Ráno na sebe nenechalo dlouho čekat. Na severu je v létě hranice mezi časovými obdobími úplně vymazána, jeden velký den, celý život.
A opět čekají starosti a tundra.
V deset hodin dopoledne je určený čas schůzky, kupodivu tam ale nikdo není. Každý má mírný pocit úzkosti. Čekáme deset až patnáct minut. Nikdo tu není. Voláme a zjišťujeme, že řidič naprosto špatně pochopil, kde nás má potkat. Řekl, že už je u „silničářů“, stojících vedle ubohých Trekolů a našeho vědeckého křoviny. Jedeme tam, někdo nás veze v osobním autě.
Nudné překládání věcí do Petroviče, no, zvládli to rychle. A je to zase tady, cesta, tundra. „Betonka“ klepe, ale jiným způsobem, jaksi měkčí, bez náhlých trhnutí – to je „Petrovich“, jemně nás pohání.
Právě to místo, vysoký násep silnice, poslední čára, která nás oddělovala od tundry. Kliknutí na tlačítko na palubní desce, fshshsh, je automatické uvolnění tlaku v kolech Petroviče. Tohle je nějaký Trekol, všechno je vážné.
Pojď dolů, tundro! Jak se znovu nezaseknout, to je hlavní myšlenka tohoto výletu. Řidič nás ujišťuje, že tam normálně dojedeme. Na první pohled je vidět, že ten člověk je zkušený a ví, co dělá! Vypadá to, že tam nic není, ale když se podíváte pozorně, jedeme po skutečné silnici, položené přímo uprostřed mechů a lišejníků, nijak nápadné, ale pro terénní auto docela bezpečné, přesně ví, kde jít, je to stále lovec.
Jen asi třicet minut a jsme tam, minulé události se pamatují jako sen, jak se to vůbec mohlo stát?
Zde je „Petrovich“, mocný dělník tundry.
Vykládáme všechny věci a „vesmírný kombajn“ nás opouští uprostřed chladných pustin severu.
Všude kolem je krása. Cetetus erioforum, v dálce je vidět malý pahorek, mlžný kopec – tak jsem si pro sebe nazval tuto nafouklou oblast permafrostu. Mimochodem, dobrý orientační bod v tundře.
Zdálo se, že máme v autě spoustu věcí. A tady, fuj, vůbec nic, ve srovnání s tundrou. Obrázek působil trochu smutně.
Ale ne všechno je tak smutné, vedle nás je chasyrey – velké vypuštěné jezero, na jehož břehu je lovecký paprsek, trochu rozjasnilo tísnivý pocit prázdnoty a udělalo prostor trochu pohodlnějším.
Musíme postavit stan. Postavíme, dovezeme všechny věci dovnitř, tábor je připraven. Večeře. Mimochodem, Zhenya se dobrovolně přihlásil jako náš kuchař, za což mu moc děkujeme, komáří kaše byla vynikající.
Břicho plné, ležíme ve stanu a relaxujeme! Dnes nemusíte nic dělat, práce začíná zítra, můžete dělat, co vás napadne. Vyzbrojím se objektivem a jdu fotit ptáčky.
Pokud někdo víte, co je to za ptáka, napište do komentářů.
Je snadné je sundat, vůbec se nebojí lidí, nechají vás přiblížit se k nim až téměř na dva metry, dobrá aktivita na zabití času. Při natáčení jsem viděl pár koroptví tundrových, ale nemohl jsem fotit, najednou mi vyskočily zpod nohou a stejně rychle odletěly. Bohužel jsem nevyfotil žádné další ptáky, kromě jednoho, téměř vynuceného, času, ale o tom vám povím později.
Po natáčení jsme šli k jednomu z jezer nabrat vodu. Čím blíže jsme se blížili, tím byl obraz děsivější, hordy komárů byly větší a větší. Jak zní tundra? -Ten žalostný pískot komárích křídel, zvuk větru a nekonečné bzučení pakomárů, ale zároveň nekonečné ticho, absurdita.
Jezero se ukázalo být velmi krásné, podél břehů kvetla bavlníková tráva, z vody trčely některé větve a komáři vytvořili zcela jedinečné prostředí pro fotografování krajiny.
Počasí se pokazilo, přišly mraky, kapky deště se začaly ozývat jako malé výstřely na elastické markýze stanu. Ale to mě neděsí, jdu dál natáčet.
Přišel večer, Zhenya nám připravil večeři – komáří kaši a guláš. Pohrdavě pohybuji lžící v talíři a snažím se pečlivě vybírat komáry. Je to trochu nechutné, kluci se smějí – zvyknete si! Komár je bílkovina, maso! Silná vrstva majonézy a rajčatového protlaku, hlavní je nevidět, lžičku po lžičce, nic normálního, opravdová lahůdka severu.
Jdeme spát, zítra je první den v práci.
