Kdo miluje zvířata, žije dlouho?

Kdo miluje zvířata, žije dlouho
A mládí v něm nikdy nezemře,
Kdo dá do domu útulek pro kočku a psa,
Ve vaší duši bude teplo a pohodlí.
Zkoušeno životem, nejznámější fakt:
Pohladit psa a infarkt zmizí.
Kde jsou „malí bratři“ – laskavost v rodině,
Bez nich je osamělý, kolem je prázdnota.
Dělají nám radost každý den,
Být věrným přítelem jde příkladem Pojď odtud

podíl22021-06-19 21:31:29

• Autor: Rybusha
• Moderátor

BANG BANG, UPRCHLÍ. Maria Pavlovna byla nevyrovnaná žena. Ale příjemná ze všech stran, Děti se už dávno rozprchly z rodičovského hnízda, manžel odešel za jinou, Tak jí zbyly tři kočky, Dvě – úplné šmejdy a jeden absolutní šmejd – odtrhněte a vyhoďte. Byli zkrátka její jedinou radostí pro duši a radostí ze života. A proto.
Když proto u vchodu u vchodu narazila na drobné šedé kotě sedící v koloně, nebylo rozhodování jednoduché. Dítě muselo být schované v malé skříni. Poblíž které měli oba tři darebáci službu, strkali tlapy pod dveře a začali bojovat o určení seniority.
Poté, co Maria Pavlovna zveřejnila inzerát na internetu a popsala svou obtížnou situaci, zavolala o několik dní později. A úspěšně předala chlupaté miminko, které křičelo a svíralo ji všemi svými drápky a nechtělo odejít. S velkými obtížemi vytrhl své houževnaté drápy ze šatů a z duše.

