Ostrovy v západní části Indického oceánu byly kdysi domovem obřích želv. Žilo zde nejméně sedm druhů těchto plazů. Navíc to vůbec nebyly desítky tisíc let. Obrovské želvy zde žily již v naší době – jen před 1000 lety a možná i později. Podle vědců sehrály důležitou roli v místních ekosystémech. Například na Seychelách a ostrovech Mascarene byly tyto želvy jedinými velkými býložravci. Na Madagaskaru byli dva velcí býložravci – hroch trpasličí a želva obrovská. Podle odborníků hrály takové želvy v místním ekosystému roli „mamuta“. Ale co je nejzajímavější, vědci byli schopni zjistit o těchto želvách prostřednictvím analýzy DNA, a nikoli prostřednictvím zvířecích fosilií, jak je tomu nejčastěji.
Madagaskar donedávna obývaly obří želvy, které vážily až 300 kg
Želvy z Madagaskaru – co je o nich známo
Tým zoologů se rozhodl porozumět původu obřích želv, které kdysi žily na ostrově Madagaskar, ale i na dalších ostrovech Indického oceánu. Tyto informace nám nejen umožňují dozvědět se více o samotných želvách, ale také osvětlují ekosystémy ostrovů. Velký vliv na ně měly želvy díky své velké velikosti a obžerství.
Nutno říci, že v době, kdy se badatelé v 17. století začali zajímat o zkameněliny těchto zvířat, místní populace želv dávno vymřela. S největší pravděpodobností to bylo způsobeno lidskou činností. Možná se stali obětí kolonizace ostrovů Indomalajsy a jejich příbuznými před 1000 lety.
Následně vyhynuly nejen obří, ale i menší želvy. Evidentně v tom měli prsty evropští námořníci, kteří chytali plazy za potravou a „želvím olejem“. V důsledku toho do 19. století téměř všechny zmizely.
Vyhynulé a žijící druhy madagaskarských želv
Moderní paleontologové mají bohužel o vyhynulých madagaskarských želvách velmi málo informací. Faktem je, že jejich pozůstatky jsou značně roztříštěné. Z jedné nebo více částí krunýře je velmi obtížné určit, jak želva vypadala, a ještě více je nemožné zjistit, k jakému druhu patřila.
Vědci se dlouho snažili zjistit odrůdy těchto zvířat z fosilií, které skončily na trhu. Jak se však ukázalo, je velmi obtížné určit, kde a na kterém ostrově byl konkrétní vzorek objeven. Výzkumníkům ale nakonec přišly na pomoc moderní technologie, které umožňují osvětlit původ plazů na základě jejich DNA.
Výzkum DNA pomáhá objevovat nové druhy želv
Paleontologové objevili pouze jednu holenní kost u vyhynulé želvy na Madagaskaru. Ještě před několika desítkami let by tento nález nenesl žádné informace. Moderní technologie však umožnila analyzovat jeho jadernou a mitochondriální DNA.
Vědci objevili dosud neznámý druh obrovské želvy pomocí jedné holenní kosti.
Studie ukázala, že vědcům se podařilo objevit kost dosud neznámého druhu želvy. Nález byl pojmenován Astrochelys rogerbouri na počest francouzského specialisty na obří želvy Rogera Boura. Vědci nevědí, kdy tento druh plazů vyhynul. Rozbor však ukázal, že nalezený vzorek je starý asi 1000 let. Autoři o tom informují v časopise Science Advances.
Astrochelys rogerbouri byla skutečně velmi velká želva. Hmotnost objeveného vzorku byla více než 270 kilogramů. Mimochodem, toto není největší želva na Zemi, protože hmotnost té největší přesahuje více než 900 kg, jak jsme o tom hovořili dříve. Podle vědců se díky bohaté výživě stala tato želva ekosystémovým ekvivalentem mamutů a dalších velkých býložravců. Například je známo, že atol Aldabra (korálový ostrov) (severozápadně od Madagaskaru) je stále domovem asi 100 000 velkých želv. Ročně spotřebují asi 11,8 milionu kg rostlin.
