Postupem času jsem jako dítě docela zapomněl na Bianchiho oblíbenou knihu „Kalendář sýkorek“. Zájem o ptáky ale zůstal. Takže krmení ptáků v zimě, záchrana ptáků, kteří upadnou z dehydratace v letním horku, pro mě zůstala známá věc. Moje žena na něj občas koukala jako na blázna, když přinesl domů další kukačku, aby mu dala napít, nechala ho lehnout a vypustila ho do přírody. Nicméně jsem se moc nezlobil, byla to neškodná záležitost.
Operace “Fed Tit”
Nové kolo „partyzánské ornitologie“ nastalo asi před třemi lety, kdy jsme se s nejmladší dcerou dočetli, že z deseti sýkor devět během zimy zemře hlady. Kreslený výkřik “Záchranáři, vpřed!” nás k tomu inspiroval. Tak začala operace Fed Tit. Nejprve jsme všechna okolní opuštěná krmítka zasypali semínky. Byl pozdní podzim a ptáci o ně nejevili žádný zájem. Musel jsem studovat preference ptačích krmiv. Obyčejný obyvatel města řekne, že jediní lidé, kteří žijí poblíž jeho domu, jsou holubi, kavky, vrabci a sýkorky. Někdo přidá rorýse a hýly. Milovník městské avifauny při bližším pohledu řekne, že ve skutečnosti v obydlených oblastech žije mnohem více druhů ptáků. I v centrech megapolí jsou občas slyšet slavíkové trylky. Ve velkých městech je stále mnoho zelených ostrovů. Takže ve veřejných zahradách můžete vidět kosy, voskovky, stehlíky, zrzky, hrdličky, sisky. A každý má svůj jídelníček. S ohledem na nelehkou situaci sýkorek jsme se pustili do cílevědomého zřízení jídelny právě pro ně. Do akce šlo sádlo, mražené máslo smíchané s různými semínky, strouhankou, ořechy a slunečnicí, která je univerzální pro mnoho ptactva. Neměli jsme dost ptačích domků jiných lidí, takže každé okno v bytě bylo zdobeno vlastním krmítkem. Dřevěné, kartonové a vyrobené z plastových lahví čekaly na své jedlíky. Zpočátku byli ptáci ostražití, v naší přítomnosti nechtěli jíst. Jakmile jste vešli do místnosti, z okna vyletělo hejno ptáků. Musel jsem se dívat zpovzdálí. Ale postupně si na nás ptáčci zvykli a pustili nás blíž. Kvůli naší nezkušenosti jsme nejprve použili krmítka s poměrně velkým otvorem, do kterého se mohli dostat různí ptáci. Měli jsme štěstí, že kavky a vrány, kterých se, jak se říká, nedají nijak zbavit, neměly zájem. Ale holubi způsobili potíže. „Pták světa“ je v boji o jídlo docela nemilosrdný. Zející sýkora nebo vrabec by mohli velmi silně udeřit zobákem do hlavy. Pár těchto „krvavých večeří“ nás donutilo hledat způsoby, jak holuby odrazit. Praxe ukázala, že kromě zúžení vchodu, do kterého se vejde jen malý ptáček, nic nepomáhá.
Dům na parapetu
První zima prošla v pokusech s potravou a krmítky. Během této doby moje dcera ztratila zájem o ptáky a můj zájem vzrostl. Už teď je pro mě zajímavější ptáka vidět nejen krátce, ale obdivovat jeho život déle. Ale neměl jsem ani chuť, ani čas stát se fanatickým ornitologem, stopujícím ptáky dalekohledem a fotoaparátem mezi křovím. Tak se zrodil nápad mít na okenním parapetu budku, aby bylo vidět, jak ptáci hnízdí a líhnou svá mláďata. Zkušení lidé mě odrazovali a přesvědčovali mě, že městští ptáci jsou zvyklí vyhýbat se lidem. A pro malé ptáčky (a to jsem se chtěl starat jen o malý potěr) není moc vhodné létat s potravou a stavebním materiálem na hnízdo do 4. patra. Jsou totiž zvyklí usazovat se v nízkých nadmořských výškách. Když jsem souhlasil se všemi argumenty, přesto jsem založil hnízdní budku. Když jsem si vybral domeček s průměrem otvoru pouhých 3,5 centimetru, připevnil jsem ho na parapet a začal čekat, až se v něm zalíbí nejkrásnější sýkora koňadra. Ze všech ptáků, kteří přiletěli k mému oknu, to byl BS, vědecky Parus major, který se mi líbil víc než ostatní. Holubi byli drzí a bojovní. Vrabci připomínali pouliční punkery – živili se hlučným davem, prali se přímo v krmítku, rozhazovali více jídla, než snědli. Byli to BS, kteří se vyznačovali nejinteligentnějším chováním. Sýkorky přilétaly jedna po druhé, rozhlédly se, vzaly pamlsek a odlétavě ho sežraly na nejbližším stromě. Někdy zůstávali klovat semínka na okraji krmítka. Někdy na jeden kus slaniny seděly dvě sýkory najednou. Ale vždy to bylo zdvořilé, bez boje. Zpoza skla bylo slyšet: “Nebudu tě rušit, když si sednu vedle tebe?” “No tak se k nám prosím přidej.” Zdálo se, že zároveň trochu zvedli své lesklé černé čepice. Po nějaké době bych měl radost i z hlučné vrabčí rodinky. Ptáci můj krásný dům tvrdošíjně ignorovali a raději si stavěli hnízda na stromech v háji naproti domu. Po přečtení literatury jsem si uvědomil, že jsem si pro instalaci ptačí budky vybral špatný čas. V dubnu už na to bylo pozdě. Ornitologové k tomu většinou volí říjen, aby si ptáčci během podzimu a zimy stihli své budoucí hnízdiště pořádně prohlédnout a zvyknout si na své budoucí hnízdiště. Musel jsem být trpělivý.
