Brzy za deštivého rána cestovala skupina turistů z Ruska do národního parku Ngorongoro, jednoho z přírodních pokladů Tanzanie. Venkovské cesty, po kterých se skupina dostala z odlehlého okolí jezera Eyasi, byly odplaveny tak, že vypadaly jako řeky z červeného jílu. Po takové silnici mohl jezdit jen místní tank – starý, ale velmi sjízdný Land Rover – chlouba svého majitele, pohledného mladého černocha Diziho. Zpod kol létala hlína, cákala a stékala po střeše, kapotě a oknech. Musel jsem zavřít skládací střechu. V kabině bylo dusno.
Naše trápení skončilo, když džíp konečně vyjel na asfaltovou dálnici. Takové silnice přes den nenajdete ani v Moskvě, představte si naše překvapení, když jsme takovou silnici objevili v odlehlé africké provincii! Ve vesnici na kraji silnice jsme od jedné z místních hospodyněk koupili horké naolejované čapátí zabalené v papíru a život se automaticky zlepšil. Pohodlně jsme dojeli až ke vstupu do Ngorongoro. Nutno říci, že nečekaný vzhled tak krásné silnice zde je dán pouze tím, že cesta vedla k hlavnímu vstupu do tohoto známého národního parku.
Už z dálky jsme viděli vjezd do Ngorongoro ze silnice. Obrovský kamenný oblouk s branami a přístavbami je předělaný, stejně jako dálnice vedoucí k oblouku. Vstup do národního parku je ze všech stran obklopen hustým tropickým deštným pralesem pokrytým epifyty. Právě zde jsme náhodou viděli největší koncentraci bělochů za celý náš pobyt v Africe, samozřejmě nepočítám letiště. Evropané cestují do Tanzanie po vyšlapaných cestách – Ngorongoro, Serengeti, Kilimandžáro, Zanzibar. Žvýkal jsem čapati a napjatě poslouchal živý rozhovor dvou starších Němců, když můj ranní klid přerušil výkřik:
Otočil jsem se a podařilo se mi spatřit dost nechutně vypadající opici, jak mi rychlými skoky utíká, používajíc všechny čtyři tlapky. Její srst byla po dešti rozcuchaná, špinavě nažloutlé barvy, její hlava vypadala jako psí, z protáhlé tlamy jí trčely docela působivé tesáky. Ocas je dýmka a pod ocasem je drahá matka! – obrovská mozolnatá červená lysina o velikosti dvou dlaní. Opice byla vystrašena křikem našeho krásného černého řidiče, bestie jasně mířila na mé úžasné čerstvé chapati. Dá se říct, že jsem měl štěstí.
Paviáni v Ngorongoro a v dalších národních parcích v Tanzanii nezabloudí daleko od civilizace. Soucitní turisté i přes nejpřísnější zákaz a hrozbu vysoké pokuty opice krmí. Jsou na to zvyklí a v poměrně velkých hejnech – několik desítek jedinců – žijí přímo u vchodu do oblíbené rezervace.
Paviáni se také nazývají žlutí paviáni, patří do rodu pravých paviánů z čeledi opic. Velikost dospělého paviána je asi 75 centimetrů od nosu k ocasu, délka samotného ocasu je asi 60 centimetrů. Jméno – žlutý pavián – dostali paviáni pro svou neobvyklou barvu srsti, šedou se žlutým nádechem. Pavián dostal další jméno – opice s psí hlavou – pro svůj protáhlý tvar lebky.
Tato charakteristická, výrazná a všudypřítomná zvířata jsou zvyklá žít ve společnosti. Rozvinuté vztahy ve smečce vedly k tomu, že paviáni se lidí nebojí, rychle si na lidi zvyknou. Turisté u vjezdu do Ngorongoro jsou pro tyto potulné žebráky pěším žlabem. Někdo hodí banán, někdo vás pohostí mazancem. Pokud vám nedá pamlsek, můžete ho ukrást. Pavián vás navíc může docela znatelně kousnout do prstu.
Opice se nebojí hrbolatých turistických džípů, ale dobře chápou, že musí ustoupit. Vzdalují se neochotně, rozhněvaně se rozhlížejí a odcházejí s demonstrativní lehkovážností.
