Anfisa Polushina, studentka 4. ročníku Uralské státní agrární univerzity, opakovaně získala řadu ocenění, cen a grantů. V roce 2019 se stala jedním z těch dětí, jejichž tvrdou práci a hluboké znalosti ocenil stipendijní program od Rosselkhozbank. Lidé jako Anfisa doufají v úspěšný rozvoj veterinární medicíny. S mladou veterinářkou jsme si povídali o tom, co ji inspirovalo ke vstupu na zemědělskou univerzitu a výběru tohoto oboru, s jakými úskalími se na cestě setkává a jak budoucí absolvent vidí své perspektivy a vyhlídky na rozvoj veterinárního oboru.
— Anfiso, jak a proč jste se rozhodla zasvětit svůj život tomu, abyste se stala veterinářem?
“Ve dvanácti letech jsem se rozhodl, že toto bude moje povolání.” Je těžké mluvit o tom, „jak jsem k tomu přišel“: intuitivně a rychle jsem našel svůj „výklenek“, aniž bych kdy přemýšlel o jiných profesích. To bylo samozřejmě usnadněno příhodou z dětství. Dostal jsem svého prvního psa, který onemocněl, a udělal jsem hodně, abych to vyléčil. To byla, dalo by se říci, moje první veterinární zkušenost. A vždycky jsem milovala zvířata – od dětství mi bylo vždycky líto všech koček, psů, ptáků. Nikdy jsem například nechápala ty, kteří dokážou vyhodit zvířátko na ulici nebo ho uhodit. Ve veterinární medicíně, stejně jako ve velké medicíně, musíte mít laskavost a soucit. Není jiná cesta. Přitom v mé rodině veterináři nikdy nebyli. Máma je švadlena, táta je technolog. Vždy mě ale podporovali a schvalovali mou volbu povolání, i když to nebylo jednoduché.
— Co považujete na své profesi za nejzajímavější?
— Povolání zvěrolékaře je jako povolání obyčejného lékaře. Je zajímavé studovat komplexní klinické případy, diagnostiku, metody léčby nemocí a provádět terapii. Od roku 2014 jsem to začal podstupovat v praxi na veterinární klinice. Nyní jsem asistent, ale mým snem je stát se lékařem a vyléčit všechna zvířata. Nejúžasnější na naší profesi je vrátit ji do stavu, v jakém byla, tedy do zdravotního stavu. A nejtěžší je unést míru bolesti vašich pacientů a vaši bezmoc tváří v tvář vážné nemoci a smrti. I když by se zdálo, že přístup veterinářů by měl být jednodušší – operovat psa se nerovná operaci člověka. Za celou dobu, co jsem pracoval, jsem si ale uvědomil jednu jednoduchou věc – zvířata trpí nemocemi stejně jako lidé. Někdy vytrvale, někdy se strachem. Ale zároveň prožívají stejnou bolest jako lidé. Pokud o tom nemůžou říct. Nyní jsou nové možnosti pro práci veterináře – moderní vybavení a technika. Před nějakými 50 lety to mohl být jen sen. Změnily se i diagnostické metody – lékaři začali více vědět a rychleji diagnostikovat.
— Je pro zvíře těžké pochopit, co ho bolí, protože to opravdu nedokáže vyjádřit slovy?
— Pokud bude studovat na univerzitě dobře (Anfisa dokončila 4. ročník univerzity a přechází do posledního pátého ročníku), nebude to velký problém. Je velmi důležité znát všechna klinická data, provést potřebný výzkum, stanovit diagnózu a zahájit léčbu. Na veterinární klinice pracuji již šestým rokem a často se setkávám s různými případy. Přivezli například štěně Alabai – oslabené, nejí, nepije a má průjem. Myslím, že je léto, takže můžeme okamžitě předpokládat, že se jedná o infekční enteritidu. Nasadíte infuze a je to, dva nebo tři dny a zvíře je zdravé. Majitelé zvířat často porušují obvyklá pravidla péče nebo prostě nevědí, že domácím mazlíčkům by se nemělo dávat například mléko po šesti měsících, samozřejmě alkohol, cibule, česnek a sladkosti, zejména čokoláda a bonbony.
— Jaké máte plány po ukončení studia?
— Mým cílem je stát se profesionálním veterinářem. Tímto. Neustále zdokonalujte své znalosti. Snažte se prosít spoustu nových informací, abyste potvrdili nebo vyvrátili diagnózu. V tomto smyslu je moje profese jako zajímavé hledání. Kdyby se mi na mé práci něco nelíbilo, rozhodně bych to nedělal.
— Co podle vás čeká veterinární medicínu v Rusku v budoucnu?
— Ačkoli jsou nyní podnikány významné kroky v rozvoji této vědy, veterinární medicína v Rusku má dnes k inovacím daleko. Práce mnoha klinik je založena na tradičních terapeutických manipulacích a jednoduchých chirurgických operacích. To může prodloužit život mnoha domácím mazlíčkům a identifikovat nemoci v rané fázi, ale jen málo majitelů domácích zvířat řádně sleduje zdraví svých svěřenců. Stejně jako v „humánní“ medicíně se na prevenci podílí jen malá část. Zbytek jde k lékaři, když už je problém výrazný. Doufám ale, že se situace během dvou až pěti let změní, lékaři budou mít nové možnosti a technologie a lidé se budou k těm, které si ochočili, chovat zodpovědněji.