Předala ho velmi milé ženě Faině.
Faina přišla s manželem a dcerou. Malá rusovlasá dívka s legračními trčícími copánky. Dívka k sobě objala chlupaté miminko a slastí zavřela oči.
No, díky bohu, pomyslela si Maria. No díky bohu. Podle všeho jsou to dobří lidé, ale.
Ale druhý den večer, když se Maria Pavlovna vracela z práce a rozhazovala po cestě jídlo všem bezdomovcům, zakopla o známý šedý sloupek sedící u vchodu.
-Bůh. Bůh. Sepjala ruce. Opravdu to vyhodili? No, co je to za lidi? Přinesli to a nechali u vchodu. Oh, můj chudák. No nic, pojď ke mně. Natáhla ruce k chlupatému dítěti a on se k ní vrhl a radostně mňoukal.
-Matka.
Maria Pavlovna vešla do domu a vytočila telefonní číslo, které si zapsala. První den se chystala zařídit oblékání, ale.
Ale ze sluchátka se ozval zoufalý výkřik, dívčí pláč, něčí hluboký, buff-bang a mužský hlas.
Maria Pavlovna odsunula sluchátko trochu od ucha a překvapeně se zeptala:
– Co se stalo?
O půl hodiny později Faina, její manžel a rusovlasá dívka přijeli do svého auta. Dívka plakala a popadla kotě do náruče a přitiskla ho k sobě, ukázalo se.
Ukázalo se, že dítě uteklo. Utekl a přišel k osobě, kterou považoval za svou matku. Jak vyskočil ze dveří a našel cestu, ví jen Bůh.
Maria Pavlovna toho chlupatého přísně napomenula a nařídila mu, aby si nehrál. Obě tři darebáky se otáčely a vystavovaly svá záda teplým dlaním Fainy a jejího manžela.
“Jak dobří lidé,” pomyslela si Maria a popáté za nimi zavřela dveře.
Při pátém už celý vchod znal chlupatého uprchlíka velmi dobře jménem, ​​Shustrik. Všichni ho pozdravili, když vstoupili do domu, a on v odpověď důležitě přikývl. Zatímco se Maria Pavlovna vracela z práce domů, Šustrik byl do sytosti najedený a vyžehlený na maximum.
-Lord Lord Maria sepjal ruce Dobře, dobře, co mám s tebou dělat?
Dítě se postavilo na zadní nohy, natáhlo přední nohy k Marii a řeklo:
-Matka.
O půl hodiny později se celá rodina rozběhla. Faina, její manžel, rusovlasá dívka s legračními copánky a obrovskými. No prostě neuvěřitelně velký svatý Bernard jménem Buff.
Buff přistoupil k malému šedému koťátku, spletl své přísně těžké obočí a řekl nesouhlasným basovým hlasem.
-Buff-buff.
Pak se rozhlédl a pravou velkou tlapou posunul dítě pod sebe. Potom si na něj lehl a rozhlédl se po společnosti shromážděné kolem něj a řekl.
-Buff-buff-buff. Což zřejmě znamenalo – Moje štěně. Nedotýkejte.
Štěně. To znamená, že kotě Šustrik vylezlo zpod obrovského teplého břicha svatého Bernarda, postavilo se na zadní nohy a otřelo se o obličej.
Malá rusovlasá dívka s legračními červenými copánky zvedla Shustrika a objala ho k sobě.
“Co budeme dělat?” zeptala se Faina.
Kotě natáhlo své tlapky k Marii a tiše zamňoukalo
-Matka.
Maria Pavlovna to vzala z rukou malé rusovlasé holčičky a pohnula se o pár metrů dál a začala vážný rozhovor.
“No, to je ono,” řekla dítěti, které vrnělo a snažilo se tlačit na bradu.
No, to je ono, zopakovala. Poslouchej mě. Podívejte se, jak vás milují. Jak je tvoje dívka naštvaná. A tenhle tvůj velký nadšenec. Na koho to házíš? Podívejte se, jak je nervózní. Špatný. Špatný. Udělej mi laskavost. Už neutíkej. A slibuji. Poslouchejte, slibuji. Přijedu k vám každý víkend. Souhlas?
Sv. Bernard jménem Buff, který pozorně naslouchal rozhovoru, přikývl na souhlas a odpověděl hlubokým hlasem.
-Fanoušek.
Maria Pavlovna se ještě několik dní trápila, ale žádný uprchlík tam nebyl a uklidnila se. A začal jsem zapomínat na malou vtipnou příhodu, kdy.
Když v pátek večer zazvonil telefon. zavolala Faina.
– Maria. Maria. Ona řekla. Maria, jaké máš plány? Co by sis myslel o zítřku?
“Co si mám myslet o zítřku,” odpověděla Maria stejným tónem.
-Nevím, co si myslíš. Faina pokračovala. Ale všichni jsme se rozhodli, že zítra v deset hodin ráno byste nás měli navštívit. A mimochodem. Nezapomeň, abych si vzal krásné šaty.
“Co je?” Maria Pavlovna byla překvapená. k čemu to je? Uspořádáte mi tam představení?
“A pro tebe už vůbec ne,” odpověděla Faina. Pro tebe vůbec ne.
V deset ráno zazvonila Maria Pavlovna, trochu ustaraná a bála se si to přiznat. Pohltily ji veselé zvuky, známé buff-buff a mňoukání a nesly ji po celém bytě. Několik hodin uteklo bez povšimnutí.
Pavel Petrovič byl nevyrovnaný muž. Děti, které trochu dozrály, se rozprchly z hnízda svých rodičů a manželka zemřela. Byl to vdovec a naprosto plachý člověk. Bál se na Marii Pavlovnu vzhlédnout a z nějakého důvodu se jí to líbilo.
Po vydatném obědě vzala Shustrika do náruče a seděla v rohu velké a měkké pohovky a začala vyprávět rusovlasé dívce s legračními copánky pohádku. Vymyslela si to za pochodu a nevšimla si toho.
Nevšimla si, jak se kolem ní vytvořil kruh. Od Fainy, jejího manžela a svatého Bernarda Buffa.
Pavel Petrovič seděl v koutě na židli a díval se na ni všemi očima.
Kotě jí spadlo z rukou a dostalo se k Buffovi. Přísně se na něj podíval a strčil si ho pod jeho velké a teplé břicho. Rozhlédl se po celé společnosti a řekl tiše spokojeným basovým hlasem
-Buff – buff.
Následující pátek přišel dlouho očekávaný hovor. Maria se bála sama sobě přiznat, že v něj opravdu doufá.
-Maria. řekla Faina. Maria. Nevím, jaké plány sis tam udělal. Ale zítra v deset na tom budeme nejlépe. A v těch moc krásných šatech.
Maria Pavlovna se usmála. Mlčela.
– Paša. pokračovala Faina. Pasha, bratr mého manžela, si koupil nový oblek a už mi sežral srdce, zkoušel si košili a kravatu. Je tak nadšený, že byste si mysleli, že je mu dvacet let. Ať tak žijeme všichni. A neonemocněli. Upřímně řečeno. Máša. Slyšíš mě?
-Slyším. Maria Pavlovna odpověděla sotva slyšitelně.
– Máša. zeptala se Faina. A taky znáš takovou skvělou pohádku, jak jsi nám všem řekl, jinak mě ta zrzka nenechá žít celý týden.
– Teta Máša. Do telefonu přišla teta Mashenka. teta Máša. Prosím. No, prosím, přijďte.
– Přijdu. Maria Pavlovna odpověděla tiše.
-No to je úžasné. Faina si toho všimla. A přines si salát. A v tichosti to přidala do dýmky – vajíčko s česnekem, cibulí a majonézou. Velmi škodlivé, ale strašně chutné.
Maria Pavlovna se usmála.
Ty darebáky dvě nebo tři kočky pozorně poslouchaly.
-Je dobrý. řekla Maria Pavlovna. Určitě se vám bude líbit.
A usmála se.
Život byl úžasný.
A nebojte se o mě, dámy a pánové. Protože si kočky oblíbily plachého Pavla Petroviče.
Kéž všichni žijeme tak slavně. Upřímně řečeno.
OLEG BONDARENKO