Noví obyvatelé v modrých čepicích
Následující podzim jsem opět rozvěsil na okna krmítka, na sklo upevnil háky na sádlo v naději, že blízkost „kantýny“ přiláká nové obyvatele. Poměrně dlouhou dobu se ptáci zajímali pouze o krmítka. Pak se ale v lednových mrazech u budky objevili první skauti. Čas od času někdo zapadl do domu, ale dlouho tam nevydržel. Začátek však byl učiněn. A pak se na jaře objevil „šílený výsadkář“. Tak jsem nazval malou, ale velmi bojovnou sýkorku, jejíž nahnutá čepice velmi připomínala modrý výsadkářský baret sražený na bok. Hbitý rozprášil všechny ostatní žadatele o obytný prostor. A když přivedl svou přítelkyni do domu a uklidnil se, mohl jsem se ujistit, že dům byl poctěn pozorností sýkory modřinky. Tento druh sýkory je menší a má modrožluté opeření. Podavač z tohoto okna musel být rychle odstraněn, jinak by „výsadkář“ neměl den bez boje. Ptáci si na mě rychle zvykli a dovolili mi je pozorovat, jen se lekli nečekaných náhlých pohybů. Práce měli manželé víc než dost, do domu nosili jak malé chlupy, tak dost těžká stébla trávy. Zkoušela jsem vlnu, kterou nám laskavě poskytl náš pes, zavěsit na háček na sádlo, ale sýkorky takové nadílky odmítaly. A brzy začal „výsadkář“ křižovat po oblasti sám. Vypadal upřímně vyčerpaně. Jeho přítelkyně mu pravděpodobně nedovolila lenošit. Ráno hlava rodiny pořádala hlasité koncerty a zpívala na střeše domu. Zdálo se, že je hrdý na svou přítelkyni, společenské postavení a záviděníhodný životní prostor. Jeho píseň je jednodušší než slavíčí, ale podle mého názoru velmi melodická. A pak jsem si začal všímat, že se koncerty staly vícehlasými. Výsadkář už letěl s nákladem nejen k domu, ale i z domu. Nejenže musel nakrmit celou opeřenou rodinu, ale také vyčistit hnízdo. Poté opět začali společně poletovat po okolí a v posledních květnových dnech si stihli všimnout v domě přes vchod mláďata. Jejich zobáky byly žlutooranžové a sotva zavřené. Soudě podle křiku všichni chtěli jíst nepřetržitě. Rodiče slétli z křídel a přinesli jim hmyz a housenky. Červen byl ve znamení toho, že rodič začal trávit více času u vchodu, strkal dovnitř hlavu a jako by na děti něco křičel. Možná skutečně přesvědčoval potomstvo, aby rychle „vzalo křídla“. Den odjezdu pro mě přišel nečekaně. Ještě den předtím se mláďata jen nesměle dívala do vchodu, ale 7. června najednou první z nich vystoupilo a začalo se pohupovat na kraji. Dítě bylo pokryto pouze lehkým chmýřím a já jsem si nemyslel, že čas prvního letu již nastal. Otec buď seděl na střeše domu, nebo odlétal a nezastavoval se ani na minutu. A najednou mládě vzlétlo, často mávalo křídly a odletělo za otcem. Po prvním odvážlivci se dvě mláďata najednou pokusila dostat ven a vzájemně si překážela. Ale oběma trvalo znatelně více času, než udělali první krok. A pak se začaly dít věci! Čtvrtý a pátý vyletěl téměř bez zpoždění. Po nich jsem si už zoufal, abych okamžik odjezdu zachytil na fotografii. Na startu pomalí, za letu byli prostě bleskurychlí. I když byl „prst na tlačítku“ připraven, nestihl zachytit své první vztlakové klapky. Odjezd poslední, sedmé a osmé sýkory dokázala zachytit pouze videokamera. Po nich si hrdí rodiče prohlédli prázdnou budku a odletěli učit svá mláďata životu ve volné přírodě. Moje sýkora teď stojí prázdná a nezvykle tiše. Jak dlouho?
Alexandr KURIKOV.
Fotografie autora.
okres Arzamas.
