V Antarktidě, na samotném kontinentu, hnízdí pouze dva druhy tučňáků – císařský a Adelie.
Tučňáci císařští – největší. Jejich výška je do 120 cm, hmotnost do 40 kg. V Antarktidě jich je asi 600 tisíc. Habitat: pobřeží Antarktidy a přilehlé vody. Tučňáka císařského poprvé spatřili členové výpravy Thaddeuse Bellingshausena kolem světa v letech 1819–1821.
Adéla – Nejběžnější druh tučňáka v Antarktidě. Své jméno získali díky krásné manželce vedoucího francouzské antarktické expedice Dumont d’Urville. Výška těchto tučňáků nepřesahuje 60 cm a jejich hmotnost je 5 kg. Jedná se o typického tučňáka s tmavým frakem a sněhově bílou hrudí. Jeho oči jsou orámovány bílým prstenem. Jejich kolonie se zpravidla nacházejí na samé hranici ledu a volné vody. Tučňáci se do svých kolonií vracejí mnoho let po sobě. V Antarktidě žije asi 5 milionů těchto tučňáků. Celkem je na světě 18 druhů těchto nelétavých ptáků.
Přibližně před 200 miliony let byla Antarktida spolu s Jižní Amerikou, Afrikou, Indií, Austrálií a Novým Zélandem jediným kontinentem Gondwana. Nemělo ledovou pokrývku, klima bylo teplé, rostly stromy a žila velká zvířata. Předkové tučňáků proto žili v mírném klimatu, kdy teplota na jeho povrchu dosahovala plus 17°C.
V roce 2012 byly v Antarktidě objeveny zkamenělé pozůstatky obřích tučňáků, jejichž výška dosahovala dvou metrů a vážila více než sto liber. Jediný kontinent se však rozpadal, jeho části se od sebe oddalovaly, klima v Antarktidě se ochladilo a obří tučňáci nemohli přežít a v evoluční selekci ustoupili menším a hbitějším příbuzným.
Kromě Antarktidy žijí tučňáci na Galapágách a Falklandech, v Jižní Georgii a na souostroví Kerguelen a také na dalších ostrovech v mořích obklopujících Antarktidu. Tučňáci se vyskytují na Novém Zélandu, na jižním cípu Afriky, Austrálie a Jižní Ameriky, což nepřímo potvrzuje teorii kontinentálního driftu v dávné minulosti.
Na souši chodí tučňáci neobratně, kolébá se a drží svá těla vzpřímená. Vědci tvrdí, že právě tato kolébavá chůze jim umožňuje šetřit energii, kterou v chladném podnebí opravdu potřebují. Tučňáci nevědí, jak běhat (ačkoli tučňáci, když chtějí, chodí velmi rychle, téměř běží) a při pohybu po hladkém sněhu nebo plochém ledu padají břichem na sníh a rychle klouzají a odrážejí se. jejich tlapky a křídla.
Stanici Mirny jsem navštívil v březnu, když tučňáci Adélie začali línat. Peří tučňáků je tuhé, s krátkými štětinami a navzájem se překrývají pouze na špičkách jako dlaždice. Když se nové peří prořízne, zcela nahradí to staré. Vzhled tučňáků v této době byl velmi zábavný. Dokonce se mi zdálo, že jsou za svůj rozcuchaný vzhled v rozpacích. Jejich peří bylo rozházené všude a pár jsem jich nasbíral jako suvenýry. Pravda, moji přátelé, kterým jsem je následně dal, si mysleli, že chytám tučňáky a vytahuji z nich tato pírka.
Tučňáci mění své opeření jednou ročně. Jejich ocas je krátký a skládá se z 16–20 per, na kterých pták ve stoje spočívá. Péřová „podšívka“ je velmi tenká, takže musí pod kůží nosit hodně tuku. U velkých tučňáků dosahuje tloušťka tuku 3 cm.