Mezi velkým hejnem si všimnete spousty miminek: většina z nich se na břiše chytila za srst své matky a přilepila se na ně jako lístek do koupele. Docela ošklivá, ale zábavná stvoření. Navíc s takovou zátěží dokáže dospělá samice obratně šplhat po stromech, a pokud se něco stane, okamžitě vylétnout na nejvyšší větev. Starší děti běhají mezi dospělými opicemi a hrají si, přičemž se baví poznáváním světa a učením se dovednostem nezbytným pro všechny opice. Přežijí jen dvě třetiny mláďat – ta nejsilnější, statečná a obratná mláďata. Jedním z velmi dojemných rysů paviánů je, že pokud mládě zemře, žena nosí bezvládné tělo v náručí několik dní a nemůže se se svým dítětem rozloučit. Pro zkušené dospělé je snazší přežít, průměrný život žlutého paviána je 35-40 let.
Paviáni jedí téměř vše: tímto způsobem je trávicí trakt paviána podobný lidskému. Tráva, kořínky, ovoce a bobule, myši a ještěrky, ptačí vejce, hlemýždi a hmyz – paviáni se dokážou přizpůsobit jakémukoli prostředí a jakékoli potravě.
Paviáni nehladoví. Jde jim hlavně o to, aby se nestali obědem někoho jiného. Každý nemá odpor k tomu, aby snědl opici: leopardi, gepardi, šakali, hyeny, orli, příležitostně nepohrdnou dokonce ani lvi. Bezpečnost hejna zajišťuje ostražitá hlídka a speciální obranná taktika „pavián“. Když je hejno v nebezpečí, paviáni se rozptýlí různými směry, takže lovec má problém volby. Během těchto dvou sekund, kdy se „nebezpečí“ rozhodne, kterou z rozptýlených opic zahrnout do případné večeře, jsou paviáni již pryč!
Klíčem k přežití smečky je přísná disciplína a soudržnost. Garantem bezpečí ve smečce je nejdůležitější pavián – statný, silný alfa samec. Je to on, kdo vlastní nejchutnější sousto, absolutně všechny ženy (jako harém), je to on, kdo ovládá svůj „stát“. Samec dodržuje ve smečce přísnou hierarchii, v období říje má jako jediný právo oplodnit všechny samice smečky a veřejně trestá každého, kdo zasahuje do potravy, když má alfa samec hlad, tzn. jako opice.”
Jediným idylickým okamžikem v životě paviánů je vzájemná péče. Tento proces je podobný lidským polibkům – vrchol něhy a uctivé adorace. Opice sedí dlouhou dobu na svých silných ischiálních mozolech a navzájem si vybírají prach a hmyz ze srsti.
Afričtí rolníci skutečně nenávidí paviány. Tyto opice často útočí na pole s obilím. Drzí jsou navíc pohotoví: v případě nebezpečí speciálně vyslaný strážce varuje stádo zvláštním zvukem. Pokud je nebezpečí mužské a má v ruce střílející železnou hůl, paviáni se rozprchnou na všechny strany. Pokud je nebezpečím žena, zloději se nejen nesnaží utéct, ale klidně pokračují v jídle a mohou i zaútočit.
Paviáni se psů nebojí – roztrhat tohoto dosti omezeného, neohebného, zubatého tvora na cáry je pro paviána hračka. Opice je nadřazená psovi ve dvou polohách najednou: opice je lovec, opice je chytřejší.
Pavián může snadno vlézt do otevřeného stanu, džípu nebo domu a ukrást jídlo. Inteligence, rychlost, hbitost, ostré zuby a velké hejno jsou klíčem k pohodlné existenci. Zvláštností paviánů je přizpůsobit se téměř jakémukoli životnímu stylu. V zajetí jsou například paviáni rychle ochočení a zůstávají věrní svému majiteli.
Pro jejich inteligenci, obratnost a zvyky podobné těm lidským, mnoho národů zbožňovalo paviány a zobrazovalo bohy v podobě této opice se psí hlavou. Například v Egyptě byl pavián považován za předzvěst úsvitu a byl zobrazován se zdviženýma rukama, což symbolizovalo moudrost pozdravující vycházející slunce.
No, o moudrosti nevím, moudrost předpokládá schopnost analyzovat své činy a vyvozovat z nich závěry. Ale paviáni určitě mají morální charakterové vlastnosti a některé city spolu se zvýšeným IQ.
Vědecká klasifikace
Království: Zvířata
Typ: Obratlovci
Třída: Savci
Četa: Primáti
Rodina: Opice
Rod: Paviáni
Druh: Pavián
