Tohle byl pravděpodobně nejlepší výlet v životě těchto biologů. V roce 2012 na expedici do Východního Timoru (jihovýchodní Asie) viděli slepého hada Brahman, malého nejedovatého hada, jak se plazí z poněkud nečekaného místa – z řitního otvoru Malajce (černě zjizveného) ropucha.
Mark O’Shea z Britské univerzity ve Wolverhamptonu a jeho kolegové byli svědky neobvyklé události. Jednalo se o první zaznamenaný případ, kdy kořist dokázala přežít průchod trávicím systémem ropuchy. Navíc toho dosáhlo tak docela velké zvíře, jako je had, i když malý – obratlovec s plícemi.
Larvy a drobní mořští bezobratlí mohou procházet některými predátory bez zranění. Větší kořist je ale obvykle užvýkána k smrti, jakmile se dostane do tlamy predátora.
I když oběť vyvázne z čelistí bez zranění, čeká ji cesta úzkým jícnem, kterou málokdy někdo vydrží.
Největší problémy nás však čekají. Po spolknutí obsahuje žaludek dravce žaludeční kyseliny, které rozleptávají živou tkáň. V trávicím systému navíc není co dýchat, není tam téměř žádný kyslík.
O něco vyšší šanci však mají ti, které spolkne ropucha nebo ptáček. Takto se například neobyčejně jedovatému obojživelníkovi žlutobřichému daří přežít požití žábou.
Když se čolek dostane do žaludku žáby, jeho jed ho zabije ještě dříve, než začne působit žaludeční šťáva. Mlok pak jednoduše vyleze z mrtvé žáby zpět – hrdlem, z tlamy.
Brahman slepec však nezabil toho, kdo ho spolkl – zvolil delší cestu přes celou ropuchu a vydrápal se z opačného konce.
Tito hadi se na takové cestování samozřejmě hodí lépe než ostatní. Jejich dlouhé tenké tělo, široké jen několik milimetrů, snadno projde i těmi nejmenšími otvory a štěrbinami.
Prolézt ropuchou by v zásadě neměl být pro slepce Brahman velký problém.
- Šestý smysl? Psí nos dokáže rozeznat tepelné záření na dálku
- Velbloudi, veverky a krajty: nejagresivnější zvířecí vetřelci
- Zobáky, tlapky, maskování. Jak se zvířata přizpůsobují městskému životu
O’Shay věří, že had se pohyboval vnitřnostmi ropuchy sám, aniž by čekal, až bude protlačen svalovými stahy, které to normálně dělají s jídlem.
Poslepu pomohlo i to, že ropucha dlouho nežrala, než ho spolkla. Proto byla cesta k zadním dveřím poměrně volná. Slepec prošel tuto trasu dostatečně rychle, aby se nepřevařil.
Hlavním prvkem spásy však byla samozřejmě jeho kůže. Dobře padnoucí, překrývající se šupiny, které hadům pomáhají při plazení, s největší pravděpodobností neumožnily proniknout žaludeční šťávě do těla slepého brouka.
Mimochodem, u jiných hadů se tyto šupiny při pohybu zvířete mírně rozcházejí, takže ochranný účinek by byl nižší.
Téměř jistě byl hlavním problémem slepého koně dlouhodobý nedostatek kyslíku. Ano, tento malý podzemní obyvatel nepotřebuje mnoho vzduchu – mnohem méně než většina velkých zvířat. Existují však určité hranice, ve kterých lze přežít.
“Teoreticky je čas, který trvá cesta trávicím traktem, tím, co určuje, zda [had] přežije, ” říká O’Shay.
Vědci přesně nevědí, jak dlouho hadovi trvalo prolézt ropuchou. I když se slepec vynořil živý, po pěti hodinách zemřel.
- Celá pravda o hadím sexu: není to to, co jsme si mysleli
- Celá pravda o rybách: jsou chytré jako opice
- Celá pravda o hnojnících: zachraňují svět
Jaké to bylo?
Rychle, jednoduše a srozumitelně vysvětlíme, co se stalo, proč je to důležité a co se bude dít dál.
Konec příběhu Reklama podcastů
Pitva nebyla provedena, ale vědci se domnívají, že had byl ovlivněn tím, že strávil příliš mnoho času bez vzduchu. “Nevidíme žádný jiný důvod pro její skon,” říká O’Shea.
Šneci potřebují k životu méně kyslíku, takže mohou být úspěšnějšími cestovateli útroby predátorů.
V experimentu zveřejněném v roce 2011 Shinichiro Wada z Tohoku University v Japonsku a jeho kolegové krmili japonské bělooké (koniklece) maličké (2,5 mm lastura) suchozemské šneky, Tornatellides boeningi, aby zjistili, zda přežijí. Šneci projdou bez úhony trávicí systém ptáků.