Často dostávám otázku: jedí polární průzkumníci na Antarktidě tučňáky? Mně to zní stejně šíleně jako ptát se, jestli budu jíst svou kočku nebo psa, až vyrostou. Polárníci o tom ani nepřemýšlejí. Tučňáci jsou pro ně jako malé děti a svou přítomností zpestřují poněkud monotónní polární život. Podle antarktických zákonů se tučňáků nelze ani dotknout. A otázka zásobování polárníků jídlem je dávno vyřešená. Vše, co potřebujete, je do Antarktidy doručeno předem a uloženo tam lépe než v domácí lednici.
Ale na prvních antarktických výpravách skutečně jedli tučňáky a jak. Účastník poslední výpravy Angličana Roberta Scotta v letech 1911–1912 Raymond Priestley (nešel se Scottem na pól, ale pracoval a zimoval v severní partě své výpravy) si do svých deníků píše, že přes zimu jedl tučňáky, někdy dokonce jejich syrové maso, zabil 20 nebo více najednou. To zpestřilo jejich skromný jídelníček.
„Maso tučňáka Adélie se stalo nepostradatelnou součástí ranního dušeného masa a velmi je rozjasnilo,“ píše ve svých pamětech. “Poté, co se nám podařilo zabít čtyři tučňáky císařské, jejich maso obohacovalo polévky ráno i večer po celý měsíc.”
V Bellingshausenově výpravě se k jídlu používala i vejce tučňáků.
Tučňáci – především tučňáci Adelie – zaujmou svou zvědavostí a neagresivitou vůči lidem. Adelki přijíždějí na naši letištní základnu každý rok. Proč to dělají, nevím, pravděpodobně ze zvědavosti, protože slyší řev startujících letadel. Jednou k nám tučňák přišel přesně pět minut před Novým rokem, když všichni odešli z ubikace, aby se u vchodu setkali s naším vystrojeným Otcem Frostem a Sněhurkou. K překvapení všech vedle nich stál tučňák, který se zjevil odnikud a hned po Novém roce odešel neznámo kam. Postavil se, podíval se na nás, nechal se vyfotit a bylo to.
Jednoho dne si mě z dálky tučňák spletl s velmi velkým chlapíkem a spěchal ke mně, klopýtal a padal, jak to jen šlo. Nejspíš se rozhodl, že teď bude mít skvělého kamaráda, který ho dokáže ochránit před útoky ostatních tučňáků, jako staršího bratra prvňáčka na základní škole. Když se ale přiblížil a viděl, že nejsem tučňák, zmateně se zastavil a pak se odvrátil. Vypadalo to, jako by prostě nevěděl, co dál.
Tučňák vypadal tak zmateně a zklamaně, že mi ho bylo velmi líto a styděl jsem se, že jsem ho ve svých očekáváních nevědomky podvedl.
Adelie Penguin sdílí své vzpomínky
Adele jsou ve vztazích s lidmi zcela neškodné, ale ve společném životě, mezi svými příbuznými, jsou velmi nevrlé a nafoukané. V tom se velmi liší od tučňáků císařských – jsou klidnější a chovají se důstojně, neztrácejí čas drobnými hádkami a hádkami. Asi proto se jim říkalo císařské.
Možná je rozdíl v chování obou způsoben tím, že tučňáci císařští se líhnou, nebo spíše drží, vejce na tlapkách a kryjí je tělem před chladem, a tučňáci Adélie si staví hnízda, ve kterých se líhnou vajíčka z přinesených oblázků. v jejich zobácích. Často si tyto kameny navzájem bezostyšně kradou, čímž vyvolávají hádky a rvačky.
Kameny mají navíc v životě tučňáků Adelie doslova osudový význam. Jsou velmi citlivé na výběr partnera a kámen je pro ně jakýmsi snubním prstenem. Samec si vybere samičku, přinese jí oblázek, který pro ni sám našel, a pokud samička dar přijme, stane se jeho společnicí na celý život.
