hartmann. Nicméně ve většině případů: „Pokud kůň na vrcholu hierarchie stáda nemá hlad, určitě nechá ostatní koně jíst,“ říká.
Hierarchie koní jsou často poměrně složité. Neexistuje žádná jasná linie hierarchického řádu od nejvyššího koně ke koni, který zaujímá spodní příčku. „Hierarchie není nikdy lineární,“ říká Arendtová. “Někteří koně budou na stejné úrovni a někdy můžete mít trojúhelníky, kde jeden kůň dominuje druhému, ten druhý zase dominuje třetímu, který dominuje prvnímu.”
Vždy jsou však přítomny dvě věci: vždy existuje vůdce a ve stádě je vždy hlavní dominantní kůň. Zajímavostí ale je, že ne vždy jde o stejného koně. Ve skutečnosti, dodává Hartmann, není nutně jen jeden kůň ve stádě, který je důsledným vůdcem. “Výzkum ukázal, že rozhodnutí následovat koně, který iniciuje pohyb, je ovlivněno různými faktory, včetně sociálního postavení konkrétního koně,” říká.
Získání úplného obrazu
„Vědci studují hierarchii stád prostřednictvím rozsáhlých pozorování v terénu – až 15 hodin denně,“ říká Arendtová. Naštěstí ona a její kolegové výzkumníci vyvinuli rychlejší metodu: test „omezených zdrojů“.
Umístěním tří krmítek na pastvinu studovali interakce mezi 25 valachy za pouhých 80 minut během čtyř dnů. „Výsledky ukázaly, že test s omezenými zdroji za kratší dobu by mohl poskytnout stejné informace o hierarchii založené na agresivních setkáních, jako bychom použili metodu dlouhodobého pozorování v terénu,“ říká.
Avšak pro ty, kteří nejsou spojeni s vědou, pro jednoduché jezdce, lze dynamiku stáda určit pomocí pravidelných pozorování v určitém časovém období. „Pravidelná kontrola koní jednou nebo dvakrát denně vám neposkytne přesný obrázek,“ říká Hartmann. “Budete muset sedět a pozorovat často a po dlouhou dobu.” Vztahy se navíc mohou vyvíjet a měnit v průběhu týdnů, měsíců a let. Kůň se nerodí jako dominantní a nebude dominantní po celý svůj život.“
Vytváření skupin a navazování přátelství
“V rámci stáda mají koně tendenci se rozdělit na to, co výzkumníci nazývají ‘podskupiny’ – menší skupiny, které mají tendenci zůstat pohromadě, ale nevzdalují se daleko od hlavního stáda,” říká Hartmann. „Právě v těchto podskupinách mají koně skutečně své nejbližší ‚přátele‘, pokud je tak můžeme nazvat.
„Tím, že mluvíme o ‚přátelích mezi koňmi‘, je trochu polidšťujeme,“ říká Arendtová. “Víme, že ve svých podskupinách vytvářejí úzké vztahy s koňmi, něco podobného tomu, co vidíme v lidských přátelstvích.”
Proč má kůň rád jednoho koně, ale jiného ne? Hartmann a Arendtová přiznávají, že opravdu nevědí. Někdy se zdá, že barva může mít něco do sebe: „Koně stejné barvy jsou často ‚přátelé‘,“ říká Hartmann. “Může jim to připomínat jejich matky nebo jejich přátele z doby, kdy byli hříbata.”
Arendtová slyšela, že bílí nebo světle šedí koně se často ostatním koním nelíbí. “Ale zatím pro to neexistují žádné vědecké důkazy,” vysvětluje.
“Minulé zkušenosti také ovlivní volbu koní, což způsobí, že budou preferovat doprovodné koně, kteří jsou podobní ostatním, které milovali v minulosti,” dodává Hartmann. “Osobnost a temperament pravděpodobně také hrají důležitou roli.” Všechno, stejně jako lidé, je velmi individuální.“
Kůň, který se nechce přidat ke stádu
Někdy dostanete koně, který se prostě nepřipojí ke stádu. Možná je na velmi nízké úrovni v hierarchii a nemůže najít přítele, izolovaná od skupiny. Nebo je naopak natolik agresivní, že nedovolí, aby se k ní ostatní přiblížili, a dokonce se stává nebezpečím pro sebe i ostatní koně. V ojedinělých případech se také může jednat o koně, který nemá sociální dovednosti (nejčastěji kůň, který vyrůstal v izolaci) – s ostatními koňmi se zkrátka nesnese.
