Odpovědět, odkud se vzali nejlepší přátelé člověka – psi, dokáže téměř každý. Tato domácí zvířata jistě pocházejí z vlka, ale kdy přesně se jejich životní cesty rozdělily a jejich priority se změnily? Zoologové a psovodi jsou si více než jisti, že vlastnosti konkrétního zvířete se v důsledku umělé selekce mohou změnit extrémně rychle a až k úplnému nepoznání – v instinktech, povahách, vzhledu. Vnější znaky pro zoology znamenají hodně, například: barva, délka tlamy, postavení uší a tvar očí. Plemena zvířat – divokých i domácích – jsou nesmírně rozmanitá, a proto by pátrání po psích předcích bez nejnovějších výzkumných metod bylo neplodné.
Například husky na Dálném severu jsou naprosto podobní sibiřským vlkům, žijí neustále poblíž, tak proč hledat nějaké další příbuzné? Ale ohaři a chrti se jen málo podobají našim vlkům. Spíše, soudě podle vzhledu, je chrt předkem červeného vlka nebo šakala a honič je předkem hyeny. Poměrně dlouho se vědci bránili verzím o šakalském či vlčím původu plemen domácích zvířat. I v chování našli důkazy: potomci vlků jsou hrdí a odvážní a psi šakalí krve jsou nápomocní a spíše infantilní.
A pak už se prostě spočítaly chromozomy divokých a domácích zvířat. Poté začala převládat verze o původu psů z vlků, protože oba měli sedmdesát osm stejných chromozomů. Například šakal jich má jen sedmdesát čtyři. A struktura a počet chromozomů je ukazatelem typu zvířete. To znamená, že po šakalovi není v jeho psím původu ani stopa. I když v umělých podmínkách může být šakal spářen se psem a kříženci budou schopni reprodukce. To se ale v přírodě nikdy nestane. Ale vlci, přes veškerou svou nenávist ke psům, si docela často pletou nějakého toulavého psa za svého.
Domácí zvířata související s vlkem
Ani počítání chromozomů však nedokáže kvalitativně odpovědět na otázku: byli vlci přímými předky psů, nebo jsou prostě podle živočišných druhů nejbližšími příbuznými? Teprve na konci dvacátého století se do výzkumu zapojila molekulární genetika, konkrétně Američan Robert Wayne studoval mitochondriální DNA u více než dvaceti populací: vlků, kojotů, šakalů, dingů a různých plemen domácích zvířat. Výzkum překvapil nejen lidi daleko od vědy, ale ohromil i odborníky! Vlk je skutečně nejbližší příbuzný psovi, kojoti ani šakali si nemohou nárokovat žádné podobné vlastnosti.
Ukázalo se ale, že psy lze snadno rozdělit na čisté psy, jejichž DNA není příliš podobná vlčí, a převážně na psy, kteří jsou potomky vlků – jejich DNA je téměř totožná. A nyní majitelé takových zvířecích plemen, jako jsou husky, nemohou hrdě tvrdit, že jejich pes je stejný jako vlk. Ne! Tam se ukázalo, že podobnost DNA je stejně vzdálená jako u vlka a velkého knírače s erdelteriéry! Téměř všechna starověká plemena psů, tradičně považovaná za nejbližší vlku, mají ve své DNA minimum „vlčích“ struktur. Blíže k jiným starodávným plemenům měli norský losí pes a švédský šedý. Ale i ti jsou dál než německý ovčák, buldok, irský španěl, pudl a retweier! Je neuvěřitelně těžké si představit, že pudl má blíže k vlku než husky saňový pes.
Ale to je docela pochopitelné, pokud se o vysvětlení postará odborník. Čím dříve bylo plemeno domácích zvířat založeno, čím déle se vyvíjelo, tím více změn došlo v jeho DNA, protože došlo k selekci, totiž mitochondriální DNA se přenáší pouze přes samičí linii. Pes domácí, ani husky, nikdy „nepřemluví“ skutečného vlka k založení rodiny, ale vlka někdy láká pěkný pes. Výsledkem je, že všichni přímí potomci křížení saňového psa a vlka nezmění původní strukturu psí DNA. Spletli se proto nejen tak báječní spisovatelé jako Jack London, ale také badatelé na úrovni Farley Mowat ohledně křížení vlků a sáňkařů husky. Byli to lidé, kteří své svěřence přivedli na sever se saňovými psy, nebyli pokaždé vyšlechtěni znovu. Bylo zjištěno, že stejní huskyové mají podobnosti s vlky, dokonce ani ne polárními nebo americkými, ale s evropskými, ale i takových podobností je málo. S největší pravděpodobností je to způsobeno křížením těchto psů v rámci plemene.
Ještě zajímavější byla podobnost nejstaršího domácího zvířete, mexického bezsrstého psa, a jednoho z nejkrásnějších psů, afghánského chrta. První vyvinuli Aztékové před třemi tisíci lety a druhý byl vyobrazen na egyptských freskách za dob faraonů. Stejný typ DNA se nachází u mastifa z Pyrenejí a vlkodava z Irska. Jde o zvířata, která se od sebe úplně liší a kde žijí, není samozřejmě vůbec blízko. Tuto podobnost nemohly neovlivnit mnohem pozdější přestavby a křížení.
Z výzkumu DNA však vyplynul zajímavý závěr. Při analýze změn a při zohlednění jejich počtu vědci zjistili, že cesty vlka a psa se rozešly ne před čtrnácti tisíci lety, jak se běžně věřilo, ale před sto třiceti pěti tisíci. Jde jen o to, že nejstarší psi se od vlků svou vlastní morfologií po dlouhou dobu téměř nelišili. Archeologové každopádně nacházejí kosti psů (nebo dokonce vlků?) vedle primitivních lidí ve vrstvách pocházejících z pleistocénu. To znamená, že tyto druhy zvířat již před téměř čtyřmi sty tisíci lety existovaly bok po boku s lidmi. Přátelství v téměř epochálním měřítku!
Text: Ludmila Garkavaya