Nevím, jestli je takové přirovnání na místě, ale tučňáci Adelie mi připomínají nedbalé, chuligánské, veselé a nepředvídatelné děti ulice z filmu „Republika SHKID“ a tučňáci císařští mi připomínají správné a rozvážné průkopníky ze stejného filmu.
Zajímavé je, že až do roku 1939 nebyli v Evropě spatřeni žádní žijící tučňáci. Tučňáci císařští, přivezeni na lodi „Swabia“ do Německa z Antarktidy po dokončení německé expedice v letech 1938–1939 a převezeni do berlínské zoo, se ukázali být prvními obyvateli jižního kontinentu, kteří byli dopraveni na severní polokouli nejen živé, ale i zdravé. Na palubě lodi pro ně byl postaven speciální bazén a v Kapském Městě bylo zakoupeno obrovské množství mražených ryb.
Životnost tučňáků je více než 25 let. Kromě toho bylo zjištěno, že tučňáci žijí v zajetí déle než ve volné přírodě, protože zde nejsou ohroženi predátory (například kosatkou nebo tuleňem leopardem) a jsou pravidelně krmeni.
Fotografie z knihy V. Kirjanova „Antarctic Mosaic“
Víte, co je to za zvíře? Nenechte se zmást jeho roztomilým obličejíčkem. Pod výřezem fotky prakticky nejsou pro slabé povahy. Ale co dělat, to je přirozený výběr v přírodě.
Kdo se tedy chce o mořském dravci dozvědět více a nebojí se trochy krve, následujte mě pod střihem.
Vypadá to jako sladké a bezpečné stvoření přírody. Ano ?
Představte si sebe jako tučňáka. Prochází se po Antarktidě, před potápěním se dívá do oceánu.
Klikací 3000 px
. a je na tom takový puk!
Klikací 2000 px
pak krátká honička.
Klikací 3000 px
chytí ho svými houževnatými zuby
Klikací 1600 px
a pak chrochtání. a je to.. jako opičí noviny!
Klikací 1920 px
Pro tučňáka je to škoda, ale co se dá dělat. Dnes je jen potravou a neprošel testem přirozeného výběru. Co je to tedy za dravou šelmu?
Mořský leopard (lat. Hydrurga leptonyx) je druh pravého tuleňe, který žije v subantarktických oblastech Jižního oceánu. Své jméno získal díky své skvrnité kůži a také velmi dravému chování. Tuleň leopardí se živí především teplokrevnými obratlovci, včetně tučňáků a mladých tuleňů.
Внешний вид
Tuleň leopardí má velmi aerodynamické tělo, což mu umožňuje vyvinout velkou rychlost ve vodě. Jeho hlava je neobvykle zploštělá a vypadá téměř jako plaz. Přední ploutve jsou značně prodloužené a tuleň leopardí se ve vodě pohybuje pomocí jejich silných synchronizovaných tahů. Samec tuleně leoparda dosahuje délky asi 3 m, samice jsou poněkud větší s délkou až 4 m. Hmotnost samců je asi 270 kg, u samic 400 kg. Zbarvení na horní části těla je tmavě šedé a vespod stříbřitě bílé. Na hlavě a bocích jsou viditelné šedé skvrny.
Tuleň leopardí je obyvatelem antarktických moří a vyskytuje se po celém obvodu antarktického ledu. Zejména mladí jedinci plavou k břehům subantarktických ostrovů a vyskytují se tam celoročně. Občas migrující nebo zatoulaná zvířata skončí v Austrálii, na Novém Zélandu a v Ohňové zemi.
Spolu s kosatkou je tuleň leopardí dominantním predátorem jižní polární oblasti, dokáže vyvinout rychlost až 40 km/h a ponořit se do hloubek až 300 m. Pravidelně loví tuleně krabovité, tuleně Weddell , tučňáci a tučňáci. Většina tuleňů leopardích se během svého života specializuje na lov tuleňů, i když někteří se specializují na lov tučňáků. Tuleni leopardí útočí na svou kořist ve vodě a tam ji zabíjejí, pokud však zvířata utečou k ledu, mohou je tam následovat tuleni leopardí. Mnoho tuleňů krabeaterů má na těle jizvy po útokech tuleňů leopardích.