Pokud by se někdo pustil do studie o tom, kdo je na sociálních sítích populárnější – politici nebo kočky – pak by pravděpodobně vyhrál ten druhý. Láska k domácím mazlíčkům je koneckonců „společným místem“ pro každého: vlastence a liberály, vládní kritiky a loajalisty, silné nezávislé ženy a zastánce patriarchálního způsobu života. Jak ale vysvětlit zdánlivě iracionální připoutanost lidí ke zvířatům? Mluvíme o tom s klinickým psychologem, zakladatelem Valaalské školy psychologického boje, Valerym Ivanovským.

— Valerij Valerijevič, historicky byla symbióza lidí a stejných koček a psů vysvětlena praktickými úvahami. Kočky například hubily hlodavce, psi pomáhali při lovu, hlídali domov – a za to oba dostávali přístřeší a péči. Nyní je užitková funkčnost zmíněných zvířat nejčastěji irelevantní, přesto je miliony lidí chovají jako společenská zvířata. To znamená jednoduše získat pozitivní emoce z komunikace s domácími mazlíčky. Ale protože praktický význam této symbiózy je již dávno ztracen, jaký je psychologický důvod takového připoutanosti?

“Vidím nejméně tři pravděpodobné důvody tohoto jevu. První je, že člověk, který v procesu evoluce nabyl vědomí, byl, obrazně řečeno, vyhnán z ráje – z ráje nevědomosti, kdy byl zajedno s přírodou a byl ve skutečnosti její součástí. Ale od chvíle, kdy si člověk začal uvědomovat sám sebe, přemýšlet, kdy mezi ním a přírodou vznikl úžasný fenomén – řeč, dostal příležitost (a potřebu) označovat, objektivizovat předměty a jevy okolního světa. A myslím, že domácí mazlíčci mohou být v určitém smyslu pro člověka symbolem toho ztraceného ráje jednoty s přírodou.

— Jak víte, ve starověkém Egyptě byly kočky uctívané. Existoval kult bohyně Bast, která byla zobrazována jako kočka nebo žena s kočičí hlavou. Kočkovité šelmy byly zbožštěny i v jiných kulturách. Dá se v tomto případě mluvit o touze po jednotě s přírodou?

— V odpovědi na vaši otázku se skrývá druhý možný důvod moderního vztahu lidí ke zvířatům, zejména ke kočkám. Jak jsme již řekli, po získání vědomí začal člověk chápat svět a interagovat s ním pomocí řeči, která ve skutečnosti nejen objektivizuje předměty a jevy, ale také je kategorizuje. A kočka v těchto kategoriích se stala mocným symbolem kvůli vlastnostem, kterými ji člověk obdařil. Jaké jsou kočky v myslích milionů lidí? Jsou to silná, půvabná, ušlechtilá, nezávislá, sebevědomá zvířata. Na jednu stranu jsou nekonečně měkké a poddajné, na druhou stranu si dokážou stát za svým. Jedním slovem ideál, o který je třeba usilovat.

