Přesně před 50 lety letěla do vesmíru kříženka Laika a stala se prvním živým tvorem, který vstoupil na oběžnou dráhu Země. Pes se nikdy nevrátil domů. A nemělo být – zařízení nemělo návratový modul. Ve skutečnosti byl pes poslán na jistou smrt.
3. listopadu se na severu Moskvy objeví nový pomník. Nedaleko stanice metra Dynamo bude odhalen třímetrový pomník Lajce, jednomu z prvních psů, kteří létali do vesmíru. Této iniciativy se chopil ústav, který před půl stoletím připravoval vesmírný experiment.
Tento malý kříženec letěl do vesmíru přesně před 50 lety a stal se prvním živým tvorem, který vstoupil na oběžnou dráhu Země. Z prvního čtyřnohého kosmonauta zbyla jen malá pamětní deska a dlouho nevyráběné cigarety Laika. Pes se nikdy nevrátil domů.
A nemělo být – letadlo nemělo návratový modul. Ve skutečnosti byl pes poslán na jistou smrt.
Z několika možností návrhu pomníku byla vybrána symbolická raketová ruka, kde se na litinové dlani objeví bronzová Lajka.
Říká se, že Jurij Gagarin po svém letu na nějakém banketu pronesl frázi, která se vytiskla až v naší době. “Pořád nechápu,” řekl, “kdo jsem: “první člověk” nebo “poslední pes.”
To, co bylo řečeno, bylo považováno za vtip, ale jak víte, na každém vtipu je něco pravdy. Byli to psi, kteří Gagarinovi vydláždili cestu do vesmíru. Štěkali na lidstvo shora a ztuhli v šoku. Jen málo psích jmen spojených s vesmírem nám zůstalo v paměti.
První skupina psů – kandidáti na lety do vesmíru – byla rekrutována v branách. Rozhodli se brát psy jako pokusné subjekty, protože je domácí fyziologové dlouho používali k pokusům, věděli, jak se chovají, a chápali strukturální rysy těla. Navíc psi nejsou vrtošivci a snadno se cvičí. A kříženci byli vybráni proto, že lékaři věřili, že jsou od prvního dne nuceni bojovat o přežití, navíc jsou nenároční a velmi rychle si zvykli na personál. Psi museli splňovat stanovené normy: ne těžší než 6 kilogramů a ne vyšší než 35 centimetrů. Vzhledem k tomu, že se psi budou muset „předvádět“ na stránkách novin, vybírali „předměty“, které byly krásnější, štíhlejší a s inteligentními obličeji.
První psí závod se konal 22. července 1951 – kříženci Dezik a Tsygan jej úspěšně dokončili. V ten den bylo rozhodnuto o osudu pilotované kosmonautiky – živé bytosti mohou létat na raketách! Jenže o týden později, při druhém testu, Dezik a jeho partnerka Lisa zemřeli – padák se neotevřel. Tak byl objeven truchlivý seznam vesmírných obětí.
Celkem se od července 1951 do září 1962 uskutečnilo 29 psích letů do stratosféry do výšky 100-150 kilometrů. Osm z nich skončilo tragicky. Psi zemřeli na odtlakování kabiny, selhání padákového systému a problémy v systému podpory života. Bohužel se jim nedostalo ani setiny slávy, kterou se pokrývali jejich čtyřnozí kolegové, kteří byli na oběžné dráze.
Kříženec Laika byl první, kdo byl „odtajněn“. Po roce 1957, kdy byla na oběžnou dráhu vypuštěna první umělá družice Země, Chruščov požadoval od Koroljova další, neméně velkolepý start. Hlavní konstruktér se rozhodl poslat psa na druhý satelit. Bylo jasné, že jde o kamikadze: v té době ještě nevěděli, jak vrátit loď z kosmického letu. Ze tří kandidátů – jmenovali se Albina, Laika a Mukha – si vybrali klidnou a láskyplnou Lajku.