Klikací 1920 px
Je pozoruhodné, že tuleň leopardí se živí stejnou měrou malými zvířaty, jako je krill. Ryby však hrají v její stravě druhořadou roli. Filtruje malé korýše z vody pomocí svých bočních zubů, které jsou svou strukturou podobné zubům tuleně krabeatera, ale jsou méně složité a specializované. Přes otvory v zubech může tuleň leopardí vytlačit vodu z tlamy a odfiltrovat krill. Jeho potravu tvoří v průměru 45 % krill, 35 % tuleni, 10 % tučňáci a 10 % ostatní živočichové (ryby, hlavonožci).
Tuleni leopardí žijí sami. Pouze mladší jedinci někdy tvoří malé skupiny. Mezi listopadem a únorem se tuleni leopardí páří přímo ve vodě. Kromě tohoto období se samci a samice prakticky nestýkají. Mezi zářím a lednem se na ledě narodí jediné mládě, které je čtyři týdny krmeno mateřským mlékem. Ve věku tří až čtyř let tuleni leopardí dosahují pohlavní dospělosti a jejich průměrná délka života je asi 26 let.
Někdy na lidi útočí i tuleni leopardí. 22. července 2003 se britská vědkyně Kirsty Brownová stala obětí podobného útoku při potápění.[1] Šest minut ji tuleň leopardí držel svými zuby v hloubce 70 m, dokud se neudusila. Jde zatím o jedinou lidskou smrt spojenou s tuleni leopardími, i když v minulosti došlo k opakovaným útokům. Nebojí se zaútočit na lodě nebo vyskočit z vody, aby chytili člověka za nohu. Terčem takových útoků byli především zaměstnanci výzkumných stanic. Důvodem je častá taktika tuleňů leopardích, kteří útočí z vody na zvířata nacházející se na okraji ledových kr. Pro tuleně leopardího z vody přitom není snadné rozpoznat nebo rozlišit, kdo přesně je jeho kořistí. Na rozdíl od příkladů agresivního chování tuleňů leopardích slavný kanadský fotograf a držitel několika cen Paul Nicklen, který fotografoval jejich podvodní lov tučňáků, tvrdí, že s těmito zvířaty lze navázat klidný kontakt. Podle jeho vyprávění mu tuleň leopardí opakovaně přinášel svou kořist a projevoval více zvědavosti než agresivity.
Mořský leopard – jeden z největších zástupců čeledi pravých tuleňů, velikostí a hmotností je na druhém místě po samcích tuleně jižního. Jeho vědecký název lze z řečtiny a latiny přeložit jako „potápění“ nebo „malé drápy pracující s vodou“. Zároveň je „malý dráp“ skutečným antarktickým predátorem. Je jediným zástupcem jihopolární fauny, jejíž významnou část potravy zaujímají velcí teplokrevní živočichové – tučňáci, létající vodní ptactvo a dokonce i tulení bratři. Roztomilý obrázek tvrdě pracujícího zvířátka, inspirovaný latinským názvem zvířete, se okamžitě rozplyne, jakmile ho poznáte jeden na jednoho a podíváte se do nemrkajících očí vraha. Doslova z nich sálá mrazivý chlad a rozhodná síla.
Gennadij Shandikov popisuje hon na tučňáky takto: “O dva týdny později, v lednu 1997, na stejném ostrově Nelson jsem musel vidět krvavé jídlo tuleně leopardího z pobřeží. Toho dne jsme dva páry ornitologů, Marco a Patricia Favero a Pipo a Andrea Caso, a já jsme šli prozkoumat kolonie antarktických modrookých kormoránů. Den se ukázal být nezvykle teplý, jasný a slunečný. Minuli jsme obrovskou kolonii desítek tisíc tučňáků vousatých a gentoo. Asi po dvaceti minutách se nám před očima otevřela nádherná pobřežní krajina, která byla přesně jako skalnaté pláže Kara-Dagu se skalami tyčícími se na okraji vody. Podobnost by byla úplná, kdyby nebylo sněhu a ledovců, což by nám připomínalo, že to vůbec není Krym. Stovky tučňáků sestoupily do úzké zátoky ve štěrbině mezi skalami. Všichni urazili dvoukilometrovou cestu z kolonie na tuto malebnou pláž. Ale z nějakého důvodu se ptáci zastavili na břehu a neodvážili se spěchat do vody. A shora po ledové skluzavce klouzaly řady dalších a dalších tučňáků. Okamžitě ale zamrzly na místě.