Světu vládnou symboly; a kočky mnohé z nich absorbovaly. Navíc jsou tyto symboly univerzální a v mnoha kulturách mají stejný výklad. Odtud láska ke kočkám, kterou lze mimochodem považovat za určitou potřebu. To znamená, že pokud člověku chybí nezávislost, sebevědomí a další vlastnosti, kterých má kočka nadbytek, zdá se, že je „získá“ kočičí symbolikou.

Třetí důvod lásky lidí ke zvířatům, který vyplývá z prvních dvou, je ten, že náklonnost k domácím mazlíčkům je společná pro obyvatele různých zemí, lidi různých náboženských a politických názorů. Když na stejných sociálních sítích může být jakékoli téma potenciálně konfliktní – od hodnocení práce úřadů po vnímání uměleckých děl – příspěvky s podmíněnými kočkami jsou na jedné straně jakýmsi sjednocujícím symbolem a na druhé straně – signál „Přicházím v míru, jsem měkký a nadýchaný“ Člověk se tak snaží chránit před možnými útoky. V určitých případech se však za fasádou této „roztomilostnosti“ mohou skrývat pochybnosti o sobě samém.

— Pokud jsou kočky spojeny s milostí a nezávislostí, pak jsou psi spojeni s přátelstvím, oddaností majiteli a ochranou. Archetypálně je účelem psa být strážcem svého majitele a jeho rodiny. To znamená, že kočky a psi jsou různí a často lidé, kteří preferují jedno, nemají rádi druhé. Je možné použít toto kritérium k posouzení určitých psychologických charakteristik „psích lidí“ a „kočičích lidí“?

– Rozhodně. Připoutanost k jednomu nebo druhému zvířeti implicitně naznačuje, že se člověk snaží kompenzovat údajně existující nedostatek: nedostatek sebevědomí, závislost na názorech jiných lidí – a tak dále. V tomto ohledu jsou kočky a psi mocnými symboly, které mohou o svých obdivovatelích hodně říct. Postoj k nim lze přirovnat k projektivním testům, kdy je člověku předložen určitý abstraktní symbol, obvykle vizuální. A člověk v závislosti na své emočně nabité psychologické produkci obdaří prezentovaný symbol určitými vlastnostmi.

Dovolím si rovnou rezervaci: jakákoliv situace musí být zvážena jako celek a samotný fakt, že člověk dává na sociální sítě fotky roztomilých zvířátek, vůbec nic neznamená. V řadě případů však v kombinaci s dalšími faktory lze předpokládat: pokud má člověk „kočičí“ symboliku, pak může mít problémy se sebeidentifikací, sebevědomím, tím, že je konformní – tzn. podléhá vnějším vlivům, skutečným nebo imaginárním. Symbolika „psa“ může naznačovat nedostatek vnitřní síly, zdravou agresivitu k ochraně sebe a své individuality. To znamená, že díky „zvířecí“ symbolice se jedinec snaží „získat“ mentální energii, která mu chybí, a adaptovat své vlastnosti na prostředí.

— Může člověk kompenzovat nedostatek sociální interakce komunikací s domácími mazlíčky?

– Rozhodně. Za prvé, je toho dosaženo přímou interakcí s domácími zvířaty: ne nadarmo se terapie zvířaty – léčba prostřednictvím komunikace s domácími zvířaty – stává ve světě stále populárnější. Za druhé, může to být stejná zvířecí symbolika, například četné příspěvky zobrazující roztomilé kočky a psy. To znamená, že symbol se všemi svými vlastními vlastnostmi je motivátorem, který určuje lidské chování; dodává mu potřebnou energii a socializuje ho. Ve skutečnosti jde o fenomén stejného řádu jako nošení talismanů. Nezáleží na tom, co přesně se stane talismanem: větev, pírko, medailon, obrázek nebo mluvené (psané) slovo. Důležitý je sémantický obsah talismanu: s jeho pomocí člověk určitým způsobem upravuje svůj nervový systém.

— Jaký je mechanismus účinku petterapie? Jednoduše řečeno, proč to funguje?

