“Proč pávi?” To byla první věc, na kterou jsem se zeptal manželů Avagyanových, kteří na svém pozemku v Borisovském mikrookresu Dymki měli pro naše zeměpisné šířky tak neobvyklé ptáky. “Jsou upřímní,” odpověděli bez váhání. Již šest let těší ptáčci rodinu svou krásou. A zároveň je celá oblast něco, co mnoho lidí chce obdivovat. Majitelům to nevadí.
Pávi se nebojí zimy tak jako průvanu.
“Je to krása”
Hlava rodiny, Grigor Armenakovich, pochází z Arménie. Říká, že v těch končinách nejsou pávi v zemědělských usedlostech nic neobvyklého. Stává se, že je můžete vidět ve vesnicích a volně chodit po ulicích. Na jedné straně je to symbol blahobytu. Na druhou stranu jsou prostě moc krásné. Není divu, že Grigor už dlouho chtěl mít jeden takový. Dlouho jsem se snažil manželku přemlouvat, ale stále nesouhlasila. Až jsem ho jednoho dne vzal na návštěvu ke kamarádovi, také Borisovčanovi, který už měl páva.
— Když jsem to viděl, srdce se mi zachvělo, – přiznává Valentina Timofeevna. — Ocas je nesrovnatelný, na hlavě je koruna.
A co péče? Prý to není nic složitého. Farma Avagyanů už měla asi tři desítky kuřat a pár bažantů. O necelé dva měsíce později se na místě vedle domu objevil další výběh – pro obyčejné, neboli indické pávy. Manželé jim říkají šedé.
Zpočátku tu však byla jedna frustrace. Pávi nejsou levné potěšení. Za dvouměsíční kuřátka zaplatili 150 dolarů. Zemřel jen první pár, po něm druhý. Grigor se ale nevzdal. Koupil jsem si třetí. Pak jsem se dozvěděl: hlavní věc je, že páv a páv nejsou bratr a sestra. Od té doby si každý den užívá opeřených mazlíčků.
„Nejdřív jsem se vrátil domů z práce a seděl s kuřaty celé hodiny. Měl takový zájem — hostitelka říká, že její manžel nepije, je to domácí, tak jak by nemohla podporovat jeho koníčka.
A Grigor Armenakovič přiznává: zpočátku chtěl mít jen jeden pár. A o rok později jsem neodolal – koupil jsem si také bílé pávy. Jsou dražší. Takže jsem dlouho své ženě neřekl, kolik jsem zaplatil. Sledoval jsem je poblíž Brestu. Ale Avagyané byli první, kdo takový v Borisově měl.
Vyplatila se investice? Účastníci rozhovoru se usmívají: nemají pávy pro peníze, ale pro duši. Valentina Timofeevna se ráda podělí o tipy na obsah. Hlavní je vytvořit podmínky. Co jedí? Stejně jako kuřata. Krmné směsi, obilí. Někdy je součástí jídelníčku i kukuřice a semena. A v zimě Grigor dvakrát týdně připravuje ovocné a zeleninové saláty pro své oblíbence: hitem je zelí, mrkev a jablka.
Zatímco si povídáme, pávi pomalu obcházejí výběh, vyskakují na bidlo a předvádějí se. A pak, jeden po druhém, se jejich ocasy rozevírají. K radosti majitelů i nás. Jako, připraveni na focení. Pak zahájí námluvní tanec před pávy. Je radost se na to dívat.
“Podívejte se, jak třásně visí po peří,” Valentina Timofeevna ukazuje na bílého páva. — Stojí jako nevěsta.
-Krása, vidíš, — Grigor Armenakovič si stěžuje pouze na to, že ohrada je příliš malá. Ocas, roztažený jako vějíř, se opírá o síť. U dospělého ptáka je široký asi tři metry.
Ukazuje se, že pávi v našich klimatických podmínkách dobře zimují. Jediné, čeho se bojí, je průvan. A přesto se Avagyané rozhodli, že jim kůlnu na zimu zateplí. Takhle je to klidnější.
Jak se Grigor stal Grišovým dědečkem
Vedle výběhů je zahradní houpačka. Pár zde rád relaxuje. Kolem je moře květin, ovocných keřů a ovocných stromů. Na pozemku rostou dokonce meruňky a broskve. Zde majitelé vzpomínají na svou známost. Valentina pochází z vesnice Ozdyatichi, okres Borisov. Studoval jsem v Minsku, abych se stal kuchařem. A Grigor tam přišel před 47 lety, aby absolvoval kurzy informatiky a výpočetní techniky. Potkali jsme se v Čeljuskincevově parku a nikdy jsme se nerozloučili. Po svatbě žili několik let v Arménii a poté se vrátili do Běloruska. Postavili dům, vychovali děti a teď pomáhají s vnoučaty.
Grigor Armenakovič říká: Bělorusko se pro něj stalo druhou vlastí. V 1980. letech pracoval v Borisově ve své specializaci – servis počítačových účetních strojů v bankách. A když ho nahradila výpočetní technika, přeškolil se na klenotníka. Ve svých 71 letech stále pracuje ve šperkařské dílně. A za 40 let manželství vyrobil diamantový prsten pro svou milovanou ženu.
Na otázku, v čem spočívá tajemství rodinného štěstí, odpovídá, že musí existovat vzájemné porozumění.
– No, dost už o nás, – Valentina Timofeevna trochu rozpačitě mění téma. — Přišel jsi k pávům.
Ptáci sami přitahují pozornost: křičí „meeeeeeeee“. „Ano, ano,“ odpovídá jim majitel. Avagjané jsou zvyklí, že k jejich pávům přicházejí hosté. Přátelé, sousedé i úplně cizí lidé. Obdivujte ho, vyfoťte, zeptejte se: kde ho mohu koupit? Obyvatelé Borisova se rádi podělí o informace. Ale sami neplánují chovat ptáky:
“Nemáme na to dost místa.” Na osobním pozemku toho moc dělat nemůžete. A nemáme tuto komerční sérii.
Dokonce i paví vejce jsou distribuována těm, kteří se ptají:
“Sami jsme jednou snesli tři vejce pod nosnici.” Kuřata se líhnou 21 dní. A pávi – všech 30. Pochybovali jsme, že to bude fungovat. Nakonec se ale vylíhla dvě mláďata. Žili u nás rok. A pak byly také rozdány. Ochotných lidí je spousta.
Dědeček Grisha trhá čerstvou trávu a navštěvuje domácí mazlíčky se svou vnučkou Aminou. Ruční krmení ptáků:
– Taky bych chtěl mít pávy černoramenné a koroptve.
Je to škoda, ptáci nemohou být vypuštěni z výběhu. Pokud je trochu vyděsíte, mohou přeletět plot. A jsou tu psi a kočky. Nikdy nevíš.
Majitel sní o rozšíření krytu:
— Můj přítel to udělal takto: větší plocha a přes ni natažené pletivo. Projděte se tam s nimi, obdivujte je,“ mrkne potutelně na manželku.
Na odpověď se jen usměje. Krátce vejde do domu, aby se vrátil s pro nás nezapomenutelným suvenýrem – kyticí pavích per. Říká se, že přinášejí štěstí.