3. listopadu 1957 Telegrafní agentura Sovětského svazu oficiálně oznámila vypuštění druhé umělé družice Země.“ Mezitím bylo řečeno, že satelit nesl „zapečetěný kontejner s pokusným zvířetem (psem). Její jméno bylo zveřejněno o den později a nikdo tehdy nevěděl, že pes, jehož portréty se objevovaly ve všech novinách, měl jednosměrnou letenku a v té době už byla mrtvá. Pes žil v nulové gravitaci jen pár hodin – ještě nevěděli, jak z kabiny odvést přebytečné teplo, loď se velmi rozžhavila a Lajka zemřela na horko a udušení, pravděpodobně na čtvrtou oběžné dráze. A noviny a rozhlas několikrát denně informovaly o pohodě již mrtvého psa.
Na začátku roku 1960 byla vyvinuta vratná loď vybavená systémy podpory života. Bylo testováno na stejných psech. Bylo rozhodnuto vysílat na lety vesmírných lodí pouze ženy. Vysvětlení je nejjednodušší: pro ženu je jednodušší vyrobit skafandr se systémem pro příjem moči a výkalů.
Když bylo vše připraveno k letu člověka do vesmíru, zbývalo splnit jednu podmínku: do vesmíru musí úspěšně letět dvě lodě se psy. Sovětský tisk o prvním takovém experimentálním letu psa v kosmické lodi mlčel – výsledek byl neúspěšný. 28. července 1960 spadla a explodovala raketa Vostok 8K72 a při katastrofě zahynuli psi Čajka a Lisička.
Jejich zálohy úspěšně létaly na další lodi a staly se slavnými. 20. srpna 1960 bylo oznámeno, že „modul sestupu provedl měkké přistání a psi Belka a Strelka se bezpečně vrátili na Zemi“. To už byli skuteční astronauti. O pár dní později televize ukázala záběry letu Belky a Strelky. Bylo jasně vidět, jak se propadli ve stavu beztíže. A zatímco Strelka byla na všechno opatrná, Belka radostně zuřila a dokonce i štěkala. Lékaři litovali, že je nenapadlo instalovat do kabiny mikrofon. Zpráva by byla skvělá. Belka a Strelka se staly oblíbenými všech. Byli odvezeni do školek, škol a sirotčinců. Kromě několika desítek specialistů v té době nikdo nevěděl: aby byl let Belky a Strelky úspěšný, přišlo o život osmnáct psů.
Vědci se neomezili pouze na vesmírné experimenty a pokračující výzkum na zemi. Nyní bylo nutné zjistit, zda let do vesmíru ovlivnil genetiku zvířete. Strelka dvakrát porodila zdravé potomky, roztomilá štěňátka, o jejichž koupi by snil každý. Ale každé štěně bylo přihlášeno a oni za to byli osobně zodpovědní. Pouze jedno ze Strelčiných štěňat, kožešinový Pushka, bylo na osobní příkaz Nikity Chruščova posláno do zámoří manželce amerického prezidenta Johna Kennedyho, krásné Jacqueline, jako suvenýr. Možná tedy na americké půdě ještě existují potomci kosmonauta Strelky. Belka a Strelka strávili zbytek života v ústavu a zemřeli přirozenou smrtí.
Řada byla za Bee a Mushkou. Zůstali na oběžné dráze den. Vše proběhlo hladce, ale když dali povel k návratu, došlo k závadě. Podle jedné verze psi letěli směrem k Jupiteru a zemřeli udušením a horkem a podle druhé shořeli v hustých vrstvách atmosféry.
22. prosince – nový pokus o vynesení Vostoku na oběžnou dráhu. Zhemchuzhina a Zhulka zaujaly své místo v satelitní lodi. Sestupové vozidlo nouzově přistálo v oblasti Tuva. Krysy, hmyz a rostliny zemřely, ale psi zůstali naživu. Zhulku okamžitě přijal akademik Oleg Gazenko a zbytek života strávila v generálově domě.
Na následujících lodích byli psi vypuštěni jeden po druhém. 9. března 1961 se Chernushka vydala do vesmíru. Pes musel udělat jednu otáčku kolem země a vrátit se – přesný model lidského letu. Vše proběhlo v pořádku. 25. března odstartovala Zvezdochka. A musela dokončit jednu revoluci a přistát. Let skončil úspěšně.
Do startu člověka do vesmíru zbývalo 18 dní. Psům nebylo nikdy souzeno létat znovu do vesmíru.