„Může nastat okamžik, kdy budete muset koně skutečně odstranit ze stáda,“ říká Dr. Elke Hartmann. “Odveďte ji a pokuste se ji rozmnožit s jiným stádem, abyste zjistili, zda má šanci.”
Sue McDonnell, certifikovaná odbornice na chování zvířat a zakladatelka programu chování koní na University of Pennsylvania School of Veterinary Medicine, dodává, že zvláště agresivní kůň může být lepší ve stádě s jasně dominantnějšími nebo jasně méně dominantními koňmi. Pokud se ale, neznající hranice chování, dostane do stáda s dominantnějšími koňmi, riskuje zranění.
„V ideálním případě, pokud je ve stádě sudý počet koní, pravděpodobnost, že kůň zůstane sám, se sníží,“ říká Hartmann.
Vedení stáda
Podle výzkumníků je bohužel nemožné donutit koně, aby se k sobě chovali dobře. Buď jsou přátelé, nebo nejsou.
Ale co můžete udělat, je dát jim příležitost ponechat si mezi sebou prostor. “Opravdu potřebují dostatečně velkou plochu, aby se v případě potřeby mohli od sebe dostat,” říká Arendtová.
Jak velký? No, věda se zase tak daleko v pochopení dynamiky stád nedostala. Při vypouštění dvou nebo více koní do pole používejte zdravý rozum. Ujistěte se, že každý kůň má prostor pro projevování submisivního chování, v podstatě útěku před pronásledováním. V prvních dnech také pozorně sledujte stádo, abyste zjistili, zda nějací koně nejsou zahnáni do kouta nebo mohou uniknout hrozbám jiných koní.
Malé stádo
“Dva koně se stále kvalifikují jako stádo, ale jejich vztah může být poněkud narušen, protože koně nemají v partnerství na výběr,” říká Hartmann. „Koně jsou nuceni být těmi spartery, které si lidé vybírají, a musí se s tím smířit, aby uspokojili své i jeho sociální potřeby. Mít společníka pro koně je dobré pro jeho pohodu. Ale to znamená, že je musíte pozorněji sledovat, abyste se ujistili, že se navzájem tolerují. Nemůžete čekat, že budou nutně přátelé. Možná budete dokonce muset tyto koně oddělit přepážkami, abyste zabránili tomu, aby si navzájem ublížili.“
Kdy zasáhnout
Pokud je dostatek prostoru pro toulání, většina koní si vyvine svou vlastní hierarchii. I když máte pouze hřebce (přísně žádné klisny!), budou schopni vytvořit bezpečnou a harmonickou hierarchii, pokud budou mít dostatek prostoru k životu a lidé nebudou zasahovat do jejich socializačních procesů. Například švýcarská výzkumnice Sabrina Briefer-Freymond, PhD, měla zkušenost s pozorováním osmi hřebců žijících pokojně vedle sebe po dobu dvou let.
Ale vždy máme odpovědnost za dobré životní podmínky našich zvířat, což nám dává právo zasáhnout, pokud se věci „pokazí“.
“Pokud vidíte, že jeden kůň hubne a nedostává dostatek potravy, protože jí pomalu a podléhá agresivnímu koni, který mu přijímá potravu, pak musíte tento problém řešit,” říká Arendt. “Přivažte koně v době jídla nebo oddělte pomalé jedlíky, dokud nedojí.”
„Buďte opatrní a pozorně sledujte interakci, než zasáhnete,“ dodává Hartmann. – Musíte sledovat vývoj. Pokud vidíte, že míra agrese je nepřiměřeně vysoká, a pokud se ohrožený kůň nevzdálí, aby se bránil, možná budete muset zasáhnout a možná změnit složení skupiny.“
To nejlepší, co můžete udělat pro zajištění dobré socializace mezi koňmi, je začít s dobrou sociální výchovou, říkají Arendt a Hartmann. – Udržujte koně ve skupinách od jejich nejútlejšího věku, ideálně od narození, ale zejména v prvních čtyřech letech života. Umístěte je s koňmi všech věků, velikostí, plemen, pohlaví a barev v těchto letech. Dnes už víme, že stará tradice chovat pohromadě pouze mladé koně – odstavčata, roční a dvouleté zvlášť a tříleté zvlášť – není nejlepším řešením pro jejich sociální výchovu.
Koně jsou společenská zvířata a hledají společnost s jinými koňmi a socializují se, aby si vytvořili silné sociální normy. Rozpoznáním společenského uspořádání našich stád a řízením koní na základě jejich voleb a potřeb můžeme pomoci zajistit jejich pohodu.
