HIV je zkrácený název pro virus lidské imunodeficience, tzn. virus, který napadá imunitní systém. HIV žije a množí se pouze v lidském těle.
Když se nakazí virem HIV, většina lidí nepociťuje žádné pocity. Někdy se pár týdnů po infekci rozvine stav podobný chřipce (horečka, kožní vyrážky, zduření lymfatických uzlin, průjem). Po mnoho let po infekci se člověk může cítit zdravý. Toto období se nazývá latentní stadium onemocnění. Je však mylné se domnívat, že v tuto dobu se v těle nic neděje. Když patogen, včetně HIV, vstoupí do těla, imunitní systém spustí imunitní odpověď. Snaží se patogen neutralizovat a zničit. K tomu imunitní systém produkuje protilátky. Protilátky se vážou na patogen a pomáhají jej zničit. S patogenem navíc začnou bojovat i speciální bílé krvinky (lymfocyty). Bohužel při boji s HIV toto vše nestačí – imunitní systém nedokáže HIV neutralizovat a HIV naopak postupně ničí imunitní systém.
To, že se člověk nakazil virem, tzn. to, že se nakazí HIV, neznamená, že má AIDS. Obvykle trvá dlouho, než se AIDS rozvine (v průměru 10-12 let).
SPID
Virus postupně ničí imunitní systém, čímž snižuje odolnost těla vůči infekcím. V určitém okamžiku se odolnost těla sníží tak, že se u člověka mohou vyvinout infekční nemoci, kterými jiní lidé prakticky neonemocní nebo onemocní velmi zřídka. Tato onemocnění se nazývají „oportunní“.
O AIDS se mluví, když se u člověka nakaženého virem HIV rozvine infekční onemocnění způsobené neefektivním fungováním imunitního systému zničeného virem.
AIDS je posledním stádiem vývoje infekce HIV.
AIDS – syndrom získané imunodeficience.
Syndrom – jedná se o stabilní kombinaci, soubor několika příznaků onemocnění (příznaků).
Získané – znamená, že nemoc není vrozená, ale vyvinula se v průběhu života.
Imunodeficience – stav, kdy tělo nemůže odolat různým infekcím.
AIDS je tedy kombinací onemocnění způsobených nedostatečnou funkcí imunitního systému v důsledku jeho porážky virem HIV.
Odkud se virus vzal?
Na tuto otázku bohužel neexistuje jednoznačná odpověď. Existují pouze hypotézy. Každý z nich má své opodstatnění, ale ve vědeckém světě zůstávají všechny nadále pouze domněnkami – možnými a pro některé velmi kontroverzními verzemi toho, co se stalo.
Vůbec první hypotéza o původu HIV souvisí s opicemi. Vyjádřil to před více než 20 lety americký badatel B. Corbett. Podle tohoto vědce se virus HIV poprvé dostal do lidského krevního oběhu ve 30. letech minulého století od šimpanzů – možná prostřednictvím zvířecího kousnutí nebo během procesu rozřezávání mrtvoly člověkem. Ve prospěch této verze existují vážné argumenty. Jedním z nich je, že v krvi šimpanzů byl skutečně nalezen vzácný virus, schopný vyvolat stav podobný AIDS, když se dostane do lidského těla.
Podle jiného badatele, profesora R. Garryho, je AIDS mnohem starší: jeho historie sahá 100 až 1000 let. Jedním z nejzávažnějších argumentů potvrzujících tuto hypotézu je Kaposiho sarkom, popsaný na začátku XNUMX. století maďarským lékařem Kaposim jako „vzácná forma zhoubného novotvaru“, který indikoval přítomnost viru imunodeficience u pacienta.
Mnoho vědců považuje střední Afriku za místo narození AIDS. Tato hypotéza se zase dělí na dvě verze. Podle jednoho z nich HIV dlouho existoval v oblastech izolovaných od okolního světa, například v kmenových osadách ztracených v džungli. Postupem času, jak se migrace obyvatelstva zvyšovala, virus propukl a začal se rychle šířit. Druhá verze je, že virus vznikl jako důsledek zvýšeného radioaktivního pozadí, které bylo zaznamenáno v některých oblastech Afriky bohatých na ložiska uranu.