A pak jsem viděl, jak se to drama odehrává přímo před našima očima. Tučňáci začali vyskakovat zpod vody na pobřežní okraj ledu jako rakety. Vyletěli do výšky až dvou metrů, legračně cákali břichem na sníh a v panice se snažili „uplavat“ po tvrdé sněhové krustě od břehu. A dál, asi o padesát metrů dál, v úzké šíji lemované skalami, se odehrával masakr. Silné plácnutí do vody, vyšlehané do krvavé pěny, všude plovoucí peří – to byl tuleň leopardí, který dokončoval dalšího tučňáka. Je třeba poznamenat, že tuleň leopardí má velmi unikátní taktiku pojídání svých obětí. Nejprve strhne tučňákovi kůži z těla jako punčochu. K tomu tuleň pevně sevře kořist do svých silných čelistí a zběsile s ní mlátí po hladině vody.
Celou hodinu, jako očarovaní, jsme sledovali tento hrozný pohled. Napočítali jsme čtyři tučňáky, kteří byli sežráni, a jednoho, který utekl.»
Mimochodem, v Austrálii dokonce vydali minci s vyobrazením tuleně leopardího v nominální hodnotě 1 australský dolar a celkové hmotnosti 31,635 gramů. 999 stříbro. Na lícní straně mince je vyobrazen portrét anglické královny Alžběty II., na rubu mince je vyobrazen tuleň leopardí s mládětem na pozadí mapy Antarktidy a krajiny s vodou a ledem.
Mimochodem, čí jsou to zajímavé fotky? Ale je to hrdina fotograf.
Fotograf Paul Nicklen se vydal se svým fotoaparátem pod vodu, aby vyfotografoval jednoho z nejobávanějších predátorů Antarktidy, tuleňe leopardího. Paul se bál – leopard loví teplokrevné obratlovce (tučňáky, tuleně) a snadno je roztrhá – ale profesionál v něm stále převládal. Byl to velmi velký jedinec. Žena přistoupila k fotografovi, otevřela ústa a omotala čelistmi jeho ruku s fotoaparátem. Po chvíli se pustila a plavala pryč.
A pak mu přinesla živého tučňáka a vypustila ho přímo před Paula. Pak chytila dalšího a nabídla mu ho znovu. Jelikož fotograf nijak nereagoval (pouze fotil), zvíře zřejmě usoudilo, že potápěč je bezcenný predátor. Nebo slabý a nemocný. Začala pro něj tedy chytat vyčerpané tučňáky. Pak mrtví, kteří už nemohli odplavat. Začala je přinášet přímo do cely, pravděpodobně věřila, že právě přes ni Paul krmí. Tučňák odmítl jíst. Pak leopard jednoho z nich roztrhal na kousky a ukázal, jak s nimi zacházet.
V rozhovoru Paul přiznává, že mu v tu chvíli vyhrkly slzy do očí. Ale nemohl nic dělat, protože je zákonem zakázáno komunikovat s antarktickými zvířaty. Můžete jen pozorovat. Výsledkem byly unikátní fotografie pro National Geographic.
Takhle o tom mluví on sám..
Po tuleňech crabeater a Weddell je tuleň leopardí nejběžnějším tuleňem v Antarktidě. Podle vědců čítá jeho populace v jižních mořích asi 400 tisíc jedinců. Dnes tento druh není ohrožený