— Existují různé druhy domácí terapie: léčba kočkami, psy, koňmi, delfíny. Každý z nich má své vlastní charakteristiky a indikace, takže mechanismus účinku by měl být zvážen v každém konkrétním případě.

Obecně řečeno, maladaptivní procesy a patologické reakce zpravidla vznikají v důsledku množství vícesměrných vnějších podnětů, včetně sociálních. Nervový systém je přetížen; to znamená, že přijímá více signálů, než může „strávit“.

Při interakci se zvířetem se člověk jednak soustředí na jednu akci, zatímco vliv jiných podnětů vnímá slabší. Na druhou stranu si myslím, že komunikace se zvířaty je vždy aktem jednoty s přírodou. To znamená, že skončíme s okamžikem extrémního uvědomění a koncentrace; plus metafyzicky se člověk vrací do stejného prvotního ráje, z něhož byl „vyhnán“ s příchodem vědomí.

V praxi podle odborníků petterapie pomáhá snižovat úzkost, posiluje imunitní systém a má pozitivní vliv na nervový systém. Emoce se stabilizují, člověk se začíná cítit jistější.

“Není to důvod, proč někteří lidé milují zvířata víc než lidi?”

– Asi proto. Interakce s člověkem je, obrazně řečeno, vždy chůze po minovém poli. Vy a já jsme nejednou mluvili o tom, že člověk je ve svém jednání multimotivovaný; to znamená, že jeho chování ve stejném okamžiku může být ovlivněno zcela jinými, někdy protichůdnými motivy. Proto je obtížné předvídat reakci člověka za určitých okolností: může to být překvapení, a ne vždy příjemné.

Zvířata jsou na rozdíl od lidí předvídatelnější: pokud se zlobí, pak se zlobí, pokud jsou přítulná, pak jsou přítulná. Jejich láska je bezpodmínečná, abyste si ji zasloužili, stačí se o své mazlíčky postarat a chovat se k nim laskavě.

— Další zajímavý bod: lidé své mazlíčky často antropomorfizují a obdarovávají je čistě lidskými vlastnostmi a motivací. Proč?

—— Může to být způsobeno tím, že lidé a zvířata mají společného předka: mluvím o době, kdy vznikla první nejjednodušší buňka v tzv. biologické polévce, se kterou se vlastně pojí historie života na naše planeta začala.

Zvířata samozřejmě nemají stejné vědomí jako člověk, za jehož korunu jsou považovány nejvyšší duševní funkce: vnímání, představivost, paměť, myšlení a řeč. Ano, zvířata mají také inteligenci: jsou schopná se učit a komunikovat. Nemají však řeč v lidském chápání – jejich komunikační systémy (tzv. signální jazyk) jsou situační povahy, neoznačují předměty a jevy, ale slouží výhradně k uspokojování základních biologických potřeb. Zvířata proto a priori nemohou reagovat na svět tak, jak reagujeme my, a pokusy vybavit je lidskými vlastnostmi jsou mylné.

Avšak ještě před asi 50 tisíci lety byli lidé nevědomými tvory. Evoluce nás obdařila vědomím, řečí, objevila se společnost a člověk se nakonec stal tím, čím je nyní. Myslím, že nelze vyloučit, že mnoho zvířat, například kočky, psi, koně, primáti, mohou v procesu evoluce za určitých podmínek nabýt vědomí. Velmi zajímavé experimenty byly kdysi prováděny na opicích: jakmile je naučili řeči konvenčních gest, udělali velký pokrok v interakci s okolím a začali produktivně komunikovat s lidmi.

— Existuje hranice mezi normalitou a patologií ve věci vazby na domácí mazlíčky?

— Linie je v tomto případě, stejně jako ve všech otázkách souvisejících s psychikou, velmi libovolná a rozhodně zde nemůže existovat žádná kvantitativní norma. Pokud je člověk socializovaný, žije v harmonii s vnějším světem a sebou samým, pak typ a počet domácích mazlíčků, které má, je čistě věcí osobních preferencí. Ale když jedinec odmítá kontakty se společností nebo je omezuje, dává přednost domácím mazlíčkům před lidmi, když se láska k nim stává posedlostí a komunikací se zvířaty si kompenzuje určité osobní problémy – to je myslím důvod k zamyšlení nad konzultací s psycholog.