Relativně nedávno se objevila další hypotéza, patřící anglickému badateli E. Hooperovi: virus se objevil na počátku 50. let dvacátého století v důsledku chyby vědců pracujících na vytvoření vakcíny proti obrně. Chybou bylo, že k výrobě vakcíny byly použity jaterní buňky šimpanze, které údajně obsahovaly virus podobný HIV. Jedním z nejsilnějších argumentů ve prospěch této hypotézy je fakt, že vakcína byla testována právě v těch oblastech Afriky, kde byla dosud zaznamenána nejvyšší míra infekce virem imunodeficience.
Etapy vývoje infekce HIV
Inkubační doba infekce HIV
Období od okamžiku infekce do objevení se klinických projevů onemocnění. Trvá od 2 týdnů do 6 a více měsíců. V této fázi ani testování nemusí virus odhalit, ale infekce HIV se již může přenést z nakažené osoby na další lidi.
Fáze „primárních projevů“
Toto stadium může být asymptomatické nebo doprovázené horečkou, zduřením lymfatických uzlin, stomatitidou, skvrnitou vyrážkou, faryngitidou, průjmem, zvětšenou slezinou a někdy encefalitidou. To obvykle trvá od několika dnů do 2 měsíců.
Latentní stadium
Onemocnění se nemusí nijak projevit, ale HIV se dále množí (zvyšuje se koncentrace HIV v krvi) a tělo již není schopno produkovat potřebný počet T-lymfocytů – jejich počet pomalu klesá. Latentní stadium může trvat 2–3 až 20 i více let, v průměru 6–7 let.
Stádium sekundárních onemocnění
Vlivem pokračujícího aktivního zvyšování koncentrace viru v krvi a úbytku T-lymfocytů se u pacienta začínají objevovat různá oportunní onemocnění, kterým imunitní systém již není schopen odolávat kvůli rychle se snižujícímu počtu T – lymfocyty.
Koncová fáze (AIDS)
Poslední a poslední fáze infekce HIV. Počet ochranných buněk (T-lymfocytů) dosahuje kriticky nízkého počtu. Imunitní systém již nemůže odolávat infekcím a rychle vyčerpávají tělo. Viry a bakterie ovlivňují životně důležité orgány, včetně pohybového aparátu, dýchacího systému, trávicího systému a mozku. Člověk umírá na oportunní nemoci, které se stávají nezvratnými. Stádium AIDS trvá 1 až 3 roky.
Průběh a prognóza infekce HIV
Když člověk zjistí, že má infekci HIV nebo AIDS, první otázky, které se mu nejčastěji ptají, jsou: “Jak dlouho budu muset žít?” a “Jak bude moje nemoc postupovat?”
Vzhledem k tomu, že infekce HIV a AIDS probíhají u každého jinak, nelze na tyto otázky jednoznačně odpovědět. Ale některé obecné informace lze zdůraznit.
Lidé s infekcí HIV a AIDS dnes žijí mnohem déle než dříve.
Léčba infekce HIV a AIDS je stále úspěšnější. Při léčbě se lidé s infekcí HIV cítí déle zdraví a pacienti s AIDS žijí déle a oproti minulým letům mají nejen méně projevů nemoci, ale je to mnohem jednodušší.
Na začátku epidemie (1981-1986) se AIDS u pacientů rozvinul v průměru 7 let po infekci virem. Poté mohl člověk žít ještě asi 8-12 měsíců. Od zavedení kombinované antiretrovirové terapie v roce 1996 se životy lidí žijících s HIV a AIDS mnohem prodloužily. Někteří lidé, u kterých se rozvine AIDS, mohou žít 10 let nebo déle.
V prvé řadě takový pokrok zajišťují léky, které působí na samotný virus – antiretrovirové léky.
Život se prodlužuje i díky tomu, že pomocí kombinované terapie je možné zabránit rozvoji mnoha oportunních infekcí, které jsou přímou příčinou úmrtí při infekci HIV.
Hledání nových léčebných metod pokračuje. Není pochyb o tom, že brzy bude k dispozici ještě více léků účinných v boji proti této infekci.
Pomocí virového vektoru vědci geneticky modifikovali ex vivo kmenové buňky od dětí s těžkou kombinovanou imunodeficiencí způsobenou genovou mutací DCLRE1C. Po jejich transplantaci a přihojení začala v těle tvorba funkčních imunitních buněk, což vedlo k obnově imunitního systému. Výsledky jsou zveřejněny v New England Journal of Medicine.