Jak se obří želvy rozšířily po ostrovech Indického oceánu
Vědcům se ve své studii podařilo nejen objevit nový druh obří želvy, ale také získat nová data o původu želv na Madagaskaru. Kromě toho popsali, jak tato zvířata migrovala na ostrovy Indického oceánu. Za tímto účelem tým analyzoval a porovnal mitochondriální genomy plazů objevené v různých časech na různých ostrovech.
Vzorek zahrnoval zkameněliny osmi želv z Madagaskaru, dvou želv ze Seychel a čtrnácti muzejních exemplářů z ostrovů Mascarene a Seychelles, které byly staré 200–300 let. Kromě toho vědci při studii použili některé vzorky živých želv.
Želva obrovská Astrochelys yniphora, která je blízkou příbuznou vyhynulé želvy z Madagaskaru
Vyhynulý druh Mascarene Cylindraspis podle autorů práce opustil Afriku na konci eocénu, tedy před více než 33 miliony let. Prastará želva se nejprve usadila na nyní potopených sopečných ostrovech Réunion. Odtamtud se obří želvy Maskarénské začaly šířit na nedaleké ostrovy před 27 až 4 miliony let. Ale nezávisle na želvách Mascarene se paralelně vyvíjel další rod, který zahrnoval druhy jako Aldabrachelys, Astrochelys a Pyxis.
Největší rozmanitost želv vznikla na Madagaskaru. Objevily se zde malé, velké a dnes již vyhynulé obří druhy. Vědci doufají, že se jim nyní podaří zjistit, jaký byl ekosystém ostrovů v Indickém oceánu.
Nezapomeňte se přihlásit k odběru naší Pulse Mail.ru, kde najdete další vzrušující a zajímavé materiály.
Nakonec připomeňme, že dřívějším vědcům se podařilo zjistit, jaký byl grónský ekosystém před 2 miliony let. Ukazuje se, že kdysi to byl zelený ostrov s mnoha zvířaty, mezi nimiž byli dokonce mastodontní příbuzní slonů.
Vědci zjistili, že želvy obrovské kdysi existovaly nejen na Galapágách. Recenzent BBC Země hovoří o těchto obrovských obrněných plazech, kteří kdysi žili téměř na každém kontinentu.
Asi před dvěma miliony let, krátce předtím, než se lidé poprvé objevili v jihovýchodní Evropě, dožily svůj život v západní části kontinentu poslední obří želvy druhu Titanochelon.
Nejnovějším potvrzením toho jsou úlomky kostí nalezené ve starověkém doupěti hyen ve Španělsku.
- Záhada želvího převratu
- Tito mořští tvorové jsou tak gigantičtí, že je vorvaň nemůže sežrat.
- Celá pravda o bobrech: kdysi byli gigantičtí
- Největší pavouk světa se sotva vejde na talíř
Suchozemské želvy (rodina želv, které se přizpůsobily životu na souši) jsou poměrně velkou skupinou, zahrnující více než 50 uznávaných druhů, které nyní žijí na naší planetě.
Nejznámější suchozemské želvy jsou želvy galapážské. Jejich skořápka může dosáhnout více než metru v průměru, což z těchto zvířat udělalo skutečnou legendu.
Existuje asi tucet samostatných populací těchto želv, z nichž všechny patří do komplexu druhů Chelonoidis nigra.
Méně známé, ale téměř stejně velké suchozemské želvy žijí na druhém konci světa v atolu Aldabra v Indickém oceánu. Všichni také patří ke stejnému druhu.
Vzhledem k tomu, že obě populace želv obrovských, které dodnes přežívají, žijí na ostrovech, lze předpokládat, že tito plazi dosahují obrovských rozměrů pouze v případě, že byli během svého vývoje nuceni žít dlouhou dobu v izolaci.
Koneckonců, mnoho dalších zvířat žijících na ostrovech, daleko od svých pevninských protějšků, se časem také zvětšilo.