— Jakou radu můžete dát nováčkům (uchazečům)?
— Začněte dělat vědu co nejdříve. Nebojte se obtíží. Samozřejmě jich bude docela dost, ale nemůžeme stát na místě. Rozhodně se musíme rozvíjet. Hodně studujte, choďte na konference, mistrovské kurzy, učte se od zkušených starších kolegů. A pochopte, že za povoláním veterináře, stejně jako za povoláním lidského lékaře, je život, a tedy velká zodpovědnost.
Text – tisková služba Rosselkhozbank
Práce veterináře není jen o léčbě psů a koček, někdy jde o odstranění nádorů z myší, kousnutí opic a nutnost vyříznout hadovi absces. Specialistka na léčbu exotických zvířat Daria Prasolová vysvětluje, kdo jsou její pacienti, proč králíci skrývají bolest a kolikrát musíte přemýšlet, než si domů přinesete mývala.
Jako dítě jsem šíleně milovala všechna zvířata, doma byly knihy od Geralda Durrella (anglický animalist. – Cca. vyd.), Obzvláště se mi líbila „Moje rodina a jiná zvířata“. Jezdil jsem na improvizované výzkumné výpravy, vzal si s sebou poznámkový blok a zapisoval si, jak se v přírodě chovají ještěrky a brouci. Tohle byla jedna z mých oblíbených věcí. Navíc jsem všechny táhl domů, a proto jsem měl velké problémy s babičkou. Nechápala, proč vytahuje zápalky a uvnitř sedí moje sbírka brouků nebo ještěrek. Celé dětství jsem vydržela žít se psy, kočkami, mikinou, činčilami, andulkou, rybami, křečky, plazy a brouky.
Jsem velmi vděčný svým rodičům, že mi nikdy nevnucovali svůj názor na to, co bych měl dělat. Proto, když jsem se chtěla přihlásit jako dobrovolník do organizace Friends, která pomáhá zvířatům bez domova, maminka mě podpořila. Jak už to tak bývá – nejprve jen přijdete, po chvíli se stanete jedním z nich a je vám dovoleno dělat něco víc. A tak jsem ve čtrnácti letech začal „pracovat“ na veterinární klinice vlastněné Friends. Nejprve jsem venčila psy a pomáhala s domácími pracemi. Když mi bylo šestnáct, směl jsem provádět operace, mohl jsem zvířeti dávat infuzi nebo injekci – to byla spíš lékařská práce. Tehdy byli mými jedinými mazlíčky psi a kočky. Teď nechápu, jak jsem se jako čtrnáctiletá holka nebála jít někam pracovat, ale tehdy mi to přišlo normální.
A když přišel čas na výběr povolání, neměl jsem mnoho možností – veterinární univerzity nebo katedry biologie. Protože všichni rozumíme tomu, co je v Rusku věda, bohužel všichni moji příbuzní jednomyslně řekli, že není třeba se do toho pouštět. Možná i proto jsem si vybral exotiku – léčit zvířata v praxi a zároveň se nepřímo věnovat vědecké činnosti čtením článků a studií.
O práci a pacientech
Obecně ve veterinární medicíně neexistuje pojem „exotolog“, je to slovo, které někdo kdysi vymyslel. K dispozici je specialista na léčbu exotických zvířat: plazů, ptáků, obojživelníků, hlodavců a dalších. Každý specialista má zpravidla svůj okruh zvířat, která přijímá. A jsou doktoři jako já, kteří nejsou ani tady, ani tam – vidím skoro všechny kromě obojživelníků.
Obvykle je potřeba pracovat určitou dobu, abyste pochopili, co vás zajímá a u jakých zvířat chcete zůstat. Postupně se to děje – v určitém okamžiku máte více plazů nebo více ptáků. Nejsem připraven hned teď všechny opustit a jít do jedné oblasti, ale možná se to v budoucnu stane samo. Vše záleží na dovednostech, zkušenostech a vašem osobním zájmu. V zásadě je celá specializace založena na zájmu, protože ústavy opravdu neučí, jak se chovat ke psům a kočkám, a u exotických zvířat je to vždy jen sebevzdělávání. To je asi naprosto normální systém – ani jedna VŠ z tebe neudělá specialistu, pokud to sám nechceš. Čím více čtete a rozumíte, tím lepším profesionálem se stanete. Nemůžete absolvovat nějaký kurz „Jak zacházet se všemi zvířaty na světě“, a to je vše, je to nemožné. I lékaři, kteří pracují třicet nebo čtyřicet let, mají případy, kdy nevědí, jak léčit a co dělat. Tohle je fajn. Když se to stane, sednete si k literatuře, požádáte o radu zkušenější kolegy nebo ty, kteří se s tím setkali, a vyrostete jako specialista.
Na klinice pracuji od třetího ročníku, celkem šest let. Většinou mi vozí společenská zvířata, která lidé získávají pro sebe. Jsme jiní a naše priority jsou různé – jeden chce psa a druhý chce chameleona. A chameleony je také potřeba léčit. Někdy mohou na recepci přijít divoká zvířata: například ježek se dostal do blízkosti lidí, ti ho sebrali a přinesli mi. Stává se, že vyzvednou dospělé ptáky a kuřata a přivedou je zpět, ale to je vzácné a většina mé práce stále souvisí s domácími zvířaty.