Těžká kombinovaná imunodeficience (SCID), neboli syndrom boy-in-the-bubble, je vzácná genetická porucha, která primárně postrádá funkční T a často B lymfocyty v krvi. Celkem vědci počítají asi 20 různých genů, jejichž mutace mohou vést k této patologii. Bez ohledu na genetickou formu se všechny projevují stejně – imunitní systém prakticky přestává fungovat, a proto se jakákoliv infekce může stát pro dítě fatální. Takové děti musí být neustále ve sterilním prostředí. Odtud název – na počest Davida Vettera, chlapce, který celý svůj krátký život strávil v ochranné bublině.
Jedna z forem onemocnění je způsobena genovou mutací DCLRE1C. Kóduje protein Artemis, který se podílí na tvorbě lymfocytů. Nedostatek bílkovin má za následek úplnou absenci T i B lymfocytů. Patologie je nejčastější mezi populací Navahů a Apačů.
V současnosti je jedinou léčbou různých forem SCID transplantace kostní dřeně. Lékaři se ale během léčby potýkají s obtížemi, včetně odmítnutí transplantátu, potíží při hledání dárce a rizika infekce. Genová terapie by mohla být šetrnější alternativou transplantace a již dříve byly publikovány pozitivní výsledky jejího použití v léčbě jiné, X-vázané formy SCID.
Američtí vědci pod vedením Mortona J. Cowana z Kalifornské univerzity se zájmem o úspěch svých kolegů se rozhodli otestovat, zda by se genová terapie dala podobným způsobem použít k léčbě nemoci u lidí s genovou mutací DCLRE1C. Studie se zúčastnilo 10 novorozenců, z nichž všem byla dříve diagnostikována těžká imunodeficience.
Nejprve vědci odebrali vzorky kostní dřeně subjektů. Poté izolovali hematopoetické kmenové buňky (CD34+) a vložili normu DCLRE1C gen přes lentivirový vektor. Současně pacienti podstoupili chemoterapii s použitím nízkých dávek busulfanu k otevření výklenků kostní dřeně a prevenci rejekce. Vědci pak transdukované kmenové buňky intravenózně injikovali.
Následné sledování pomohlo vyhodnotit výsledky léčby, kdy autoři sledovali počet imunitních buněk, hladiny imunoglobulinů, proliferaci lymfocytů a řadu dalších parametrů. V době psaní tohoto článku byly děti na pozorování v průměru dva a půl roku.
Již dvanáct měsíců po zavedení kmenových buněk do periferní krve zaznamenali vědci zvýšení počtu T lymfocytů u všech 10 pacientů. Navíc u pěti ze šesti dětí s dobou sledování dva roky zaznamenali normální hladinu T-lymfocytů v průměru po 12 měsících. Počty buněk u těchto dětí byly: alespoň 1000 CD3, 500 CD4, 300 CD8 na milimetr krychlový. Taková čísla jsou spodní hranicí, při jejímž dosažení můžeme hovořit o obnovení imunity T-buněk. B buňky se objevily v krvi šest týdnů po infuzi, ale u jednoho pacienta se jejich počet postupem času postupně snižoval. U tří pacientů autoři pozorovali normální koncentrace imunoglobulinu M dva roky po terapii.
Nejnovější výsledky potvrdily cirkulaci imunoglobulinu M v krvi u všech 10 dětí (u čtyř z nich hladina odpovídala věkové normě, od 29 do 90 miligramů na decilitr), u 9 z 10 pacientů od 34 do 77 procent naivní T-lymfocyty, normální proliferativní odpověď T-lymfocytů.
Čtyři pacienti přestali dostávat substituci imunoglobulinů dva roky po zahájení terapie. Tři z nich dokončili imunizaci a jejich buňky začaly produkovat protilátky, což naznačuje úspěšnost léčby.
Autoři nezaznamenali žádné závažné vedlejší účinky léčby, ale hodlají provést další pozorování. Zmiňují také nutnost navýšení vzorku, aby se definitivně vyloučily možné komplikace.
Mnoho závažných genetických onemocnění se stává léčitelnými pomocí genové terapie. Dříve jsme psali o použití lentivirového vektoru v léčbě jiného typu imunodeficience. Pomocí geneticky modifikovaných buněk vědci zahájili syntézu ADA u dětí s nedostatkem tohoto enzymu a obnovili defekt v imunitním systému.
