„Zdá se, že duchovní svět neosvícené populace ve věku osvícení byl nenávratně ztracen. Objevit obyčejného člověka v 18. století je tak těžké (ne-li nemožné), že o to nesmyslnější se zdá hledat jeho obraz světa. Než však od takového pokusu upustíme, zapomeňme alespoň na chvíli na své pochybnosti a zamysleme se nad jedním příběhem. Tento příběh – nebo spíše pohádka – zná snad každý z vás, i když ne v té podobě, v jaké se vyprávěl za dlouhých zimních večerů u krbu na francouzských selských statcích 18. století.
Tak začíná první kapitola knihy Roberta Darntona „Velký kočičí masakr a další epizody z dějin francouzské kultury“, kde se diskutuje o pohádce „Červená Karkulka“ a o psychologické analýze Fromma a Bettelheima. Fromm interpretoval tento příběh jako hádanku o kolektivním nevědomí v primitivní společnosti, kterou „snadno rozluštil tím, že rozluštil „jazyk symbolů“. Podle Fromma je příběh o setkání teenagera se sexualitou dospělých. Nebudu horlivě polemizovat s teorií německého psychoanalytika, ostatně podobný výklad nacházíme i u jiných autorů. Bruno Bettelheim tedy věřil, že klíčem k této pohádce je pozitivní myšlenka zakotvená v rozuzlení. Šťastný konec lidových pohádek podle Bettelheima umožňuje dětem směle čelit podvědomým touhám a obavám a vyjít z podobných situací bez újmy na osobnosti – s převahou ega a poraženým Id (pudové pudy).
V těchto vzrušených debatách se zdá, že němečtí psychoanalytici zapomněli na Charlese Perraulta, který se spoléhal na orální kreativitu obyčejných Francouzů. A přestože Perrault opravil základ svých pohádek, aby potěšil vkus dam ze salonu, takzvaných „preciositek“, stejně jako dvořanů, pro něž první tištěné vydání „Příběhů mé matky“ Husa“, vydaný v roce 1697, byl zamýšlen, hlavním zdrojem materiálu pravděpodobně sloužila chůva jeho syna. Není těžké uhodnout, že „Červená karkulka“, která se dostala k bratřím Grimmům a byla jimi zapsána, pronikla do německé a poté i anglické literární tradice, aniž by kdokoli postřehl její francouzský původ. Prošel významnými změnami, když přešel od francouzských rolníků do Perraultovy školky, odtud do tisku, pak na druhý břeh Rýna, kde se opět stal součástí ústní tradice, aby následně skončil opět v knihách, tentokrát jako dílo německého folklóru, a nikoli folklóru vesnického.centra předrevoluční Francie.
Vraťme se však k pohádce samotné. Byla jednou jedna dívka jménem Červená Karkulka. Jednoho dne ji matka poslala vzít koláč a hrnec másla k babičce. Cesta vedla lesem, kde potkala zrádného vlka. Dívka mu připadala jako chutné sousto. Zatímco se dívka bavila v lese, vlk šel k babičce a sežral starou paní. A pak, předstíral, že je babička, požádal dívku, aby si lehla na postel vedle něj. Dívka brzy zapochybovala, že jde skutečně o starou dámu. Musel jsem sníst i Karkulku, samozřejmě bez žvýkání. Pak ale přišel myslivec a dívku zachránil, podřezal vlkovi břicho a zároveň vysvobodil babičku. Pak Karkulka pomohla lovci naplnit břicho vlka kameny. Podle jiných verzí dívka volala o pomoc a lovec vlka zabil sekerou ve chvíli, kdy se vlk chystal sežrat Karkulku.
Pamatuji si, že když jsem v pěti nebo šesti letech četl tuto pohádku, nemohl jsem se dlouho uklidnit: srdce mě tak bolelo pro vlka. Červená karkulka mi vždycky připadala jako femme fatale, která přináší neštěstí, a její matka – alespoň dáma s podivnostmi. Ostatně ani mě, ani ostatní děti z mého kroužku neposlali do lesa s koláči bez dospělého doprovodu. O to větší hrůzu ve mně vyvolal fakt, že většina čtenářů s Červenou Karkulkou upřímně sympatizovala a majitele lesa, vlka, na jehož území bylo bez jeho svolení vpadlo, považovala za padoucha. Proč se to stalo? Kdyby do mého domu přišla dívka v červeném, aniž by se zeptala, také bych nebyl šťastný.
V roce 2013 jsem narazil na knihu amerického psychologa Erica Bernea, která přesně potvrdila mé dohady o příběhu, který se stal malé holčičce v jednom z lesů ve Francii. Bern velmi přesně popisuje události z pohledu „Marťana“, tedy svobodomyslného dítěte, nezahnaného rodiči do rámce stereotypů. A vypadá to takto.
Příběh o Červené Karkulce z pohledu Marťana
Úryvek z knihy “Lidé, kteří hrají hry”
Jednoho dne poslala maminka Karkulku, aby odnesla koláč k babičce, která bydlela mimo les. Na cestě dívka potkala vlka. Otázka: Jaká matka by poslala malou holčičku na cestu lesem, kde jsou vlci? Proč nenosila jídlo sama nebo nešla s dcerou? Když je babička tak bezmocná, proč jí její matka dovoluje žít samotnou v odlehlé chatrči? Ale když ta dívka musela bezpodmínečně jít, tak proč jí matka nezakázala zastavit se a promluvit si s vlky? Z příběhu je zřejmé, že Červená Karkulka nebyla před možným nebezpečím varována. Zdá se, jako by matce bylo úplně jedno, co bude s její dcerou, nebo se jí rozhodla zbavit. Přitom už jen stěží existuje taková bezradná holčička. Jak si mohla, když viděla vlčí oči, uši, tlapky a zuby, stále myslet, že je to její babička? Proč jsi neutekl z domova? A kdo to byl, když později pomohla naplnit vlčí břicho kameny? V každém případě by každá hodná dívka po rozhovoru s vlkem netrhala květiny, ale uvědomila by si: „On sežere moji babičku, musíme rychle běžet pro pomoc.“
Ani babička a myslivec nejsou zbaveni podezření. Podíváme-li se na tento příběh jako na drama zahrnující skutečné lidi, z nichž každý má svůj vlastní scénář, všimneme si, jak úhledně jsou jejich osobnosti vzájemně propojeny.
Matka se podvědomě snaží vytvořit „nehodu“, aby na konci příběhu vybuchla se slovy: „Není to strašné! Bez nehody nemůžete ani projít lesem!”
Vlk si místo toho, aby se živil králíky a jinými živými tvory, žije zjevně nad poměry. V mládí pravděpodobně četl Nietzscheho (když umí mluvit a zavazovat si čepici, proč by to nečetl?). Motto vlka je: “Ži s nebezpečím a zemři se slávou.”
Babička žije sama a nechává dveře odemčené. Pravděpodobně doufá v něco zajímavého, co by se nestalo, kdyby žila u svých příbuzných. Možná proto nechce bydlet vedle nich.
Lovec je evidentně zachránce, kterého baví trestat svého poraženého protivníka s pomocí roztomilého človíčka. To je jasně teenage scénář. A Červená Karkulka vlkovi řekne, kde se s ní zase může setkat, a dokonce mu vleze do postele. Vyloženě si hraje s vlkem a tato hra pro ni končí dobře.
To je intrika, při které byl nešťastný vlk chycen. Morálka příběhu: Vlci by se měli držet dál od dívek, které vypadají naivně, a jejich babiček. Jednoduše řečeno, vlk nemůže chodit sám v lese.