Nikdo neví o tomto letu více než doktorka lékařských věd, profesorka Adilya Ravgatovna Kotovskaya. Stále vede laboratoř Ústavu lékařských a biologických problémů a každý den chodí do práce!
Adilyo Ravgatovno, proč psi vydláždili cestu lidstvu do vesmíru?
Adilya Kotovskaya: Jsou pro to tři důvody. Za prvé se nám kříženci opravdu hodili. Jejich život není snadný: někdy zima, někdy hlad. To znamená, že jsou zvyklí na různé podmínky prostředí. Za druhé, psi mají velmi dobrý vztah k osobě, která je jejich pánem. A trénují skvěle. A za třetí, fyziologie psa byla dobře studována již od dob Ivana Petroviče Pavlova.
Proč byly na oběžnou dráhu vypuštěny pouze „dívky“?
Adilya Kotovskaya: Protože „kluci“, když čůrají, zvednou nohy a „holky“ se posadí. Zařízení na likvidaci odpadních vod se jim snadněji přizpůsobí. Když jsme vypouštěli první psy na geofyzikální rakety, byli tam i „kluci“. Protože lety byly krátké: raketa stoupala v přímé linii nahoru ze 100 na 500 kilometrů, a to netrvalo déle než čtyři minuty.
Proč psi létali ve dvojicích?
Adilya Kotovskaya: Protože se vidí. Ve společnosti se cítí pohodlněji.
Opravdu jste je vzali z ulice?
Adilya Kotovskaya: Ano. Speciálnímu servisu jsme dali tzv. technické specifikace: věk – tři až čtyři roky, hmotnost – do pěti kilogramů, výška v kohoutku – 35 centimetrů. V našem teráriu jsme měli až tucet psů, které jsme cvičili. Přišli k nám, když už prošli městskou veterinární selekcí.
Kříženci si na kosti zvykli a na oběžné dráze museli ochutnat želé.
Adilya Kotovskaya: Přišli s látkou podobnou rosolovitému masu. Když se v naší budově vařilo, vycházela z něj velmi chutná vůně. Pejskům se to moc líbilo. Koupele s vesmírnou pochoutkou byly připevněny přímo pod místem, kde psi leželi. Na signál byly kontejnery vytaženy a poté, co psi vše sežrali, byly odstraněny. A tak dále až do dalšího signálu.
A kdo dal průkopníkům historické přezdívky?
Adilya Kotovskaya: Měli jsme mladšího výzkumníka, Sevu Georgievsky. Sledoval příchod psů a sám jim vymýšlel přezdívky. Například tam byl kříženec jménem Marquise; když se na ni podíváte, je celá jako ona. Zpočátku měly Belka a Strelka přezdívky Kaplya a Vilna. Ale když přišel čas, aby létali, rozhodli se, že je potřebují přejmenovat působivěji. Koneckonců, stanou se slavnými po celém světě!
Brali zaměstnanci smrt testovacích psů vážně?
Adilya Kotovskaya: Kdo má rád. Pro mě osobně bylo hlavní zajistit vše pro budoucí let člověka. Musíte trénovat a něco obětovat. Ale před Lajkovým letem jsem plakal i já. Všichni předem věděli, že zemře, a požádali ji o odpuštění.
Technika nám tehdy neumožňovala návrat z vesmíru. A pak se letová dráha změnila a nabyla elipsovitého tvaru; raketa byla na slunci víc, než bylo plánováno. Došlo k přehřátí a Laika během jednoho dne zemřela, ačkoli měla letět sedm dní. Poté raketa opustila oběžnou dráhu a shořela v atmosféře.
Laika byla úžasný pes, byla prvním živým tvorem ve vesmíru. Dokázala, že ve vesmíru můžete žít ne minuty a hodiny, ale jeden den nebo déle.
Co si pamatujete o Belce a Strelce?
Adilya Kotovskaya: Letěly 27 hodin a uskutečnily 17 obletů Země. Toto byl poslední start před lidským letem, takže bylo sledováno doslova vše. Poprvé přicházel televizní obraz z vesmíru. V té době jsem se již velmi úzce podílel na výběru astronautů a nebyl na psím startu. Viděl jsem je po letu, když je oba přinesli do našeho terária.