To se podařilo asi 15 % drobných tvorů, cesta trvala od 20 do 120 minut. Zdá se, že jim pomohla jejich skořápka, jejich přirozené brnění – skořápka. Svou roli podle vědců hraje i velikost, protože ulity větších plžů byly nalezeny rozdrcené v ptačím trusu.
Podle českých vědců však někdy přežijí i větší plži – s ulitami o průměru až 17 mm.
Dalším neochotným cestovatelem, který přežije svůj průchod trávicím systémem predátora, je Caenorhabditis elegans, volně žijící hlístice (škrkavka) dlouhá asi 1 mm.
Hinrich Schulenburg z univerzity v Kielu a jeho kolegové našli háďátka ve střevech slimáků nasbíraných v severním Německu. Později objevili v exkrementech slimáků živé červy.
“Dostali se tam slimákovou tlamou, což je těžké vysvětlit, protože slimáci mají drtivý orgán, ze kterého se zdá nemožné uniknout,” řekl Schulenburg. “A my nevíme, jak háďátka přežijí vystavení kyselině.” Zdůrazněme, že nemluvíme o parazitech, kteří pronikají otvorem v kůži.
Přežily nejen larvy háďátek, které mají při vývoji tužší ochrannou vrstvu, ale i plně zformovaní dospělci.
Podle německých vědců háďátka takovou cestu poměrně často přežijí, ačkoliv uvnitř nikdy nezůstanou déle než jeden den.
Cestování cizími střevy je u suchozemských zvířat poměrně vzácné, ale u vodního ptactva je častější.
Casper van Leeuwen a jeho kolegové z Utrechtské univerzity v Nizozemsku zjistili, že někteří dospělí vodní plži přežívají poté, co projdou trávicím systémem divokých kachen.
Malé krevetky také přežijí, pokud se dostanou do remory (rod paprskoploutvých ryb z čeledi přilnavých), a slávky jsou schopny přežít, pokud se dostanou do sasanky – před trávením je chrání těsně uzavřené chlopně.
Van Leuwen a jeho kolegové naznačují, že všem výše uvedeným hrdinům může k přežití pomoci fakt, že u vodních predátorů projde potrava trávicím traktem rychleji, což zvyšuje šance na přežití těch, kteří jsou polknuti – někdy to prostě nemají mít čas je strávit.
Protože, jak se ukazuje, takové cestování trávicím traktem je zcela běžné, vědci se domnívají, že méně pohyblivé druhy toho mohou využít k přesunu do řídce osídlených oblastí a osídlit je útroby predátora.
Například výsledky výzkumu japonských vědců naznačují, že suchozemští plži se mohou šířit díky dravým ptákům. Byli svědky porodu jednoho hlemýždě ihned po vynoření z ptačího řitního otvoru – k migraci tedy stačí pouze jeden jedinec.
Pro slepého brahmana však byla jeho cesta přes ropuchu nehodou. O’Shay věří, že si ho ropucha spletla s žížalou, svou typickou kořistí. “Jsem si jistý, že si ropucha nemyslela, že spolkne obratlovce,” říká.
Existuje však několik zpráv o slepých krtcích, kteří se nějakým způsobem vkradli do sovích hnízd. Jak se tam dostanou, není jasné.
Možná je sovy nosí jako potravu pro svá mláďata. Krmení mláděte malým hadem je ale velmi problematické – při dotyku se stočí do kroužků.
Ale sovy, stejně jako ropuchy, často polykají svou kořist, aniž by ji žvýkaly. Slepí úhoři se tedy podle O’Shea mohou dostat do sovího hnízda a následně z něj vylézt.
Vědci naznačují, že v přírodě mohou existovat mechanismy, které mění zvířata v parazity během adaptace na nové podmínky, které od nich vyžadují parazitický způsob života. Kromě toho mohou někteří jedinci použít jiné jako tranzitní bod k dosažení svého konečného cíle.
Například ploštěnci (paraziti) žijí v mnoha suchozemských plžech, ale s jejich pomocí se snaží dostat do ptáka a používají hlemýžď jako trojského koně. Japonští vědci nyní tuto možnost studují.
Cestovatelé jícnem ale nevyužívají dravce vždy jen pro své účely – někdy jim prospívají.
Schulenburg věří, že tím, že se hlístice živí bakteriemi v útrobách slimáků, mají pozitivní vliv na mikroflóru. “Některé mikroorganismy, které se živí bakteriemi, pomáhají zlepšit diverzitu v mikrobiomu,” říká.
Brahminský slepec však sotva měl čas nějak ovlivnit vnitřnosti ropuchy, která ho spolkla. Ledaže by zažila zvláštní pocit, že se někdo plazí skrz tebe.
“Ta ropucha vypadala zmateně a zmateně,” řekl O’Shay. Což není překvapivé, když vám z konečníku leze had.
Originál tohoto článku v angličtině si můžete přečíst na BBC Země.