Podle Adana Pereze-Garcii z Národní univerzity distančního vzdělávání v Madridu však paleontologické materiály naznačují opak.
V relativně nedávné minulosti žily suchozemské želvy obrovské téměř na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy a Austrálie.
Evropa byla domovem několika druhů. Poslední z nich, Titanochelon, byl největší, jaký kdy na tomto kontinentu existoval.
Některé želvy Titanochelon měly krunýře o průměru až 2 metry. To znamená, že byly výrazně větší než i moderní galapágské želvy.
Až donedávna se většina paleontologů shodla na tom, že želvy Titanochelon vyhynuly v západní Evropě asi před 3,3 miliony let.
Na některých místech, zejména na řeckém ostrově Lesbos, který byl v té době ještě součástí kontinentu (právě zde byly nalezeny jejich pozůstatky staré asi 2,4 milionu let), možná přežily o něco déle, ale se věřilo, že většina druhů zmizela mnohem dříve.
Želví pozůstatky popsané Perez-Garciou a jeho kolegy v lednu 2017 však naznačují něco jiného.
Na archeologickém nalezišti v pohoří Beta v jihovýchodním Španělsku, nazvaném Fonelas P-1, našli paleontologové stehenní kost a falangu, která zřejmě patřila želvě Titanochelon.
Tyto kosti jsou staré dva miliony let. To znamená, že obří suchozemské želvy existovaly na evropském kontinentu o 1,3 milionu let déle, než si paleontologové mysleli.
Kosti byly nalezeny ve starověkém doupěti hyen, ale Perez-Garcia má podezření, že se želvy staly kořistí jiného predátora a jejich zdechliny pak hyeny zavlekly do své jeskyně.
„V této teplé oblasti s bohatými vodními zdroji nebyl nedostatek mršin,“ poznamenává.
Perez-Garcia věří, že hrozba ze strany predátorů by mohla být jedním z faktorů, které přispěly k růstu Titanochelonu.
Podle Scotta Thomsona z univerzity v Sao Paulu (Brazílie) byly další faktory. Zejména velikost želv by mohla být ovlivněna teplým klimatem a dostatkem výživné potravy.
„Teplé klima podporuje růst rostlin a je zvláště výhodné pro rostliny s vysokou nutriční hodnotou,“ zdůrazňuje Thomson. “Díky tomu se zvířata, zejména plazi, vyvíjejí rychleji a dosahují větších velikostí.”
Dokud bylo klima teplé, zdálo se, že želvy Titanochelon měly docela snadný život.
Bohužel asi před dvěma miliony let se štěstí těchto obrů vyčerpalo, když v Evropě začalo ochlazování.
To pro obří želvy nevěstilo nic dobrého.
“Abyste přežili v chladném podnebí, musíte najít úkryt, a toho tyto želvy nejsou schopny,” říká Thomson.
Aby se chránily před chladem, mohou se malé želvy zavrtat do země, možná proto se v Evropě vyskytují dodnes. Obří želvy by si však jen stěží dokázaly vykopat díru.
Kromě toho obřím želvám trvá inkubace vajec déle než menším želvám, řekl Thomson. To se také stává problémem v chladném klimatu.
Želvy obrovské – a vůbec všechny želvy – však čelí další, ještě větší hrozbě. Mnoho z nich bylo vyhubeno člověkem.
Proto jsou nové pozůstatky želvy Titanochelon obzvlášť důležité.
Navzdory tomu, že objevené materiály nestačí k vyvození pevných závěrů, vědci se domnívají, že obří želvy, které žily v Evropě, vyhynuly krátce předtím, než na kontinent dorazili starověcí lidé.
To může znamenat, že lidé nemají nic společného s vyhynutím druhu Titanochelon.
Což nám zase připomíná: i ten největší druh může přestat existovat bez jakéhokoli lidského zásahu.
„Náš druh je nepochybně zodpovědný za vyhynutí mnoha dalších druhů, ale ne všech,“ uzavírá Thomson.
Přečtěte si původní článek v angličtině může být na webových stránkách BBC Země.