A pak začala jejich sláva. Brzy se Strelce narodily tři „holčičky“ a tři „kluci“, které ukazovala televize. A bylo tam úplně bílé štěně jménem Fluff. Manželce amerického prezidenta Jacqueline Kennedyové se velmi líbil. A rozhodli se jí dát „syna“ astronauta. Z americké ambasády k nám pod rouškou naprostého utajení přijela početná delegace, sesbírala pro Pušku doklady, dala očkovat a pak ho téměř s vozy dopravní policie převezla na americkou ambasádu. To bylo něco! Zdá se, že berou nějakou princeznu. Doufám, že byl plodný, jako jeho matka, a teď jsou po nás v Americe stopy.
Jaký byl osud čtyřnohých astronautů, které nezkazila světová sláva?
Adilya Kotovskaya: Byli vyšetřeni, a pokud neletěli podruhé, personál je odvezl domů. Nebo psi zůstali v teráriu po zbytek života pod dobrým dohledem.
A byl tu další případ
Náhradní pro zmizelého Bobíka
3. září 1951 měli Neputěvy a Rožok letět na geofyzikální raketě R-1B. Těsně před startem Rozhok záhadně zmizel. Na dodání nového psa z terária nebyl čas. Vědci přišli s nápadem odchytit psa, který by odpovídal parametrům v blízkosti kantýny, a poslat ho nepřipraveného pryč. Vylákali křížence, umyli ho.
Rozhodli se, že incident prozatím neoznámí generálnímu konstruktérovi Sergeji Koroljovovi. Dobrotivý i jeho nová partnerka přežili let v pohodě. Po přistání si Koroljov všiml střídání. A když dostal vysvětlení, ujistil, že brzy všichni poletí na sovětských raketách. Nečekaný vesmírný pasažér dostal přezdívku ZIB (Spare for the Disappearing Bobik). Ve své zprávě pro management však Koroljov interpretoval zkratku jako „Rezervní výzkumník bez školení“.
Součástí pátracího a záchranného týmu byl mladší výzkumník V. Georgievsky, který se podílel na přípravě psů na let. Připomíná:
„Když se otevřel sestupový modul, Belka a Strelka mě poznaly a začaly mě laskat. Jejich kondice byla dobrá, dokonce lepší než po nějakém tréninku. Jejich nosy byly mokré, jazyky, kterými mi olizovali ruku, byly růžové. Uklidnil jsem se a dokonce je vypustil na procházku do stepi. Když byli přivoláni k vrtulníku, dychtivě přiběhli.
Veterok a Ugolek vstoupili 22. února 1966 v rámci projektu přípravy na dlouhodobý let člověka do vesmíru na biodružicové kosmické lodi „Cosmos-110“ na oběžnou dráhu. Délka jejich letu byla 23 dní – dodnes je to u psů rekord. Breeze a Coal se vrátili extrémně vyčerpaní, s kožešinou opotřebovanou až na kůži a proleženinami.
Byl to poslední „psí“ let v historii kosmonautiky.
Na sovětských geofyzikálních raketách (letová výška od 100 do 500 kilometrů) byli psi vypuštěni 29krát (po celou dobu ve dvojicích). Zemřelo 15 psů. Brave kříženec letěl na raketě 5x.
Psi vzlétli na oběžnou dráhu 8x (5x ve dvojicích). Zemřelo 5 psů.
Vrcholem čísla je rozhovor s velitelem Il-76 Vladimirem Sharpatovem, který byl v srpnu 1995 spolu s posádkou zajat Talibanem. A o rok později podnikl odvážný útěk, o kterém byl natočen film „Kandahár“. Skutečné události, jak se často stává, byly mnohem dramatičtější.
Dramatické jsou i osudy absolventů Akademie generálního štábu, kteří se roku 1914 zúčastnili na památku. V řádu týdnů půjdou na frontu první světové války, ze které se ne každý vrátí. A ti, kteří přežili do roku 1917, se ocitnou na opačných stranách barikád. Rodina z fotografie dokázala vysledovat osudy 69 z 82 důstojníků, kteří se na nás dívali.
