Ježek je malé dravé noční zvíře (délka těla 20-30 cm, váha 700-800 g) s krátkým ocasem (délka 3 cm). Žije především ve smíšených a listnatých lesích, ale proniká i do tajgy a stepí. Ježci se vyskytují v zanedbaných zahradách, parcích a dokonce i na obilných polích hraničících s lesem. Přes den se schovává pod hromadou křoví a listí mezi keři a v noci vychází nakrmit. Během noci ježek někdy urazí až 3 km. Ve tmě nachází potravu pomocí jemného čichu, i když mu do jisté míry pomáhá zrak a sluch. Ježek žere brouky, žížaly, vši, měkkýše, čolky, žáby, ropuchy, ještěrky, hady, myši, hraboše, rejsky, ale i bobule, žaludy, spadané zralé plody jabloní, hrušek a dalších stromů.
V případě nebezpečí se ježek schoulí do klubíčka, přitiskne si hlavu k bříšku a stáhne tlapky a ocas pod sebe: výsledkem je pichlavá koule s jehličkami trčícími na všechny strany. Ježkovy trny jsou upravená srst umístěná pouze na zádech: tlama a břicho jsou pokryty pravidelnou srstí. Při setkání s lesní zvěří (vlk, kuna, liška) ježek funí a skáče a snaží se nepřítele píchnout. Pokud to nepomůže, schoulí se do klubíčka a vystaví svá ostnatá záda útočícímu predátorovi. Často po píchnutí do obličeje jehlami útočník nechává ježka na pokoji. Ale to se nestává vždy. Ježek má nepřátele, před kterými ho nezachrání ani jehly, ani stočení do klubíčka. Při nočním lovu tedy výr úspěšně zaútočí na ježka. Nebojí se zvířecích brků, protože prsty tohoto ptáka jsou pokryty odolnými šupinami. Měkké opeření výra ztiší jeho let a umožňuje mu překvapit kořist. Ježek nemá úniku před liškou, která ho opatrně odvalí tlapkou na břeh lesní louže nebo bažiny a hodí do vody. Voda proniká ježkovi do břicha, ten mu narovná záda, natáhne tlamu a doplave ke břehu. Zde na něj čeká liška, která mu ostré zuby probodne nechráněnou jehlami do hlavy a ježka ohlodá.
Ale při setkání se zmijí vychází ježek jako vítěz. Chytne ji za ocas a okamžitě se stočí do klubíčka. Při prvním pokusu kousnout svého nepřítele narazí zmije na jehly. Ježek si mezitím postupně stahuje zmiji pod sebe a následně ji sežere. Možná, že jed zmije na ježka nepůsobí, protože ježek není citlivý na mnoho toxických látek. Požírá například španělské mušky, které obsahují na ostatní živočichy fatálně působící kantaridin, požírá páchnoucí ploštice, nebojí se jedu včel, čmeláků, žíravé krve slunéček a chlupatých housenek.
Na jaře (duben) ježek produkuje 5-7 slepých ježků s měkkým bělavým jehličím, které krmí mlékem. Až do věku jednoho měsíce jsou mláďata v hnízdě, které si samice postavila v podobě boudy ze suchého listí, klestu a mechu. Pokud hnízdo objeví člověk nebo zvíře, odnese ježek svá mláďata v zubech do jiného pelíšku. Po 1,5-2 měsících ježci opouštějí hnízdo, ale začínají samostatný život až koncem podzimu. Do zimy (říjen) ježci ztloustnou a usnou. hluboký hibernace, útočiště v hustých křovinách, prohlubních v půdě, pokrytých spadaným listím, mezi lesními křovinami. Ježek se probouzí, až když mráz ustane.
Význam ježka nelze jednoznačně hodnotit. Může to být užitečné i škodlivé. Škodí požíráním užitečného hmyzu (čmeláci, včely, mrchožrouti, střevlíkové aj.), hmyzožravých zvířat (rejsci, krtci), kuřat a ptačích vajec hnízdících na zemi. Ježek zároveň přináší užitek tím, že ničí lesní škůdce, jako jsou brouci a jejich larvy, housenky a kukly pilatek, sněžnice, nosatci, požírá myší hlodavce a jedovatý hmyz.
Zvláště je třeba zdůraznit, že je nepřípustné chovat ježky v koutech zvěře, kde jsou pozorovány encefalitidy, tularémie a další nemoci šířené klíšťaty, neboť právě ježci jsou těmito ektoparazity – přenašeči infekcí nejvíce infikovanými zvířaty.
