Krasnojarský kraj obývá 159 různých národností. Jedním z nejmenších lidí jsou Setové, kteří mají blízko k Estoncům. Říká se jim také „Pskov Chud“ nebo „polověřící“. Na začátku 15. století dostali XNUMX akrů půdy u Krasnojarska a přestěhovali se sem, aby žili. Na rozdíl od Estonců neuměli číst a psát a místo příjmení měli rodinné přezdívky. Ale silní muži a ženy vedli domácnost dobře – chovali dobytek, obdělávali pole a produkovali len. Jak nyní žijí Setové v domech svých předků ve vesnici Haidak – v materiálu Taťány Striganové.
Historickou vlastí lidí Seto je několik vesnic, které se nacházejí doslova 15 minut jízdy od hranic s Estonskem. Turisté zpravidla navštěvují pouze vesnici Sigovo, kde se nachází centrum lidové kultury – jediné státní muzeum Seto v Rusku. Málokdo ví, že na druhé straně země, ve vesnici Khaidak na Krasnojarském území, vytvořili nadšenci další. V prostorách starého kupeckého krámu. Dveře, jako před 100 lety, jsou zamčené.
Galina Arnoldovna Evseeva nás potká u dveří. Celý život pracovala na místní škole, a když se pro nedostatek studentů zavřela, přestěhovala se do knihovny. Galina Arnoldovna spolu se svým manželem vytvořila místní etnografické muzeum Seto. Sto let starý dřevěný dům obchodníka Andrejeva byl v té době již několik let prázdný. Byly z něj vyhozeny všechny odpadky a byly shromážděny historické artefakty – od estonských dokumentů až po domácí potřeby.
Odešli na Sibiř, protože byli bezzemci
Setu (Seto, Pskov Chud, Half Vertsy) je ugrofinská etnická skupina žijící v jihovýchodní části Estonska a také v okrese Pechora v regionu Pskov a okolních oblastech. Na rozdíl od Estonců jsou Setové pravoslavní. Jejich hromadné přesídlení, včetně Sibiře, proběhlo ve dvou etapách – v roce 1900 a 1907. V roce 1911 žilo až 3 tisíce Setů v oblastech Partizansky, Rybinsk a Mansky. Haidak měl 84 domácností. Nyní je v Haidaku 190 obyvatel, většina se považuje za Seta.
Ve 20. století byla Sibiř osídlena především násilím – úřady nemilovanými exulanty, úskočnými zločinci a vyvlastněnými rolníky z centrálních oblastí Ruska. Našli se však i tací, kteří sem přišli z vlastní vůle. Jedním z nejrozšířenějších příběhů je agrární reforma Pyotra Stolypina. Tak přišli do Haidaku pradědové zakladatelky muzea Galiny Arnoldovny. Na hranicích s Estonskem bylo pro Seto stále méně volné půdy k životu, a tak se lidé vesele stěhovali na Sibiř.
— Při narození dětí byla zemědělská půda rozdělena mezi děti úměrně a lidem zůstávalo stále méně volných pozemků. A zde rozdali 15 akrů půdy na mužskou duši (více než 15 hektarů – Cca. vyd.), a to bylo podmíněné – řekli: “Vezmi si tolik síly, kolik máš na zpracování.” Nejde však pouze o rozlohu půdy, ale také o její kvalitu. Zde je mnohem úrodnější a snáze zpracovatelný. Ledovec procházel na hranici s Estonskem a každé jaro bylo nutné z polí odstraňovat obrovské balvany. A o rok později se objevují znovu – jako houby po dešti. Tady, díky Bohu, nic takového neexistuje,“ vysvětlila Galina Evseeva.
Galina Arnoldovna během své cesty do své historické vlasti nasbírala trochu té zeminy do kapesníku a ukázala nám rozdíl. Je to vidět, když se podíváte na centrální instalaci muzea. Téměř celou chýši zabírá plátno vyrobené z místní půdy. Autor této instalace, umělec Viktor Sachivko, nějakou dobu žil v Khaidaku a tento nápad realizoval. Požádal jsem děti Seto, aby zde vytvořily model života před sto lety. Za tuto práci mimochodem Khaidakité spolu se Sachivkem získali Grand Prix na bienále v Krasnojarsku.
Rozdílu v kvalitě půdy si všimli i „chodci“ – první Seto, který sem v létě přijel na průzkum. Bydleli jsme ve stanech a připravovali podklady k pozemku. Příští rok takový „chodec“ přivedl celou rodinu na vybrané místo.
Přijeli jsme sem transsibiřskou magistrálou – cesta z Moskvy mohla trvat i dva týdny. Seto přistál v Kansku. Osadníci dostali nějaké peníze a na místním trhu si koupili potřebné nástroje pro práci na půdě – nemůžete si vzít všechno s sebou.
“Dům byl vedle domu, ne jako teď”
Po příjezdu na Sibiř dostali Seto pasy a jejich příjmení byla vymyšlena na místě. Zpravidla odvozeno od jmen.
– Máme všechno – Nikitiny, Bogdanovy, Matvejevy, Konstantinovy, Efimovy, Grigorjevy. Předtím nikdo neměl příjmení, existovaly přezdívky, ale nehodily se pro úřední dokumenty. Ptali se, jak se jmenuje tvůj dědeček, a tak mu říkali,“ vzpomínají obyvatelé.
Podle údajů z roku 1911 žilo v Haidaku a okolních vesnicích (farmách) něco málo přes 1000 3 Setů. Usadili se také v Manské a Rybinské oblasti. Celkově do kraje přišly asi XNUMX tisíce lidí této národnosti.
Jako vždy na vesnici byly rodiny početné. V každém domově se v průměru narodilo pět dětí. Setové se zabývali zemědělstvím, orali velké plochy. Zasévali brambory a len. Každá rodina měla tkalcovský stav. Přebytek byl odvezen do Kansku nebo dokonce do 150 kilometrů vzdáleného Krasnojarsku. Každá rodina měla alespoň 2 koně.
Spolu se Sety přišli na Sibiř také Estonci. Mnozí měli smíšené rodiny. Například matka Galiny Evseevy byla Seto a její otec byl Estonec. Ukázala staré knihy – Bible z let 1897 a 1922. Všichni jsou Estonci, protože Setové byli negramotní.
Na místní škole se dokonce vyučovalo nikoli v ruštině, ale v estonštině. V roce 1938 byla v Haidaku zakázána výuka v estonštině, stejně jako veškerá literatura v estonštině. Knihy byly demonstrativně spáleny před celou vesnicí. A tak ti, kteří tyto knihy zachovali a darovali je muzeu, udělali odvážnou věc.
Kolektivizace přišla do Haidaku později než do jiných regionů – na konci. Nebylo koho vyvlastňovat – zvlášť bohatí rolníci zde nebyli. A kam by měli být lidé vystěhováni, když už jsou na Sibiři?
— V roce 1941, několik měsíců před válkou, začala konsolidace zemědělských usedlostí – lidé se měli přestěhovat do vesnic a Haidak se stal centrem. Rodiny přestěhovaly své domovy na nová místa. Ne každému se to podařilo – když byli muži odvedeni do války, některé domy zůstaly napůl rozebrané – staromilci o tom mluvili. Mimochodem, ne všichni souhlasili se stěhováním ze selských usedlostí na vesnici – vždyť se diskutovalo o začlenění jejich pozemků a rodinných příslušníků do JZD. Několik rodin zůstalo žít v odlehlých vesnicích, říká vedoucí muzea.
